• Jak se správně vonět na cestách? GIBRALTAR

Hola! Dotkli jsme se nejjižnějšího cípu Evropy, viděli Afriku, vymáchali nohy v moři i v oceánu, tachometr ukazuje 6.590 km, prolomili jsme šestery hranice, navštívili 12 destinací a nazpátek jsme vezli černé pasažéry – přesněji jednoho černého a druhého zrzavého.

To všechno v deseti dnech. Největší hrdina je Žaba, který nepodal žádnou stížnost na kvalitu cestování v autosedačce, našlapal kilometry a dnes od rána už zařezává ve školce. Kdo mne sledoval na Instagramu (tady by se vám to mělo hezky zobrazit: #FrangipanigoestoGib), tak má o naší výpravě představu. Pro nonIG friends shrnuji cestopis do tří okruhů: Jak se správně navonět, Voňavé španělské objevy (to bude o nových parfémech – už jste třeba někdy viděli Clinique s vůní růže a oudu? ) a speciál Jak voní Madrid. A přidám fotky, co na IG nebyly. Dneska téma první:

• Jak se správně navonět na cestování?

Já to fakt nepodceňuju! Stejně, jako cestovní garderóbu, neberu parfumeróbu na lehkou váhu. Vůně vybírám tématicky a navíc sebou táhnu kufr vzorků (do kterého jsem tentokrát sáhla jen jednou). Tak jak jsem to pojala tentokrát?

Začínali jsme na 1. máje v Pérouges, chtěla jsem vyfotit svůj nejjarnější Guerlain s živou kytičkou konvalinek. Na ty tady narazíte všude, na každém odpočivadle, v ulicích, na parkovištích…všude prodávají děti i dospělí tradiční kytičky konvalinek.

Mají je lidi za okny doma, v restauracích, obchodech…ale prostě ne! Jak jsem se přiblížila k nějaké bílé kytičce, už se ke mně hrnul její majitel, buď aby mi prodal kytku nebo nějakou pochutinu či výrobek. A vysvětlujte Frantíkovi “já si tady u té vaší kytičky jenom vyfotím parfém, ano?”. Takže foto je ze středověkého městečka Pérouges, kde se natáčeli první Tři mušketýři a Obama podepsal válku terorismu – symbolicky, právě kvůli mušketýrům, symbolům férového boje za spravedlnost a svobodu. Romantické a něžné, With Love, první youth vůně v domečku od Guerlaina, mi k tomu seděla. A ty konvalinky jsou v ní taky, nakonec.

Přes nudný, velenudný, smrtelněnudný Lyon jsme dojeli do Millau. Už v noci jsme okukovali osvícený most a ráno jsme šli prozkoumat zázrak moderního francouzského průmyslu a Chiracovu chloubu, druhý nejvyšší viadukt na světě a já jsem pro ten den stylově zvolila zázrak moderní francouzské parfumerie, parní mašinu niche parfumerie, Amber Oud od Patricie Nicolai.

Po mostě jsme přefrčeli do jeskyní, kde zrály hromady Roquefortu a tam jsem teda vůní nemohla konkurovat. Sledujte českou stopu v tomto zázraku francouzské gastronomie!

Navečer jsme dorazili do Carcassonne, kamenné středověké metropole, kde to žilo dlouho do noci. Ráno, když jsme se vydali na druhou prohlídku, už bylo zase uklizeno, nikde ani smítečko. Já jsem přesně věděla, co sem patří: cestovní Shalimar Ode á la Vanille sur la Route de Mexique. Protože je taky starý, barokně opulentní v duši i formě, začuzený chrámovým kadidlem a protože o vanilku tady svedli rytíři bitvu.

Odpoledne v Andoře (Au! Andořře? Andorře?) jsem měla v plánu navštívit parfémové muzeum, jak to dopadlo se dočtete v objevech. Největší zážitek bylo nakonec jarní koulování a nákup voňavek na blešáku u Perpignanu.

Večer jsme konečně překročili španělské hranice a dorazili do Zaragozy, abych hned ráno mohla vytáhnout svůj první španělský objev: discovery set Loant Collection od Santi Burgas. Vůní je v krabičce šest a vy si namíchnete, na co máte náladu. Já jsem si dala kadidlo s pižmem a šla jsem se podívat na panu Marii na tyči. Myslím, že jsem tak velký kostel mimo Hagia Sofia ještě neviděla. Cestou jsme potkali naprosto neuvěřitelnou prodejnu fejků.

Zaragoza, pak Madrid, pak Toledo…nabitý den. Poslední zastávka před Gibem byla odpočinková, čekali jsme na noční prohlídku Alhambry (pač jsme měli 2x smůlu s lístkama), prošli jsme si staré město, malý shopping a pak jsme celý den piknikovali na dece na vrcholku kopce Albaicín, nejlepší vyhlídky na Alhambru. Celý den jsem se voněla takovou novinkou, u které se vsadím, že jste o ní nikdy neslyšeli, nikdy jste ji neviděli a nikdo ji nezkusil: dorazila mi asi pět hodin před odjezdem a přestože je italská, přesně mi zapadla do Alhambry – Imperio Lusso, ztracené impérium. A když mne pak na nádvoří Alhambry omámily pomerančovníky a jasmíny, o kterých také bude řeč v objevech, tak bylo jasné, že tahle vůně sem sedí jak královský zadek na zlatý hrnec.

V noci jsme dorazili do La Linéa de la Concepción, městečku významném jedinou věcí – hraničním přechodem na Gibraltar. Tam jsme bydleli další tři dny, a bezkonkurenční výhled z našeho balkonu a start prvního letadla pod ním nás hned ráno vytáhl z postele.Vidíte tam tu muchu vlevo od skály? Boeing.

Tak jsme zčerstva rovnou vypadli do Rondy. Ronda je městečko rozkročené na dvou skaliskách okolo soutěsky,  které spojuje vysoký kamenný most. Tak vysoký, že já jsem si k zábradlí nestoupla. Ani náhodou. Pamětihodností staré části je dům kněze Dona Bosco, samaritána rondské historie, dominantou nové části za mostem je corrida. A to jsme chtěli vidět: největší aréna ve Španělsku, ve které sídlí královská jezdecká škola. A mají tam prý i nějakého toho býka. Takže moje volba drsné kůže byla jasná: Golden Boy Duetto Parfums. (mmch. nikdy by mne nenapadlo, že corrida je tam důmyslné zařízení plné bludišť a schovávaček před zvířaty. Respekt!) A po cestě: čapí sídliště (poslední fotka), které sestávalo z asi čtyřiceti hnízd plných čápat. Kouzlo!

Konečně! Tohle je pro mně okamžik splynutí vůně a okamžiku.Teprve večer druhý den na jihu jsme se vydali na the Rock, na tu špičatou skálu, na ty vopice. Ujela nám poslední lanovka, protože jsme odpoledne věnovali nákupům kabelek a sukniček Carolina Herrera (geniální značka, kabelkové dámy, zpozorněte!) v Marbelle a zcela zbytečným návštěvám parfumerií na Gibraltaru. Kdeže nezdaněný líh a nafta! Proč to zmiňuju: od začátku jsem věděla, že na Gib se prostě MUSÍM navonět něčím významným, středozemním, subtropickým a úžasným a vůbec jsem nezavahála při volbě: Mediteranée od Nishane. Nejúžasnější cistrusová vůně na světě. A proto jsem ji sebou tahala pro sichr celý den v kabelce, což považujte za hrdinství, protože já mám 250ml v lahvi z tlustého skla. Trošku jsem i čekala obstrukce na Gib/Esp celnici… Vy ji neznáte, je to moje jednička od Nishane a nikdo z Frangipani ji celý rok nedostal k vyzkoušení, protože jsem si ji schovávala pro sebe a pro velkou recenzi, ke které jsem se prostě nedostala…jako k mnoha obrovským věcem v životě. Nedávnou jsem kousek odlila Verunce, tak na ni teď nenápadně vyvinu jemný nátlak: Veruno, sakra, kdy to už napíšeš? Jsem zvědavá, jak to vidíš ty…

Další dlouho plánovaný bod, u kterého jsem měla od začátku jasno. Tarífa je nejjižnější bod pevninské Evropy, místo, kde se setkává Středozemní moře s Atlantským oceánem, kde je nejblíž do Afriky, mys plný ambiciózních španělsko-arabských nadějí v historii a plný smutných nadějí uprchlíků z černého kontinentu dnes… Evropská verze Mysu dobré naděje, kde se Atlantik zdraví s Indickým oceánem. Zase Nishane a Cap de Bonne Espérance. Tady je to přesně “jdu na sever-jdu na jih”, kráčíte po umělém poloostrovním náspu spojujícícm kontinent s pevností na ostrově a po pravé ruce mlátí vlnama o širokou písečnou pláž oceán, po levé ruce krotké moříčko žbluňká na kameny… Fotila jsem, samozřejmě, na oceánské straně, vyřiďte, prosím, pozdrav jižní Africe, mysu Dobré naděje a Indiánům. 

Náš poslední den v La Línee a příprava na cestu. Lehká vůně a těžké víno pro mne, zábavné lentilky s písmenky pro chlapy. S tím vínem: my máme rozdělené role, muž řídí a já piknikuju. Když mi otvíral láhev na odpočivadle ve Francii, postarší svačící Němka, která sama vypadala, že má dost pod zubem, se popadala smíchy za břicho, neustále to komentovala, muž jí vysvětloval, že máme dlouhou cestu a on potřebuje být v dobré náladě…paní pak schovala ementál a šla si zblízka prohlídnout SPZku, odfrkla si “Čechaj!” a něco o policii a telefonu. Němci jsou domobranou známí, takže jsme trochu čekali, že nás bude stíhat Funésova jednotka, tak jsem navrhovala muži, že mu do flašky od vína naleju colu a že by si mohl pro větší efekt před policajty přihýbat přímo z lahve. Ale na strážnici měli asi siestu a nikdo nás nestavil až do Prahy. Škoda, mohla jsem předvést svoje Daisies od Marka Buxtona a té značky, jejichž jméno si nikdy nikdo nezapamatuje a jestli se nepřejmenují, tak neprodají ani jednu voňavku (ale vy ji můžete u nás vyhrát!)

Na zpáteční cestě nic mimořádného se nestalo, kromě toho, že kočky spolu přestaly mluvit a nám došla voda v odstřikovačích a nikomu se nechtělo zastavit a dolít, tedy zbytek fotek je skryt za mlhou z rozmazaných much a můr. I moje milované “stíhačky” Concorde a TU 144 v muzeu v Sinsheimu. Pro mne je to takový symbol vědecko-technicko-digitální revoluce 2. poloviny 20. století, že nikdy nezapomenu nahlas výskat a ukazovat prstem…fakt bych chtěla v jednom z nich letět do Japonska. To už se mi asi nesplní.

A už vybalujeme. Šťastný návrat by se měl oslavit a já jsem váhala mezi Champagne YSL a touhle speciální Champagne L´Air du Tems od Niny Ricci. No a pak mi došlo, že je ten vítězný květen…no páni, tak to klaplo náramně!

Líbila se vám naše výprava? Pro nás to byla přípravka na jednu velkou expedici do Západní Asie, která je v plánu na konec práznin. Vyzkoušeli jsme dlouhé auto, které manžel pro tyto účely zakoupil a my jsme ho s Žabou pojmenovali “Pendolino”, vyzkoušeli jsme, jestli tak intenzívní cestování vydržíme (jo!), s těma kočkama to taky nebyl úplně suchý nácvik (i když se pomaličku smiřujeme s tím, že kočku Van, která je oficiálně prohlášena tureckým státním přírodním bohatstvím, si nedovezeme, protože její přeprava je považovaná za pašování národního pokladu, no, uvidíme) a pro mě to byl trénink na voňavkovou cestovní výbavu.

Kam byste se rádi podívali letos vy? A jak řešíte voňavky na dovolenou?