• Příběhy

Včera jsme v Rudolfinu zpívali Mozartovo Requiem. Byl to takovej ten koncert, kdy na začátku komentátor vysvětluje jak skladba vznikla, co znamená latinský text zádušní mše atd. Posluchači si mohou poslechnout orchestr bez vokální složky, nebo jednotlivé party nástrojů. Je jasný, že Mozart nenapsal třeba Dies Irae jako nějakou selanku, ale když to slyšíte beze slov (tedy zrušíte příběh, tím se dostávám k parfémům) zůstává ta hudba naprosto fenomenální. I když neuslyšíte “co a jak prožijete po smrti”. Ona vlastně nezůstane bez příběhu, jen si ho dosadíte vy a může klidně asociovat třeba letní bouřku. Tak to funguje i u vůní. Kvalitní parfém nemusí mít za sebou nutně dvoustránkový popis.

Pravdou je, že dnes vznikají řady, nebo dokonce celé značky postavené na příbězích. Začínají se objevovat stará Jungovská témata. Tajuplno a magie, prastaré ,,zapomenuté” recepty, nedostupné ingredience z tajemných hor. Mytologie, Jung by prostě brečel radostí.
Zachycení něčeno, co nemůžete pochopit ani v samotné přírodě, Ranní mlha u jezera Akkajaure? Vůně dlažebních kostek starého Londýna? Poezie a výtvarné umění. Tak s tím se fakt roztrhl pytel. Autorka se inspirovala japonskou technikou malby Co-ni-ť? Parfém je odrazem básně Atnoda Zimmera Mrtvý Les. Hádejte, co tam asi bude jako hlavní složka. Při troše drzosti si prostě vylžete historii a budete tvrdit, že vaši vůni nosil americký prezident. To posouvá věc do oblasti marketingu, je to taková malá sprosťačinka a nic uměleckého bych v tom neviděl.
Je tedy příběh důležitý? Několik odpovědí a mnoho otázek.
Můj přístup – dívám se na složení (recenze už moc nečtu). Za ta léta už vím, kde jsou parfémové propasti, které nepřeskočím. Levandule, vetiver, karafiát a kmín. Vůbec parfém neotvírám. Sušené ovoce, vanilka, alkohol, dřevo. Nemusím otvírat, kupuju rovnou deset flakónů. U obou možností je mi jedno, jestli za tím je nějaký příběh.
Druhá možnost. Budu nosit oblečení RUNDHOLZ a pokaždé, když se mě někdo zeptá, proč voním jako starý kalamář, vytáhnu z desek několik kreseb technikou Co-ni-ť. Vidíte tady tu čmouhu? Tak to je srdce parfému. Musím říci, že tak to dělá hodně lidí. Odvykle k té vůni mají přístup pouze oni a osobně se znají s autorem.
Nějaké credo z toho asi nevyčaruju. Příběhy byly vždy součástí parfémové tvorby. I když se vůně jmenovala třeba jen Růže. Mohl v tom být letmý dotek dětství a maminčiných čajových růží. A to už je příběh.
Na druhou stranu. I kdybyste napsali deseti stránkovou story co všechno ta vůně znamená a převyprávěli celou Rámájanu, abyste obhájili malou kapku oudu, parfém to lepším neudělá. Příběh prostě nemůže nahradit kvalitu vůně.
Mirka ve svém článku Hovory z Bratislavy píše:

“Jan Ewoud Vos novinky vydává v rozmezí 3-5 let a je toho názoru, že není kam spěchat. Existuje příliš mnoho zapomenutelných, nekvalitních novinek.”

Jen to doplním. Zdá se, že se objevuje spoustu opravdu krásných příběhů, které potom následuje jen malé množství opravdu krásných parfémů.
A co vy? Jste rádi, když má parfém příběh, nebo si ho raději vytvoříte sami?

.