• Nechlastejte kolínskou! Ani Alain Delon ji nepije.
Ne, že bych vás z něčeho takového podezřívala. Vím, že naši čtenáři jsou kultivovaní lidé. Ale nevoněl vám někdy nějaký parfém tak, že byste ho nejraději vypili? Na mě takhle působí třeba Aqua Vitae Forte od Francise Kurkdjiana. Zatím odolávám.
Pití parfémů, především pak kolínské, má ale svou dlouholetou tradici. A teď nemám na mysli zoufalé ruské dělníky.
Královniny kapky
Jak známo, již uherská královna Elizabeta měla svou Eau de Hongrie, uherskou vodu. Líh s výluhem bazalky a bergamotu používala jak z vnějšku, tak i vnitřně. Vzhledem k tomu, že to byl líh osmdesátiprocentní, nebyla asi Elizabeta žádná křehká květinka a s lecjakým Moravákem by dneska dokázala držet krok.
Sám vynálezce dnešní “eau de cologne”, Johann Marie Farina, své pojetí rána v Itálii, kolínskou, prodával s podepsaným návodem k použití. A v návodu se neomezoval jen na vnější použití. Doporučeno bylo taktéž kloktání a zubní hygiena, či použití jako prevence proti onemocnění infekční chorobou.
Napoleon, Wagner i Scarlett O’Hara.
Popíjení kolínské se nevyhýbal ani Napoleon Bonaparte. Prý si do ní namáčel kostky cukru a spotřeboval litry měsíčně, dle vlastních slov až 60. Část sice určitě byla použita zevně (voda tehdy byla považována za škodlivou) a taky byl prý dost vychloubačný, ale i tak. Kolik to může být kostek cukru? Je s podivem, že nezemřel na cukrovku kombinovanou s cirhozou jater.
Mezi milovníky kolínské se řadil i skladatel Richard Wagner. jeho spotřeba byla ale řádově nižší, “pouhý” litr měsíčně.
A pokud jste viděli klasiku Jih proti Severu s Vivien Leigh, pak si asi vzpomenete na scénu, kdy si Scarlett řádně přihne a vykloktá ze svého flakonu Florida Water, americké varianty kolínské. V té době nic zvláštního, naopak běžná situace. Pro dámy v 19. století se neslušelo pít alkohol otevřeně, neměly své varianty pánských klubů a tak braly zavděk tím, co se nabízelo. Kolínská byla při ruce, vypadala nevinně a dala se použít nejen přímo k pití, ale i k případnému výplachu úst po lepším pití.
Alain Delon kolínskou nepije.
V Evropě i Americe se od této tradice už spíše upouští. I když, četla jsem, že na Aljašce jsou kolínské stále v kurzu. V Rusku ale naopak ke kolínským kreativně přidávají i další kosmetické i čistící prostředky. Takže kromě velmi populární kolínské “Trojnoj” se pijí ústní vody, vody po holení, dezinfekce, ale i náplně do zapalovačů či do ostřikovačů. A to je problém, protože není alkohol jako alkohol, nemluvě o dalších chemických přísadách. Zatímco v kolínských je ten správný alkohol – ethanol a tak vcelku nic nehrozí, jinde je to isopropanol, metanol nebo třeba peroxid vodíku. Jen v prosinci 2016 zemřelo ve městě Irkutsk 62 lidí následkem pití náhradního alkoholu. Problém je tak velký, že se jej snaží řešit oficiální místa třeba zákazem prodeje větších lahví kolínských. Omezení množství v jedné láhvi má vést ke zvýšení ceny náhradního alkoholu tak, aby byl dražší než tradiční lihoviny.
Tradice prosákla i do ruské punkové scény. V mega-hitu skupiny Nautilus Pompilius z 80. let staví do kontrastu věčně opilého otce rodiny s tehdejším idolem Alainem Delonem. Jeden pije kolínskou, druhý dvojitý bourbon.
https://www.youtube.com/watch?v=sdyxwsavQQA
Kdybyste to přece jen chtěli zkusit
Je tu několik možností. Přímo v Kolíně nad Rýnem lze navštívit dům Farinovic konkurentů – sídlo značky Maurer & Wirtz 4711, kde vám dají ochutnat aqua mirabilis, zázračnou vodu. Zážitek to sice prý není pozitivní, zato silný.
Nebo si pitnou verzi můžete zkusit vyrobit doma. Receptů najdete na internetu několik. Třeba ten od Odette Toilette začíná dost zajímavě: “Sežeňte si láhev vodky a čtvrtinu vypijte nebo vylijte…”. A pro tradicionalisty je tu třeba recept z roku 1879.
Na zdraví!
Zdroje:
http://www.fragrantica.com/news/Cologne-Drinks-Ingesting-a-Legend-8680.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Surrogate_alcohol
https://themoscowtimes.com/news/russian-officials-fight-perfume-boozers-53245
http://witness.blackmountaininstitute.org/issues/volume-25-number-3-fall-2012/alain-delon-doesnt-drink-cologne/
http://www.insidethetravellab.com/visiting-the-eau-de-cologne-house-in-cologne/
Jo, a ještě jsem si vzpomněla na jednu svoji úchylku: nesnáším repelenty kvůli chemii, tak si dělám svůj. Do lahvičky alpy jedna tyčka skořice a tak deset hřebíčků a nechat to tam nafurt. Ještě jsem to nepila, ale už mne to mockrát napadlo, po natření voním jako perníček. A klíšťatům a komárům to fakt smrdí.
Já dosud považovala za extrémní bizár i pití Alpy, natož kolínské. Došla jsem k závěru, že občasné přihýbání v minulosti vysvětluje ta velká, flaškovitá balení (pro mě je občas i 50 ml moc). Taky jsem se na vlastní oči přesvědčila, že na Alpě dodnes nestojí “neužívat vnitřně” (http://www.denik.cz/z_domova/leciva-francovka-alpa-lidem-chutnala-davno-pred-prohibici-20120927.html)
Jooo Alpa a čučo … tak o tom jsem slyšela 😀
Naše sousedka začínala na rumu, pak přešla na Alpu a parfémy, když jí to manžel všechno schoval, tak pila parfémy na návštěvách a ve finále ji odvezli do Kroměříže. Já se přece jen přidržím aperitiva. 😀
Hlásíš se jako dobrovolník:)? Bohužel mi k vyzkoušení většiny receptů, které mě zaujaly, něco schází – výrobě “tekutého laudana” 4 unce opia, k “velmi dobré šnečí vodě” žaludek, taky nemám žádný destilační přístroj (jako by měla mít každá pořádná viktoriánská hospodyňka).. Asi budu muset experimentovat a improvizovat sama:)
Miri, díky za článek, který mě nadchl a zaujal – hned jsem skočila po receptu z r. 1879 (ne, že bych to chtěla pít:), teď nemůžu popíjet ani Baileys, ale na blbosti mě užije a navíc to bylo zajímavé z profesního hlediska) a začala se v tom rýpat – vůbec nechápu, jak to může fungovat..
Můžu se tu rozepsat (když tak mě nemilosrdně smažte)?
Recept v překladu zní: Vezmi hřebíček, muškátový květ, skořici, muškátový oříšek, kardamom, kubébový pepř, galgán, květy komonice – každého po dvou uncích, po čtyřech plných hrstech květů petrklíče, máty klasnaté a květů (?) rozmarýnu, 1 galon bílého vína, 1 galon dezertního vína (v orig. canary, dost mě to zmátlo, než jsem vyčetla, že to má být víno podobné madeiře), 1 galon brandy (netroškařili) a – 1 galon šťávy z “celandine”. Ale (major) celandine je vlaštovičník a (minor) celandine orsej – obě dvě jedovaté i mnohem menších množstvích, než jsou skoro 4 litry šťávy.. Nejspíš se tak říkalo před víc jak stoletím ještě něčemu jinému.. Kdyby někdo věděl / měl nějaký nápad, dejte mi prosím vědět, našla jsem víc starých receptů se stejnou složkou v množství minimálně po lžicích a dost by mě to zajímalo.
Jinak to ale vůbec nemusí být špatné, kdyby se to nemuselo destilovat, tak to snad i v menším měřítku vyzkouším (na někom:).
Takže v pracovní době projíždím prastarý receptář a namísto toho, co bych dělat měla, se bavím návody na ten na oční vodu: Take white Vitriol.. 😀 (no jo, je to síran zinečnatý, ale vypadá to pěkně:)
nadchlo mě, že se do toho hned takhle po ránu někdo pustil 😀
A galon šťávy z vlaštovičníku asi nebude jednoduché sehnat 🙂 Hodně úspěchů ve zkoušení (na někom).
To mne taky nadchlo, prosím foť a dokumentuj a poděl se! 🙂
Já si myslím, že by mohlo jít o galon ne přímo té suroviny, ale už nějaké připravené tinktury, ve které je vlaštovičník a orsej jako účinná látka v malém množství a doplněno třeba vodou nebo lihem. Takže ne o čistý extrakt, ale něco jako “genciánka” – “fialka” (taková ta fialová vodička na odřená kolena).
Bandita tak miluju, že bych si i lokla 🙂 ale na pití je ho škoda.. ale moc se mi líbí reklamní fotka, jak si krásná dáma přihýbá z velkého flakonu, tuším Fabourg?
To je právě Scarlett O’Hara alias Vivien Leigh v Jihu proti Severu. A dává si Florida Water: http://1.bp.blogspot.com/-34XfevJjhvE/VizrYuVCD-I/AAAAAAAAAPo/ApcKNYsNYZI/s1600/agua-de-florida-groep.jpg
Díky! Nevím, jak mě napadl ten Fabourg.. hlavně, že mám tu fotku zarámovanou… 🙂
Nene, správně si to Enka pamatuje, byl to Fauborgh a bylo to v tématickém článku 😀 : https://parfumerka.wordpress.com/2014/11/30/vanoce2014-parfumersky-liker-extrait-de-frangipani/?preview_id=14621&preview_nonce=52faba62c1&post_format=standard&_thumbnail_id=16519&preview=true
Ona ta historie Aqua Vitae začala vlastně ještě dřív, ono to bylo dřív k pití, než k vonění. Lihové nápoje ve středověku směla vyrábět církev, a stejně jako chlast byly za hřích považovány parfémy. A to samozřejmě mniši nesměli dopustit, takže všechny ty bylinkové a květinové vody, ať už cílová spotřeba byla ta či ta, vydávali za “tekuté léčivo”. Takhle si to kupovala i maďarská královna. Pak se to rozštěpilo, dnes nám z toho zůstaly Švédské kapky a spousta dalších voňavých likérů, třeba Suze, všechny ty bylinné hořké z Francie, Německa a Švýcarska…a hromada voňavek. Tak se nedivte, že někteří fanoušci voňavek mají blízko k chlastu (divné teda je, že to neplatí opačně) 😀