• ANDREA MAACK: Severní vítr je hustý + gallery: Salt Mine Wieliczka

Moje asociace se slovem „Reykjavik“ je přímočará, vybaví se mi nálada filmů Albín jménem Nói a Andělé všehomíra. Deprese a ponurost, ocelové nebe, kamení a led, zmrzlé vlny. Čím by se tak místní nose mohl parfémově inspirovat? Mrznoucí krystalky vody (aldehydy), studený vítr (bílé pižmo), lišejníky (chypre), sem tam gejzír, sem tam sopka (bergamot). Za mne by mohla být islandskou národní vůní Eau Torride, i s tím plamenem zamrzlým v kusu ledu.

Givenchy Eau Torride
Zdroj: Givenchy

Domorodec to ale vidí poněkud jinak. Eau Torride je ještě pořád příliš živá. Andrea Maack je umělkyně a protože jak sama říká, narodila se a vyrostla „uprostřed ničeho“, její vůně jsou čistě fantazijní. Nebo někdo z vás ví, jak voní řemeslo?
Předevčírem jsem psala o umělých vůních Nu_Be, z nichž každá obsahuje jako červenou niť tón „ozónu po bouřce“ a zmiňovala jsem se, že mi připomínají tuhle sadu. Andrea Maack do každého svého flakonu vložila jako poznávací znamení, tón „mokrého uhlí“. Něco, co není cítit, vůbec není přítomno, ale vnímáte to, jako v homeopatickém léku.

• Coal. Uhlí jako uhel, kterým Andrea maluje obrazy ve svém ateliéru. Má zobrazovat celý tvůrčí proces, uhel na prstech, uhel na papíře. Já v něm cítím především pepř, celé tuny nesladkého, nepálivého, suchého pepře. Je jakoby zahřátý mastnou hovězí kůží, takovou tou klasickou, ruskou a navíc je tady tón identický s artisanovským papyrem (Dzongkha, Timbuktu). Celkový dojem: orginální, teplá, nesladká pepřovka. Hodně dobrá. Na Coalu spolupracoval komerční parfumér Richard Ibanez z Robertetu, který má na svědomí nové Cabotinky, tohle je tedy z úplně jiného soudku, majstrštyk.

• Smart. Suchá vanilka a fialkový list. Vůně má znázorňovat prázdný bílý výstavní prostor, ve kterém se postupně objevuje skrytá sexualita. Mno. Jestli se sexualita převléká za lepkavý santál, tak ano. Vcelku obyčejná kompozice, postavená na tradičních ingrediencích v pižmovém základu. Jediným zajímavým momentem je fialkový lístek, který má takovou tu uhelnou, zemitou příchuť, ale je ho tady tak malinko, že nijak zvlášť charakter vůně neobzvláštňuje. Hezká nepříliš sladká pižmová vanilka se santálem, vcelku nezajímavá, podle mne nejslabší z kolekce.

• Craft. Původně vytvořená jako příležitostná vůně pro vernisáže maleb. Tak leda ve staré fabrice. Když jsme na strojní průmyslovce měli dílny, pro nás holky byly nejhorší práce s těmi velkými, těžkými, šedivými stroji. Absolutní vrchol hrůzy byl soustruh a frézka (nene, ne fréza, modří vědí). A Craft je soustružení ocelového válce tupým keramickým nožem při chlazení Solvaxem. Jestli by Craft měl mít maskota, byla by to tato dívka:
  

  Metropolis.

Ledový kov s železitými tóny krve, rozpoznatelné hořké pačuli, nic víc. Ledovost způsobují aldehydy, samy o sobě nevoní, jsou jen chladivé…mrazivé. Jak tekutý dusík. A pačuli, které v 90% vůní nemůžu, ani v těch drahých, tady ve vrcholné formě: jako tmavězelená, hořká šťáva z rozdrcených stopek kopřiv. Ani náznak obvyklé zapařenosti a hniloby, které mi v ní vadí. Craft je úžasný, nevídaný. Nedokážu si představit jiné místo, kam by se dala vzít, než vernisáž na Islandu.

• Sharp. Kresby návrhů módních šatů. Tohle je moc hezké, moderní zpracování pomerančového květu. V podstatě akord tří složek:  pomerančový květ, pomerančová kůra, bílé pižmo. Jednou ze složek jsou prý „uklidňující látky“ a sharp má být nějaký ostrý, chemický tón, který sem tam protrhne poklid. Chemická je vůně komplet, prolíná se jí kovový, studený tón, který vůni ochlazuje, výsledkem je vlažná, zředěná pomerančová limonáda v teple na terase. Jediným ostřejším tónem je vůně oleje z kůry pomeranče. Lahodná.

• Dark. Těžká růže. Okamžitě mi připoměla Midnight Poison. Nic jiného, než olejovitou růži tady necítím, ale je jak deka, padá dolů k zemi a ulpí na každém povrchu. Soliflor, ale zase s tím anorganickým tónem kamení, který tlumí obvyklou nektarovou sladkost růže, mohly by to být aldehydy. Ve finále studená a těžká, hustá, růžová kaše. Asi by se dala nosit i mezi lidi, jejichž kulinářským vrcholem je řízek s bramborem, svíčková s pěti a červené špagety.

• Silk. Jo. Hedvábí. Jak se to jmenuje, tak to voní. Miluju šaty z hedvábného pongé, to je taková ta jemně lesklá, klouzavá záležitost, co po vyprání schne asi 4 minuty. Hedvábí je trochu nepoddajné, nepřilnavé, když si ho oblečete, klouže vám po kůži jako hlaďounká fólie a přitom si pořád zachovává tuhost listu supertenkého staniolu. A teď si představte tu chvilku, kdy po sprše s fialkovým šamponem sundáte z ramínka čerstvě vyprané hedvábné šaty vyprané v marseilleském mýdle a necháte si je sklouznout po zvednutých rukou přes záda ke stehnům. To je Silk. Lehoulinký závan fialek, trocha kůže, studené aldehydy a něco minerálního, co jsem si pak dohledala ve složení jako „soil tincture“. Už jsem tady o téhle složce jednou psala. Je to vůně země, hlíny, prachu poletujícícho ve slunečních paprscích za záclonou svátečního pokoje; dává se do parfémů pro dosažení studenosti, prachovosti (třeba Storer – mnišské duo, Technique Indicrete – Veloutine). V „čisté“ formě je v Dirt od Demeter Fragrance Library. Tady podporuje zemitý dojem fialky, lehkost a suchost tkaniny hedvábí. Stejně jako v Craftu nejde přesně určit složky, ale dojem Hedvábí je dokonalý. A navíc se dá bez problémů nosit, vytvoříte dojem hladké čistoty, svěžesti, bez toho, abyste někoho obtěžovali ingrediencemi, které lidi nesnášejí. Toto je přesně vůně vystihující ideál vonící ženy podle kolegy Jindřicha „žena má vonět čistotou“.

Oblíbeným matriálem umělkyně je corian (v lůně severské přírody?), ze kterého jsou také špunty na jednoduchých skleněných flakonech. Ty se pak ještě balí do buničiny. Už jsem tady popisovala svůj pozitivní sklon k různých úchylům, takže je jasné, jak se mi tahle značka líbí. Moderním termínem: je to hustý!
BTW: jak se řekne nepejorativně „úchyl“? Nechci nikoho z těch mých oblíbených úchyláků urazit a trochu se děsím, co asi leze z translatorů…

–
Galerie : vím, že je toho hodně, ale je neděle, máte čas a mně se neodbytně dere na mysl solný důl ve Wieličce, který by mohl posloužit za inspiraci pro příští islandské parfémy.

Solné doly na predmesti Krakowa, nedaleko Oswetimi. Prohlidka trva 3 hodiny, a prestoze mivam klaustrofobicke sny s vytahem a podzemnimi katakombami, tohle je TAK VELIKE, ze to na vas nedolehne. A to se dostanete az do hloubky Zvenku je to ještě takové nevineno.

Až na ty zběsilé stánky se solnýma lampama, papežem, co už umřel a plexisklovýma žábama s cikánskými mincemi.

Tutanchámon, kde jinde by mu bylo líp, než v díře do země Polsku.

Jeskynní krokodýl.

Po půl až hodině čekání si vyberete polsky mluvícího průvodce (chyba! anglicky mluvící Polák je pro Čecha srozumitelnější, než polsky mluvící Polák). Zatáhnou vás za dveře a musíte slézt po schodech do hloubky -327 metrů

Pak dojdete do místa, kde už MUSÍTE jít dopředu, dopředu, dopředu…nic jiného nezbývá k přežití. Výdřeva je totálně prosolená, všechno je šedé, bílé nebo bílé a šedé.

Tma, tma, tma, deprese….a sterilní vlhko, ani bakterie, natož pavouci. Kdo má rýmu, tak se jí zbaví, kdo je přehulený (neříkám, že zrovna vy, ale jsou takoví, i mezi mými čtenáři), tak se napraví.

Chodby jsou vykutane fakt v soli (olizla jsem to, i zem – přece je to tam sterilni). Protoze jsou tam ruzne prusaky vody, vytvari to ruznou efektni vyzdobu – treba “špagétky”, ktere nesly vyfotit, bo by mi vyprava utékla.

Strop – i to černé je sůl, průvodce i říkal, proč je černá, ale polsky a anglická výprava, kterou jsem místy odposlouchávala, byla ještě na schodech.

Hrobeček na stropě – nevím, jak to dělají, že jim ty mrtvoly napadají na hlavy.

Tohle mne nadchlo – v těch “lepších” místnostech, jako kaple, výstavka…byla dlažba ze solných dlaždic.Je tam fakt tma, vypadala dokonale položená a kamenná. Testem (ehm) jsem zjistila, že je to fakt sůl a přemýšlela jsem, jak to lepili a spárovali – obrobit sůl jde velmi snadno, takže výroba dlaždic velmi jednoduchá. No a až na fotkách se pak ukázalo, podle průběžných stejnobarevných vrstev, že to není dlažba, ale prostě dno jeskyne vyhladili a vyryli do nej obrysy dlaždic.

Protože je sůl dobře opracovatelná a důl nekonečný, dostávají tam prostor k řádení mladí umělci z celého světa. Spoustu šachet jsme nenavštívili; věřím, že tam ukrývají skvosty světového umění.

Tohle je jiný hovado. Polási si potrpí na osobnostní kulty, všechny šachty, každá díra, odbočka, špagétka, se jmenovala po polském spisovateli, politikovi, umělci, vědci, vladaři… a u každé jsme se zastavili. Jenom k tomuhle nám nic neřekli, a to tam byl aspoň 20krát.

A tenhle Soptík je vážený krakowský symbol, to není žádný Disneyland.

Nejslavnější atrakce Wieliczky – podzemní kostel. Všechno je ze soli, mobiliář, sochy, i křišťálové lustry (netestovala jsem). Je opravdu obrovský, dávám vám dvě skoro stejné fotky, na jedné je vidět, jak je široký,

na druhé, jak je vysoký, příště dám bystrozrakého.

Poslední přesolená večeře. Skulptury byly nesmírně zajímavé, nedá se to vyfotit – na povrchu není vidět kresba ani zrnitost, světlo odrážejí velmi zvláštně; měkké, ale studené světlo a díky efektu rozptylu světla na krystalech nejsou rysy sochy úplně zřetelné, vypadají jako v mlze (aura). Navíc je tam opravdu tma, na těch fotkách to vypadá světle, ale není. Zvláštní dojem.

Káže slanou vodu, sama pije…

Slaná kazatelna.

Slané kadidlo by byl dle mého soudu exkluzívní parfém!

A něco z expozice “běžný život v dole” – postavy jste potkávali kolem cesty, a některé byly poměrně reálné; třeba tato byla tak věrná, že se jí lidi lekali. Myslím, že to dělají tak, že připraví kostru, např. tady chlápka z nějakého materiálu oblečeného do normálních hader, a pak to nasolí – jak, to nevím, možná nějakým nástřikem, nebo ponořením…je to sůl, ale vypadá to úplně jinak, než ty skulptury ze soli. Teda doufám, že to byly figuríny…

Koperník.

V nejhlubsim miste (327metru pod povrchem) je obrovska restaurace, ktera byla zavrena z duvodu, ze tam byl mejdan nejake firmy, tak jsme šli hlad zahnat zahnat znovu podívanou na Koperníka.

Nahoru vas odtud vyvrhnou rychlovytahem – kleci pro horniky, ktery je tak autenticky (nebo mozna uplne autenticky!), ze vrze a houpe se tak, ze neverite, ze to prezijete.