• Příběhy

Včera jsme v Rudolfinu zpívali Mozartovo Requiem. Byl to takovej ten koncert, kdy na začátku komentátor vysvětluje jak skladba vznikla, co znamená latinský text zádušní mše atd. Posluchači si mohou poslechnout orchestr bez vokální složky, nebo jednotlivé party nástrojů. Je jasný, že Mozart nenapsal třeba Dies Irae jako nějakou selanku, ale když to slyšíte beze slov (tedy zrušíte příběh, tím se dostávám k parfémům) zůstává ta hudba naprosto fenomenální. I když neuslyšíte “co a jak prožijete po smrti”. Ona vlastně nezůstane bez příběhu, jen si ho dosadíte vy a může klidně asociovat třeba letní bouřku. Tak to funguje i u vůní. Kvalitní parfém nemusí mít za sebou nutně dvoustránkový popis.


Pravdou je, že dnes vznikají řady, nebo dokonce celé značky postavené na příbězích. Začínají se objevovat stará Jungovská témata. Tajuplno a magie, prastaré ,,zapomenuté” recepty, nedostupné ingredience z tajemných hor. Mytologie, Jung by prostě brečel radostí.
Zachycení něčeno, co nemůžete pochopit ani v samotné přírodě, Ranní mlha u jezera Akkajaure? Vůně dlažebních kostek starého Londýna? Poezie a výtvarné umění. Tak s tím se fakt roztrhl pytel. Autorka se inspirovala japonskou technikou malby Co-ni-ť? Parfém je odrazem básně Atnoda Zimmera Mrtvý Les. Hádejte, co tam asi bude jako hlavní složka. Při troše drzosti si prostě vylžete historii a budete tvrdit, že vaši vůni nosil americký prezident. To posouvá věc do oblasti marketingu, je to taková malá sprosťačinka a nic uměleckého bych v tom neviděl.
Je tedy příběh důležitý? Několik odpovědí a mnoho otázek.
Můj přístup – dívám se na složení (recenze už moc nečtu). Za ta léta už vím, kde jsou parfémové propasti, které nepřeskočím. Levandule, vetiver, karafiát a kmín. Vůbec parfém neotvírám. Sušené ovoce, vanilka, alkohol, dřevo. Nemusím otvírat, kupuju rovnou deset flakónů. U obou možností je mi jedno, jestli za tím je nějaký příběh.
Druhá možnost. Budu nosit oblečení RUNDHOLZ a pokaždé, když se mě někdo zeptá, proč voním jako starý kalamář, vytáhnu z desek několik kreseb technikou Co-ni-ť. Vidíte tady tu čmouhu? Tak to je srdce parfému. Musím říci, že tak to dělá hodně lidí. Odvykle k té vůni mají přístup pouze oni a osobně se znají s autorem.
Nějaké credo z toho asi nevyčaruju. Příběhy byly vždy součástí parfémové tvorby. I když se vůně jmenovala třeba jen Růže. Mohl v tom být letmý dotek dětství a maminčiných čajových růží. A to už je příběh.
Na druhou stranu. I kdybyste napsali deseti stránkovou story co všechno ta vůně znamená a převyprávěli celou Rámájanu, abyste obhájili malou kapku oudu, parfém to lepším neudělá. Příběh prostě nemůže nahradit kvalitu vůně.
Mirka ve svém článku Hovory z Bratislavy píše:

“Jan Ewoud Vos novinky vydává v rozmezí 3-5 let a je toho názoru, že není kam spěchat. Existuje příliš mnoho zapomenutelných, nekvalitních novinek.”

Jen to doplním. Zdá se, že se objevuje spoustu opravdu krásných příběhů, které potom následuje jen malé množství opravdu krásných parfémů.
A co vy? Jste rádi, když má parfém příběh, nebo si ho raději vytvoříte sami?

.

Externisti

Laskaví návštěvníci,kteří náš blog poctili jedním nebo více články. I vy máte prostor pro sdílení svých parfémových textů! Napište mi: romana@frangipani.cz

You may also like...

14 komentářů

  1. Dobrá otázka, Zdendo (a článek taky).
    Já to mám ráda. Mně to patří k tomu, ty fantazijní příběhy, třeba jeden z mých high-lights je Timbuktu a ten feministický příběh o zasvěcovacím rituálu “wusulan” https://parfumerka.wordpress.com/2012/12/26/lartisan-parfumeur-timbuktu-orient-from-africa-gallery-jardin-de-cactus-teguise-lanzarote/
    Konkrétně tohle mi hodně pomáhá přivést k niche kámošky, jim se ten příběh líbí, parfém taky není špatnej :D, je to takový niche-votvírák.
    Strašně – strašně – se mi líbil ten projekt Andyho Tauera s filmy o ženských, škoda, že už to skončilo – (jé, tady je moje fotka, to jsem ani nevěděla, že jsem se tak odhalila, si to celkem hlídám :D) – tady: https://parfumerka.wordpress.com/2012/09/21/andy-tauer-perfumes-tableau-de-parfums-loretta-a-vlastne-i-miriam/ Škoda, že už to skončilo.
    Mně se líbí, když je ten parfém s něčím divným spojený. Třeba UNUM, on šije ty ornáty a u toho si představuje ty vůně, nebo Blood Concept, to je vyloženě úchylné a ti lidi podle toho vypadají, nebo Andrea Maack, to je pro mne prostě Bjork a ty její podivné obrázky a tak mne vyloženě baví…naopak mne třeba vůbec neoslovují romantické, láskyplné příběhy Jul et Mad, protože prostě nejsem romantická.
    Pravda je, že ty příběhy ale pak nemají vliv na moje vnímání té vůně, dokážu od toho abstrahovat, vnímám to jako samostatné kategorie – jak píšeš na začátku, mám zvlášť text a zvlášť hudbu, když jsou slova hezký, tak si to užiju, když je text blbej, tak ho ignoruju, ale hudba musí být vždycky dobrá, to je to hlavní. Teď jsem asi urazila nějaké textaře, takže třeba Nohavica a Skoumal, tak tam ne, tak to neplatí, jo? 😀

  2. mirkau napsal:

    Krásné zamyšlení! Romana má pravdu, příběh je asi to, co k parfému přitáhne zájemce. Na druhou stranu vzpomínky, emoce, představy jsou tak vysoce osobní. Takže silně pochybuji o tom, že já v parfému najdu stejný příběh jako Ty, jako Romana a už vůbec ne jako jeho tvůrce.
    Ale, pokud už ve vůni nějaký svůj příběh najdu, znamená to, že parfém zabrnkal na tu správnou strunu a přitom nemusí mít nutně high-end kvalitu.

  3. Zdenda napsal:

    A zrovna příběhy Timbuktu a Dzongkhy v mé fantazii nabyly tak reálných tvarů, že mě potom obě vůně zklamaly. Okamžitě jsem je zařadil do kategorie ZO, tedy zavřený okno. Později jsem zjistil, že si s Duchaufourem moc nerozumíme. Dělá věci, kde není moc prostoru a je tam toho tolik, že to na mě působí zvláštní ulepeným dojmem. To je ale na někdy jindy.
    Romčo s tím Tauerem ti to moc sluší. Vypadáš vedle něj jako dítě 🙂

  4. Óó, ty lichoběžníku…

  5. To napsal MOBIL, ne já, mělo být “lichometníku”… 😀 😀

  6. No…že budou odlišné…takhle: nevím přesně, jaký příběh se vybaví tobě, Mirko, nad jakýmkoliv parfémem Marka Buxtona, ale já mám navždy už v mysli otisknutý jeden jediný, zdokumentovaný na fotce, a vsadím se, že ty tam máš něco velmi podobného…. 😀

  7. Zdenda napsal:

    Slovo lichometník bylo naposled použito v roce 1930 :)))) Já tu nápovědu musel vypnout, psalo mi to strašný věci. S tím Jul et Mad úplně stejně. Líbí se mi třeba Garuda, ale fakt dost. Chápu prales a vůně tý země, ale proč člověk s ptačí hlavou. Ochránce, polobožstvo? Mám to cítit, když se tím navoním? Jakože – Dnes se cítím bezpečně, protože jsem použil parfém Garuda. Je to prostě divný. Na druhou stranu, kde mají ty názvy pořád brát 🙂

  8. Dnes se cítím na pytel, použil jsem parfém na pytel. Ani nevím, jak se jmenoval.

  9. mirkau napsal:

    Ale lichoběžník je dost dobrý. Já bych to zavedla, místo zastaralého lichometníka.

  10. mirkau napsal:

    Dneska jsem měla China White, chci se sjet?

  11. Ne, chceš se vyspat s Číňanem. Freude, Freude….

  12. Liba napsal:

    Hezké téma. Mě příběhy baví. A nejvíc mě baví srovnávat promo příběh s mou fantazií a příběhy ostatních stejně postižených “feťáků” 🙂

  13. To je taky zajímavé. My se obvykle s Frangipánama neshodneme ani na hlavní složce jedné vůně, natož na příběhu. 😀 S Mirkou máme teda diametrálně odlišné vnímání, hlavně sladkosti.

  14. Liba napsal:

    To znám. Nejvíc mě pobavila známá, která kdysi některou mou chypre vůni, bohužel už si nepamatuju kterou, popsala slovy – pasta na zuby 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..