• Pohádka o tom, jak René Lalique pomohl komerční parfumerii dobýt svět

Bylo-nebylo… povím vám pohádku o kouzelníkovi z Musee Lalique ve Wingen sur Moder. Na přelomu století v Paříži žil-byl vyhlášený sklář a klenotník jménem René původem z Champagne, který se rozhodl získat půlku království. Otevřel si obchod na Place Vendome blízko Královského paláce a do výloh vystavil jemné ručně vyráběné secesní šperky a subtilní sošky, dekorace a těžké, drahé parfémové flakony inspirované přírodou. Ve vedlejším krámku míchal voňavé vodičky nadaný parfumér François, mladík, který chtěl tu druhou půlku francouzského království.

René Lalique nebyl žádný zelenáč, naopak: slavný klenotník ba vrcholu kariéry. Designér s ohromným smyslem pro ornament, ozdobil mnoho předních dam společnosti a byl vyhlášen “vynálezcem moderního šperku“. Jeho kariéra začala u vyhlášených domů, navrhoval šperky Cartier či Boucheron, uplatňoval inovativní materiály a postupy: průsvitné smalty, polodrahokamy, slonovinu… Našel se ve skle, odlíval velejemné ornamenty a vymýšlel úpravy povrchů.

Sklo se tarlo jeho signaturou a v Paříži se objevila nová klenotnická značka Lalique. René miloval přírodu, studoval květy, listy, směr otáčení stonků plazivých květin, jemné nožičky a kresbu křídel vážek, lesk krovek brouků, kreslil skici zvířat a lidí v pohybu a všechno pak promítal do skla.

Šperky Sarah Bernhardt na dobových obrázcích, třeba plakátech Alfonse Muchy, pocházejí z jeho dílny. Ale šperkařů bylo hodně, i těch vyhlášených. Bylo třeba inovovat.

François Coty, obdivovatel všeho s obchodním potenciálem, nadšeně okukoval skleněnou krásu se signaturou Lalique, ale protože byl především businessman, rostla mu v hlavě velká myšlenka. Měl za sebou ohromný úspěch s vůní La Rose Jacqueminot, kterou si bohaté zákaznice mohly odnést z luxusních pařížských obchodních domů v težkém, ručně vyráběném flakonu Baccarat. Jenže Francois viděl příležitosti pro parfémy úplně jinde: v masovosti, v mainstreamu. Ženy v Paříži odhodily korzety a těžké sukně, odhalovaly ňadra, šaty měly menší objem a méně látky, výroba módy se přemístila ze salonů do továren a i chudé holky z továren a kanceláří si najednou mohly dovolit módu…proč by vlastně neměly mít taky parfémy? A tak při pohledu na filigránová těla vážek, duhová křídla motýlů, éterická ženská těla a něžné okvětní lístečky skleněných figurek TO vymyslel.

V roce 1907 vešel do prodejny a rozhovor mezi Reném a Francoisem vykrystalizoval v to, co můžeme pojmenovat jako pravý začátek komerční, nebo mainstream, parfumerie: od téhle chvíle budou pafémy balené do flakonů z levného, sériově vyráběného lisovaného skla, které ale budou pořád nabízet vysoký design. A navíc si k parfému ženy budou moci koupit celou řadu kosmetických přípravků ve stejném designu a parfemaci: mlíčka, tělové pudry, mýdla…

Venku řádila technická revoluce a René pracoval nejen na designu lahviček, ale navrhoval taky etikety, loga, i reklamní cedule a poutače do prodejen, krabičky a obaly. Jako první v branži použil zlacení na papírových etiketách a dal tak i obyčejným ženám pocit luxusu doteku masívního zlatého šperku v rukou. Renesanční René byl nadaný výtvarně, ale nechybělo mu ekonomické myšlení a zcela výjimečný technický talent.

Lis na sklo

Znal svůj milovaný materiál, sklo, jeho nároky a možnosti a pořád se pokoušel posouvat hranice. I když se stále věnoval designu, lákalo ho vyvíjet nové výrobní postupy pro zlepšení vzhledu a Coty ho nasměroval taky k technologiím zlevnění produkce. Geniální inovátor vymýšlel postupy, které umožňovaly barvení, opalizaci, zmatění povrchu nebo zvrásnění skla, smalty na sklo, barevné vitráže, tak aby se zákaznicím flakony líbily a zároveň nebyly drahé. Věnoval se i technologiím uzávěrů a způsobům, jak parfémy dostat z lahviček. Sběratelská vášeň, kterou vyvolaly vůně Coty ve flakonech Lalique, přerostla do horečky. Obě půlky království, a to nejen toho francouzského, byly jejich.

Technická revoluce zasáhla spoustu podnikatelů a René se rychle zapojil.

Tragédie Titanicu promluvila taky do historie značek. Spolu se stovkami zavazadel Louis Vuitton a Delvaux se tam utopily tisíce skleniček a popelníků Lalique.

Není divu, že v dalších letech oba podnikatelé přetavili své firmy do impérií. Coty založil v roce 1908 podnik La Cité des Parfums v Suresnes u Paříže. Čtyři tisíce lidí naplnily až desítky tisíc parfémů denně a stal se prvním plebejským miliardářem Francie, jehož peníze nepocházely z rodinného dědictví. Později si tenhle despotický, na blond odbarvený ješitný zrzek, našel nové koníčky, jako fašismus a diskriminaci Židů a proto ho v této chvíli opouštím, asi navždy, a tahle pohádka dál už bude jen o Lalique cestě neomezené tvořivosti.

Současné u nás dostupné parfémy ve flakonech Lalique

René hledal prostor, kde by se mohl naplno rovinout a v roce 1921 se mu podařilo pronajmout si německou sklárnu v Alsasku, blízko Štrasburku, u německých hranic. V hlubokých lesích, klimatických lázních kam se dodnes jezdí rekreovat Francouzi i Němci, si zhmotnil sen o absolutní tvůrčí volnosti. Ve vesničce Wingen-sur-Moder, vybudoval sklárenský závod Verrerie d’Alsace (dnes Cristallerie Lalique).

Do místa uprostřed panenské přírody, jeho největší inspirace, svezl nejčerstvější inovace sklářského průmyslu. V kontrastu k technice založil uprostřed továrny zahrádku a parčík, obojí pečlivě udržované, se stále se rozšiřující se sbírkou bylin a květin. Jedinou jeho inspirací byla vždycky příroda, zvířecí nebo rostlinné prvky najdete na všech flakonech Lalique, a tady měl nejen dostatek podnětů, ale i klid na tvorbu a vynálezy a nakonec se mu podařilo získat   do vlastnictví celou krásnou sklárnu sám sobě na hraní. Ti muži, věčné děti…

Coty, přes ohromující objem produkce, nedokázal nikdy plně vytěžit Laliqův potenciál a tak přesto, že byl hlavním zákazníkem a hvězdou, René se věnoval dalším velkým parfumérům: skvělému Dandymu d´Orsay, u Molinardu nastartoval svoji filosofii zdobnosti a ucelených řad, slavná mýdlová bublina Houbigant vznikla právě tady (podle mého vkusu jeden z nejlrásnějších flakonů, co kdy vznikl), hýřivý Worth, co si tak potrpěl na barevné efekty a blýskavé detaily nebo třeba Roger&Gallet se svými kosmetickými řadami…hluboké alsaské lesy a panenská příroda mu poskytovaly dostatek podnětů. Nejvíc ceněný a rozhodně nejpopulárnější flakon vůbec jsou holubičky pro Ninu Ricci. Ten vznikl v prvních poválečných letech jako oslava míru a jejich autorem není René, ale jeho syn Marc.

Seznam zákazníků

Je spíš zvláštní, že René Lalique nikdy neudělal lahvičku pro svůj vlastní parfém. Tu vyrobila až jeho vnučka Marie-Claude v roce 1992 a držela i kreativní dohled nad tvorbou parfému. Flakon zdobí větvičky zimolezu a dovnitř nechala Marie-Claude vložit to, co Reného celý život inspirovalo ke tvorbě: růži, listy černého rybízu, květy jasmínu, divoké ostružiny,  kosatce a kvítky trýzele.

No a právě ve Wingen-sur-Moder dnes stojí Musée Lalique, obklopené zahradou všech rostlin, které daly tvary sklu. Nedávno otevřená velkolepá expozice v původních zrekonstruovaných budovách továrny ukrývá 650 skleněných objektů, z toho 260 flakonů. Dál vám tuhle pohádku budou vyprávět voňavky samy…

Co uvidíte v Musée Lalique ve Wingen sur Moder?

…začneme tím nejslavnějším.

 1912 – L´Effleurt, první flakon pro Coty. Vlevo je původní Baccarat z roku 1908, který má etiketu dodatečně nalepenou na skle. Vpravo je “náhradní” Lalique, kde byla etiketa vylisována naflakonu už při výrobě.

Finální návrh prvního flakonu L´Effleurt

Štítek na zeď butiku Coty na Place Vendome ze skla a mosazi. Nad štítkem stojí flakony Styx z let 1911 a 1912, parfém se nabírat kapátkem, které bylo integrované ve víčku.


Ale začalo to dříve.
1893 – Poison, dříve vialka na jed, později kapesní lahvička na parfém. Odkaz Kateřiny Medicejské parfumerii je stále živý.

1910 – Cigalia, cikáda, slavný flakon pro Roger and Gallet, s detaily z patinovaného skla, vyšel v průběhu let mnoha variantách

1910-1913 – Čtyři cikády, Dvě vážky, Jeden motýl; aneb flakony Quatre cigales a krabičky na pudry Deux Libellules a Côtes Bouchon Papillons

1910 – sada flakonů Pavot, na každém z nich RL použil jinou techniku barvení skla. Nejzajímavější je červený, který je zdobený práškovým zlatem za tepla a po prudkém ochlazení zlato zčervená.. Malinký flakon v popředí je Naïades, kabelkáč ze slavné řady.

1910 – Quatre Soleils. Čtyři medailony, slunce z lesklého skla jsou na patinovaném flakonu přilepená zatepla a pod medailony jsou vložené lístky zlata. Vpravo flakony  Fougéres, na jejich medailonu je zpodobněna Sarah Bernhardt.

1911 – Vývojová řada Dahlia, Fleur, Althéa, Marguerite, bráno zleva: první flakon je prototyp, který nikdy nebyl vyráběn. Druhý prototyp doprovázel patentovou přihlášku technologie současného vyfukování a lisování skla. Třetí je totožný s druhým, ale ve kluičky ve středu jsou dekorovány smaltem, květ je zmatněný a opatřený patinou. Tento flakon byl vyroben v několika málo kusech. Marguerite je výsledek vývoje, ale nakonec bylo rozhodnuto, že se vyrábět nebude.

1912 – Lunaria

1912 až 1919 – Eucalypthus, Pavot, Œillet, Myosotis, Eglantine. Za mne nejkrásnější pětka v domě. Některé z flakonů se vrátily ještě ve 20. letech pro parfémy zn. Forvil.

1920 – aromalampa Papillons

1913 – Narkiss a Flausa pro Roger & Gallet. Flakonky byly uložené v pouzdrech vymodelovaných z kůže (to je ten žlutý citron vpravo)

1914-1918 – flakony Eglantine a Fraicheur, úplně vpravo je naplněný vůní Hectora Legranda L´Eglantine de la Reine

1914 – 1923 Flakony a nad nimiskleněná reklama pro D´Orsay. Uprostřed čtveratý L´Élegance, s modrými víčky Leur Coeur a Ganika. Věž vlevo je l´Ambrée pro Vigny. Flakon vlevo nahoře se jmenuje Gri-Gri a ten se špičkou pod ním Mousse Ambrée patří znovuzrozené značce Volnay.

1919 – 1927 Bohužel špatná fotka, ale nemohla jsem vám ji zatajit: skupinka oblíbených flakonů, v níž první zleva má zcela překvapivou značku. Jmenuje se “The unknown flower” a parfumerie je Colgate. Ostatní používal parfumér Lalo a naposledy se v něm prodávala vůně Moraima od Gai – moraima znamená borůvkový kvítek.

1919 – flakon Bouchon de Fleurrs de Pommier, jabloňové květy, vepředu patinovaný na červeno, vpravo na modro. Pudřenka dostala jméno po Vaucluse, provensálském regionu, kde roste levandule pro parfémy. Drobounký flakon vpravo byl určený na růžový olej a jmenuje se, jak jinak, Košík růží.

1919 – pudřenka Victoire, tomu roku odpovídající Vítězství. Jestli se vám zdá, že vybočuje tématicky z řady, tak přeskočte na 1947…

1920 – Bouchon trois hirondelles

1919 – 1920 – první v řadě je flakon pro vůni zn. Vigny s názvem D’où vient-il? (ne, není to jméno vietnamské polívky, znamená to “Odkud přichází?”), druhý a třetí v v řadě jsou prototypy, na kterých jsou použity nové techniky úpravy povrchů

1920 – Cassis a Mûres, rybíz a ostružiny. Sada nádherných flakonků s barevně patinovanými vršky – když se podíváte pozorně na detaily, tak najdete rozdíly mezi kuličkami rybízu a hrozny ostružin.

1929 – flakon pro parfuméra Luciena Lelonga. Věčná škoda toho všemi múzami políbeného Lelonga, mimo haute couture oblečení se našel v parfémech, jeho vůně nabízel i Dior a Balmain, ale nenašel pokračovatele. Jeho vůně se občas dají koupit na blešáku za pár korun, neváhejte, kupujte! Občas bývají taky součástí těch dárkových sad z Paříže, ale to není původní Lelong, nenechte se zmýlit.

1922 – Perle Noire pro Forvil, a kdo čte pozorně náš blog, tak ví, že se tenhle flakon nedávno vrátil v plné parádě a je v něm jedná z moderních vůní Lalique – HELE

1925 – flakony pro Houbigant, vlevo filigránsky zdobený La Belle Saison s krabičkou a prezentačním blistrem, vpravo Celle que mon coeur aime, připadá mi neuvěřitelné, že pafémy mohly mít tak krásná jména. Vlevo dole, zlatý krasavec Pierre précieuse (Drahokam) pro Lionceau.


1926 – tady pozor, klíčová zajímavost, o které tady bude brzo článek (tak brzo…) – Lys Noir pro Isabey. Současná majitelka značky Panouge, do které Isabey spadá, překrásná Rania Naym, se rozhodla, že zrekonstruuje nejen vůně, ale i flakony. Všechny flakony, které dnes Isabey nabízí, jsou jakousi reminiscencí těch původních. Takže si najděte současný Lys Noir a než to napíšu, tak srovnávejte… Vzadu Noir pro Colgate.

1926 – parfém Coryse značky Vinca a flakon na rozlévané parfémy D´Orsay

1920 – 1927 sada flakonů Camille, Marquita, Amphitrite,Telline a v krabičce jeden z nich pro vůni “dans la nuit” pro Worth (1925). Barvené sklo je jedním z vynálezů René Laliqua a zkušební objekt – rybička – je dodnes ten nejoblíbenější skleněný suvenýr, milionkrát napodobený. Rybičky musejí vždycky být v nabídce tam, kde se prodává sklo Lalique. Stojí tuším okolo 70€.


1927 – prototypy flakonů se sirénami

1926 – 1927 Znáte je, že? Slavné flakony Vers le Jour pro Worth. Flakon z barveného skla vyrobený tak, aby vypadalo, že v něm hoří. Vůně prý nebyla nic-moc, ale kvůli flakonu ho chtěla mít každá mademoidelle. Díky tomu je poměrně často k mání na burzách a v aukcích a jeho cena není nedostupná. Jestli po něm toužíte, já ano, tak si počíhejte (já tedy číhám už čtyři roky, ale já jsem tpělivá, že).

1928 – přece tady nemohl chybět Molinard: Le Baiser du Faune, polibek fauna

1929 – Fleurs Parisiennes pro Worth

1933 – Satyre s kapátkem na čisté parfémy

1931 – Anemone, Cactus a Dahlia, jistě poznáte co je co, se smaltovanými perličkami


1931 – Eglatines
1998 – jedno překvapení, vodní víly Ondiny jsou úplně nové

1931 – 1998 A tady: jak uspějí vedle sebe flakony Duncan, konvalinky a nové víly? Za mne Lalique pořád dobrý!

2010 – tohle už je současná současnost: zlacený flakon Serpent v dřevěné krabičce reprezentuje asi to nejlepší, co dnes v parfumerii najdete. Jasně, že je to trochu kýč – vždyť krásně, sladce vonět už je dnes taky kýč. Ale ve srovnání třeba s Kilianem a jeho prefabrikovanými hady a černými skříňkami nebo zlaceným arabským “uměním”, vydávanými za luxus…pořád jiný level, že?


1946  – 1948 Tohle jsem si musela nechat nakonec: holubičky. Jestli nějaká vůně po 2. světové válce byla v každém šatníku, tak L´Air du Temps. Nás to, bohužel, kvůli znárodnění a ruské orientaci minulo (nevolte toho Zemana, sakra, zase nám to seberou, a internet taky!), ale pro Francouzky to byla povinnost v rámci podpory obnovy jejich národního byznysu, založeného na kráse. Dior ušil šaty s bohatými sukněmi a Nina Ricci umíchala šeříkovou vůni svobody a René Lalique ji opatřil mírovými holubičkami. (Jestli neznáte historii holubiček, laskavě přejděte sem, kde uvidíte také moji minisbírečku). Autorem už není René, který zemřel přesně na konci války, ale jeho syn Marc Lalique. Další dva flakony pro Ninu Ricci jsou méně známý srdíčkový Coeur Joie (1946), a jablíčko Fille d´Eve (1948) – to tak neznámé není, že? Komercializace značky Nina Ricci bohužel tuhle nádheru ze saténového skla degradovala v plastikové odpadky, ale co už, kdysi byly rohlíky za 30 halířů a byly dobré, nebrečme a kochejme se.

Tohle zdaleka není všechno, co v Musee Lalique ve Wingen-sur-Moder uvidíte. Pokud pojedete do Francie autem, rozhodně doporučuju absolvovat tuhle zajížďku. Vynechejte jednou Champagne a Remeš a jeďte se nadechnout čistého horského vzduchu a oslnit genialitou jednoho skláře, co získal půlku království parfémů.

Ještě vzpomínku: byla jsem tady poprvé před šesti rokama, našla jsem ho v tištěnéprůvodci, muzeum už mělo svoje stránky, navigace adresu znala, ale…prostě nebylo k nalezení. Jezdili jsme vesnicí nahoru a dolů, nikde nikdo, navigace nás táhla do statku, který měl ale vysoký plot a brány zavřené…pak se nám podařilo najít a oslovit nějakého italsky mluvícího domorodce: svěřili jsme se mu, Ital chvilku kroutil opovržlivě hlavou, pak mávl rukou: “Jo, je to tahle stavba…už to měli otevřít loni…ale prostě…FRANCOUZI!!!..co se divíte…blah…”. Což mi přišlo nečekané a zábavné, až na to, že se nám roční Žaba v tu ránu pokakal až za ušima, myli jsme ho u místní pumpy na vymydlené návsi, zamořili jsme to tam a říkali jsme, že se tam příštíchpět let nesmíme objevit…

Děkuji Musée Lalique ve Wingen sur Moder za laskavé svolení s publikováním fotek a podporu.

Některé odkazy jsou affiliate.