• AEDES DE VENUSTAS: Aedes de Venustas (moderní baroko) + gallery: Gagarinovo menu v La Villette, Paris

Když dostal Bertrand Duchaufour zakázku od slavného newyorského Domu krásy na flagship vůni, zadání znělo “neomezujte se!”  Podle flakonu, jeho tvaru, barvy, uzávěru, podle vyšňořenosti a pověsti butiku jsem očekávala tučnou barokní pižmovou orientálku, nacpanou exotickým tmavým kořením, jasmínem, růží a kadidlem. Něco jakoby to dělala Blanka Matragi.

Takže jsem ke střiku přiblížila nos velice opatrně a to jsem tedy udělala dobře! Pocítila jsem okamžité nutkání ruku olíznout a to se ve slušné společnosti, i když podobně postižených, s kloboukem na hlavě, v šatech po kotníky a ve zlatých antických sandálech (tak jsem byla vyfiknutá na tuhle zkoušku) prostě ne-ho-dí.
Takže neolízla, ne a ne, ani když se nikdo nedíval. A teď dávejte dobrý pozor: víte, co já nemám ráda, že? Ovocenky. A obzvlášť ne rybíz, a ten tolik, že ho vůbec nejím, ani jiné kyselé ovoce, jako kivi, citrusy, rebarboru, letní jabka… Aedes de Venustas je rebarbora a rybíz v ryzí podobě. A první nádech byl jako kousnutí do syrového, červeného, tlustého stonku rebarbory (že jste to nikdy nezkusili? Nejvyšší sezóna!)
Pche, rebarbora. Že? Už jednu hezkou znám (Devil in disguise/Buxton), další už nepotřebuju. Sem si myslela, než jsem zkusila AdV. Devil in disguise je perfektní ledově svěží vůně. Znáte takové ty japonské osvěžující spreje, ze kterých si v létě nastříkáte na kapesníček sníh a otíráte čelo? Jestli ne, tak si to představte (a sežeňte si to, je to sranda!) a přesně to je ta věc od Buxtona: ledové vločky chrlící rozprašovač.
Duchafour vzal podobné složky a vyrobil něco úplně odlišného: hustou rebarborovou hmotu s naprosto přesně vyváženou mírou kyselosti (ovoce), hořkosti (špetka surového kadidla) a zelené pikantnosti (rajčatový list v malém množství). Vůně není vůbec vzdušná, takhle nějak si já představuju koncentráty s nízkou hmotností a obrovskou výživovou hodnotou, kterýma se živili ruští kosmonauti. Oni jim na tubičku napsali “мясо” nebo na černou kostku “хлеб” a Gagarin si pak, chudák, dal dvě černé kostky s kydem pasty na zuby a byl po obědě. Princip Aedes de Venustas je stejný: malý objem, ohromující koncentrace, nutriční nadhodnota.

Překvapující na tom je, že jde většinou o složky, které jsou samy o sobě vzdušné, lehké a jakékoliv zahuštění (jiným ingrediencema –  pižmo, dřevo, koření, vanilka, koření) vždy vede ke ztrátě jejich intenzity. To se tady nestalo, jde o čistý koncentrát; není to ani transformace typu citronová šťáva do krystalků kyseliny citronové; složky zůstaly věrné a přírodní, živé. Jak to Duchafour udělal? Jedině kouzlo.
Že se šíří po okolí jako rusá mlha a vydrží vonět několik dní je asi zbytečné už zmiňovat, to už čekáte sami jako pointu. Moc se nerozvíjí, ale to vůbec nevadí, ta prvotní kompozice je úchvatná. Opulentní barokní hostina v moderním pojetí; můžete se nacpat, co hrdlo ráčí, ale racionálně!
Aedes de Venustas na mne udělal takový dojem, že jsem byla ochotná vypláznout na místě 180€ za 100ml flakon EdP. Přítel Derad mne vybídl, ať se uklidním, ale doteď nevím, jestli jsem udělala dobře. Toužím po něm! (Po Aedesovi, ne po Deradovi). Před pár dny Aedes de Venustas vybalil novinku – Iris Nazarena. Nosem je tentokrát Ralf Schwieger, k jeho vůním mám lehce ambivalentní vztahy, nicméně má v rejstříku moji superoblíbenou Babydoll/YSL (to koukáte, co?), takže očekávání mám obrovská: jestli mi dokázali vnutit nenáviděné kyselé ovoce, co se mnou asi udělá milovaný kosatec?

Galerie: dlouho nic nebylo, že? Pohltily mne ty koncentrace, takže tady máte: menu ruských kosmonautů. (A taky trochu doufám, že srdce jedničkářek z ruštiny zaplesá; nejvíc mne baví ty rusko-francouzské překlady, takhle to vypadá jako lákavá nabídka pařížského restaurantu). Parc de la Villette v Paříži.