• PARFUMS DELRAE: Bois de Paradis (jantarová růže)
Od té doby co mi Romana umožnila vykecávat se na jejím blogu, snažím se trochu víc sledovat internetový parfémový cvrkot. Což mě vedlo mimo jiné k tomu, že jsem porušila své facebookové předsevzetí, nepřidávat si do přátel lidi, které neznám osobně.
Přidala jsem si pár jmen z parfémové branže a teď se nestačím divit: naprosto nejaktivnější z celého okruhu mých facebookových “přátel” je Michel Roudnitska.
Source: www.art-et-parfum.com
Já prostě nechápu, jak při frekvenci příspěvků co hodinu či dvě, zvládá něco tvořit. A že tvořit umí!
Pan Roudnitska na facebooku sdílí funny videa, zvířátková videa, rádoby dojemná fake videa o hodných lidech pomáhajících jiným, ale taky videa, obrázky a články z oblasti umění, vědy i politiky, jako houba nasává a zase propouští snad vše, co se na fb šustne.
Má na to lidi? To přece není jen o tom, jednou za hodinu sednout a něco nasdílet. Ty příspěvky musí napřed i vyhledat, nebo minimálně vybrat z toho, co mu přistane na zdi od přátel. Pan Roudnitska má přes 4 tisíce přátel, takže mu toho na zdi musí přistávat opravdu hodně.
Člověk by řekl, že si užívá zaslouženého důchodu, když je ve věku mých rodičů, ale tak to není. V minulém roce spustil spolu se Sandrine Videault projekt Grandiflora, do nějž každý vložil své pojetí magnolie a možná budou následovat další květiny. A samozřejmě řídí rodinné impérium Art et Parfum založené jeho otcem Edmondem Roudnitska.
A to nemluvím o jeho dosavadní tvorbě na poli mimoparfémovém. Protože Michel přesto, že se narodil do parfémové rodiny a byl i parfémově vzdělán, většinu života tvořil projekty spíš v oblasti fotografie a vizualizace. Až v pozdějších letech vznikly takové skvosty jak Noir Epicés pro Frederica Malle, či vůně pro Parfums DelRae.
Možná z facebookového šustotu čerpá inspiraci. Ať je to s facebookovým Michelem jak chce, to co má za sebou zaslouží úctu. Jsem hrdým vlastníkem jednoho z jeho skvostů, vůně Bois de Paradis, kterou vytvořil pro značku Parfums DelRae ze San Francisca a hluboce se skláním před mistrovstvím tvůrce.
Bois de Paradis
je luxusní šperk. Je to dokonalý doplněk k dokonalému outfitu, jako růže zalitá v jantaru.
Bois de Paradis je hladká a nehybná, ale nepůsobí chladně. Je jako hladce opracovaný jantar. Jantar, který se kdysi dávno, když byl ještě obyčejnou smůlou, vyřinul z poraněného stromu a zalil květ růže a tak jej objal a navěky znehybnil, ale zároveň uchoval. Je a není živá. Ve své nehybnosti vyzařuje teplo.
Růže a jantar splynuli v jedno a dokonale souzní. Jantar vypráví o stinném lese, o dřevě a pomalém proudění mízy v žilách staletých velikánů, shovívavých svědků našeho snažení. A růže? Růže zpívá o slunci, o touze po kráse a výjimečnosti. Ale také o křehkosti a pomíjivosti touhy i krásy.
Úsilí při tvorbě Bois de Paradis, trvající dva roky a čítající stovky pokusů, přineslo ovoce. Michelovi a Delrae Roth se podařilo vůní ztvárnit dokonalost. Dokonalost, před kterou se sklání i takoví parfémoví odborníci, jako je Chandler Burr.
Chcete-li explicitní popis, pak je to pikantní, kořeněná vůně růže snoubící se s vůní zralého lesního ovoce a trochy listí a hlavně velkým množstvím pryskyřice na ambrovo-dřevitém základu. Po rozvonění lze vystopovat i krásný santal.
Po nástřiku je to vůně mohutná, silná, brzy se ale stáhne spíše k tělu. Výdrž je její jedinou vadou na kráse, není taková, jakou byste očekávali od vůně s tak grandiózním nástupem.
Myslím, že Bois de Paradis vyžaduje jistý dress code. Se stylem-nestylem “více pruhů, více Adidas” by se hodně mlátila. Může být kancelářskou vůní, pokud do kanceláře nechodíte v riflích a popsaném tričku.
Mě slimáci sežerou všechno, co je aspoň trochu jedlé. Už se ani nepokouším pěstovat nějaké poživatiny. Naposledy mi sežrali sazenice dýní dřív než jsem je vůbec vysadila a slaměnky 🙁
By mě zajímalo jak by to řešil pan Roudnitska.
To musím zkusit, nějak začínám přicházet na chuť pryskyřicím, tohle se mi podle popisu líbí, jen jestli tam toho ovoce není moc?
Já ovoce taky nemusím. V nekvalitních parfémech na mě ovoce kysne. Ale tady je to fakt spíš o pryskyřici a dřevech.
No, přesně, ten Roudnička! 😀 Taky to s úžasem sleduju – teda už nesleeduju, nemám na to kapacitu. 😀 Ale když jsem ho ještě sledovala, tak mne úplně ohromil svojí zahradou. On má zeleninovou permakulturu, ale navíc, protože je estét, tak ji má i nádherně uspořádanou. A navíc mu to prosperuje! Nevím, jestli všichni víte, o co jde – je to v podstatě divoká zahrada, kde se sesazují k sobě rostliny tak, aby si navzájem pomáhaly – odháněly škůdce, zastínily plevel a “hnojily se”. Třeba vedle špenátu se dá fenykl, protože je aromatická a zažene housenky a ještě se tam nasadí hrášek, který dodá dusičnany do půdy a dýně, které vyhovují velké rostlinné zbytky po hrachu a mrkvi (nic se nevyhazuje) zanechané na záhonu jako podklad + roste později, takže nastoupí na prostor po sklizených těchto plodinách. Není to nic nového, třeba někdo z vás zná od babičky, že k zelí a pod jabloně se sází lichořeřišnice, protože na sebe “stáhne” příslučné houseny. A tak. Takže se vůbec nepoužívá chemie, ani na hnojení, ani na ošetření proti hmyzu (třeba se na záhon umístí špalek z určitého dřeva s dírou, do které se nastěhují ti správní brouci, kteří žerou ty špatné brouky), ani proti plevelu, nepleje se. No a protože jde o zahradu v podstatě divokou, tak obvykle i tak vypadá. Jenže ne u Roudnitschky! Ten to má pečlivě roztříděné do sektorů, rostlinky na milimetry umístěné, všechny stejně hezké a jeho jedna dýně by nakrmila půl africké vesnice. Prostě renesanční člověk – na co sáhne, to mu jde. Kde na to bere čas? Nevím, možná je těch Roudničků víc.