• AEDES DE VENUSTAS: Copal Azur (Duchaufour, kam se podíváš)

Za 15 let 100 parfémů? Každé dva měsíce nová kreace. Dá se to zvládnout? Technicky evidentně ano. Ale dá se vdechnout 100 kompozicím 100 originálních myšlenek?
Mayská civilizace se rozvíjela stejně jako národy ve starém Egyptě nebo dálné Asii. Přírodní jevy ovládali bohové a nadpřirozené mocnosti, a těm bylo třeba podkuřovat. Východní lid k náboženským účelům používal bakhoor, v Egyptě zapalovali kyphi a Mayové měli copal. Směsi pryskyřic lokálních dřevin a bylin. Každá z těch vůní je specifická, až je škoda, že jim všem dohromady říkáme u nás v Evropě, Mekce křesťanství (ty bláho, to se mi povedlo – Mekka křesťanství, no uznejte!) souhrnným slovem kadidlo. Ano, copal je kadidlo a Copal Azur je kadidlovka. Velmi brunátná.

Parfumér Bertrand Duchaufour dostal od Karla Bradla, spolumajitele butiku Aedes de Venustas, konkrétní zadání: když se Karl projížděl na kole po pobřeží Yukatánu, zalíbila se mu vůně čerstvého kadidla, smíšená s kouřem pálených větví keře copalu, kterou unášel slaný mořský vánek. To je ale hezký brief, že ano? Jenomže vůně copalu nejde přeměnit v parfumerní složku. Bertrand ji musel poskládat ze tří různých složek, kadidel, a protože měl být copal dominantní, použil je do hlavy, srdce i základu parfému. Kardamom a pačuli mělo představovat pobřežní zeleň, myrha a tonka džungli a floralozone (kuk do slovníčku) slanost moře a vůni podzemních jezer sladké vody (tedy minerální). Pěkný a srozumitelný příběh, žádné řečičky do reklamy okolo, to mám ráda. Jak se to povedlo?

Začátek je absolutně kadidlový. Tak brutálně, že pochopíte, co tím Duchaufour myslel, když v popisu vůně zdůrazňuje, že obsahuje 30% kadidla. Ano, myslí tím, že ho tam STRAŠNĚ MOC. Doutnající kadidlo vám zalepí otvory v nose, dýchací trubku, oční kanálky, hltan i hrtan a pomůže vám jedině bezprostřední inhalace čerstvých výfukových plynů. Když se ze zástavy dechu po čtvrt hodině jakž takž seberete a opatrně se nadechnete vůně podruhé, může se vám stát, že v ní rozeznáte něco sladkého a něco trpkého, co do kostelního kadidla nepatří. V té chvíli se začne vybarvovat: trpká myrrha, taková, jakou můžete znát z La Mome / Pierre Balmain, ale v mnohem říznější formě, si prodlabává ďolík do teplé kadidlové omáčky, zahuštěného jíškou z vanilkové tonky a kardamonu. Tehhle opulentní papežův puding za soumraku nemá s pobřežím a přírodou pranic společného.

Bohužel kvůli předávkování kadidlem se následný vývoj, který by asi mohl být zajímavý, moc nemá šanci projevit: dlouhé hodiny necítíte nic, než kadidlo, které se už stává nudné a otravné, abyste si ve finále uvědomili, že vlastně najednou už vám nic netlumí smysly a kadidlo se překrásně sloučilo s ledově kovovou složkou, při dobré vůli tedy mořskou nebo podzemní vodou, která oslabila sladkost a vyvážila celou kompozici do neutrální roviny: ani sladká, ani suchá, ani hořká. Zajímavá věc se stala s kouřem z kadidla: ochladl a je cítit jako cínová miska, na které vám včera v noci dohořel vánoční františek. Jo! Po šesti hodinách jsem na svém, tohle bych chtěla nosit! Když si natáhnu budíka a navoním se ve tři v noci, tak do práce půjdu krásně navoněná.
Díky poslední fázi uznávám, že Duchaufourova tvořivost zatím nenarazila na hranice. Nicméně tahle vůně je spíš experiment; dokument, pokoušející se zachytit konkrétní lidský pocit a náladu, což je skvělé a dokážu to ocenit jako uměleckou exhibici; jako kadidlová vůně u mně ale naráží na bariéru ceny a řady skvělých (a dostupnějších) alternativ. A vubec, ten barokní flakon už se mi taky začíná zdát okoukaný.

 
 

---

---

---