• PARFUMERIE GENERALE: Brûlure de Rose (urban legend Elisa Day)

Tahle vůně mi asociovala jeden z nejkrásnějších novodobých duetů, co znám – Where the Wild Roses Grow od Nicka Cavea a Kylie Minogue, z alba Murder Ballads.

Správně morbidní a ujetý Nick (přečtěte si jeho knížku „A uzřela oslice anděla“) v něm vyždímal z jinak bezvýrazné disco-královny Kylie to nejlepší, co šlo. Nějak se mi vtírá název jeho knížky i do srovnání těch dvou, to už je ode mne ale hodně ošklivé, neberte mě vážně, já mám pro Nicka slabost. Musím uznat, že Kylie to v tom klipu ohromně sluší.

zdroj: pinterest

Australan Cave se nechal inspirovat jednou z evropských urban legends, legendě o Elise Day. Urban legend (městská legenda) je jakýsi novodobý folklór – ústně, či pomocí medií šířený příběh, který zdánlivě vypadá pravdivě, je uvěřitelný a tudíž je šířený jako pravdivá informace. Často reflektuje současné dění či problémy. určitě jste se setkali s „jehlami v tramvajových sedačkách“, „žiletkami na tobogánu“… Zvlášť teď bují přímo masově díky internetu a emailu.

Všichni asi znáte takové ty přeposílače (sdíleče) emailových/facebookových kravin legend typu „kdo se ujme opuštěných štěňátek labradora“. Mimochodem tyhle štěňátka už mají odhadem tak 8-10 let a nerostou a nerostou. Přeposílačů jsem se zbavila, bojí se mi psát, protože zásadně na ten mail odpovídám (a hromadně, aby byla ostuda větší) odkazem na stránky hoax.cz. Užitečné stránky, vyvracející právě šíření takových bludů šířených internetem, tzv. hoaxů. Štěňátka jsou celkem srandovní příklad. Jsou ale daleko horší hoaxy, některé třeba i xenofobně, či rasisticky laděné, pod nimiž je často „podepsán i s telefonním číslem“ člověk, který o tom ani neví. Velmi snadno lze takto někomu hodně zatopit.

Elisa Day je ale trochu jiná a hlavně o mnoho starší, značně morbidní legenda o krásné dívce a jejím vrahovi. Poslechněte si písničku, angličtina je to jednoduchá a v rámci procvičení jazyka z ní jistě ten příběh pochopíte.

A jsa pod vlivem písně, dovolím si tenhle patetický úvod k recenzi Brûlure de Rose:

„Tam, kde rostou divoké růže…“
Elisa Day byla bolestně krásná. Sledoval ji. Měnila se mu téměř před očima. Poupě, které pod sálavými paprsky slunce rozpuká v nádhernou růži…
Její kůže je sametová a bílá a rudé rty chutnají po malinách.
Je krásná, sladká a nespoutaná jako ty divoké růže tam dole, u řeky.
Ale ty růže tak rychle vadnou! Jejich krása pomíjí, rozplývá se a řeka unáší pryč okvětní plátky…
To nesnese. On nedopustí, aby krása Elisy Day zvadla stejně jako ty růže!
„…all beauty must die“

Pierre Guillaume si vystřihl abstraktní cvičení na téma vývoj růže a dle mne velmi povedeně…
… až na to, že ji nakonec nenechal zvadnout, raději ji snědl.
Máme tu tedy růži mnoha tváří:
Zpočátku je zelená až citrusová, zelené růžové poupě, působí studeně, odtažitě, díky kovovým tónům. Růže chladná. Tato fáze je naštěstí nejkratší.
Druhá fáze je ve znamení růžového mýdla a malinového džemu. Zvláštně jedle-nejedlá kombinace, Růže aldehydová.
Mýdlové tóny postupně mizí, jak růže rozkvétá, Vůně sládne těžkne – okvětní plátky se pokrývají pudrem, zralá růže láká svou nádherně rudou barvou, svou vůní zralých malin…skoro tři hodiny vás bude provázet Růže pudrová.
A pak, střih: snad aby krása zůstala uchována, Pierre ten květ vzal, rozebral na plátky, zkandoval (divný slovo) vanilkovým cukrem a posypal kakaem. Bláznivý nápad. Dalších mnoho hodin vás bude obklopovat Růže gurmánská.
Vše postavené na bytelném základu z růžového dřeva a santalu, který lze spíš jen tušit, ale zaručuje neskutečnou výdrž a siláž.
Přesto pro mne vůně vyznívá spíše melancholicky – lze krásu uchovat navždy?

Znáte nějakou urban legend ze svého okolí?