• L´ARTISAN PARFUMEUR: Timbuktu (orient from Africa) + gallery: Jardín de Cactus, Teguise, Lanzarote

At first: Timbuktu je orientálně zahuštěná Dzongkha. Aťsi říká kdo chce co chce, aťsi. Aťsi.

L´Artisan Parfumeur: Timbuktu

K  Timbuktu jsem přišla jako Popelka. Zadání znělo: co ti cvrnkne do čepice v kabelkáči od Artisana. Při mé frekvenci je 15ml ideální objem, jen těma nejoblíbenějšíma se navoním víckrát do roka (ale zase vydatně, za jeden den zvládnu okolo 4-5ml) a jsou asi čtyři-pět, kterých mám ve špajzu okolo 200ml (Mandragore purpurová, No. 5, Amande Persane, YSL Nu, Escale á Pondichéry a DKNY Woman – sama koukám, co to je za divnou sebranku). Pak mám ještě pár sbírkových, ale tam je objem rozložen do více flakonů a skoro je nepoužívám (holubičky, Champagne). Některé krásné vůně jsem od koupě pouze zkusila a dala na čekačku. Celkem aktivně používám okolo padesáti vůní, takže patnáctka mi vydrží dva až tři roky. Proto preferuju maloobjemové flakony, nemluvě o jejich skladnosti a roztomilosti.

Značku L´Artisan jsem úspěšně ignorovala, nerada ty značky se širokým a navíc nepřehledně pojmenovaným sortimentem. Do té doby, než jsem začala smejčit jejich butiky mne celkem ničím nezaujala. Kromě Dzongkhy a senzačních flakonů splňujících moji představu parfémové aristokracie. Dzongkhu asi všichni znáte, je slavná a jedinečná, zvláštní, sofistikovaná a přitom líbezná pro většinu nosů, tou jsem začala, dlouho jsem ji považovala za vrchol a nic lepšího jsem už neočekávala. Ta prazvláštní složka, podle mne papyrus, co voní trochu jako banánová slupka, se mi dlouho zdála nepřekonatelná a co jiného, lepšího, tam teda hledat? Pak jsem se hrabala v butiku ve svíčkách a bytových vůních a dala jsem se s prodavačem do řeči o lípě, kterou jsem tam hledala. Sám od sebe pochválil konkurenční Tilleul od d´Orsay, tím získal moji důvěru, a podstrčil mi Černou tuberózu. Tak ne, že by se mi to líbilo, tuberóza je fakt blbá kytka, ale byla JINÁ. Ona totiž voněla. Tuberóza je jedna ze složek, kterou poctivě zkouším (jako i pačuli) a snažím se v ní najít kouzlo její obliby a poctivě ho nenacházím. Artisanovská tuberóza nevoní úporně jako Pedro, podobá se spíš jemnému ylang-ylangu a dokázala bych to nosit. Každopádně ve mně vyvolal zájem a díky těm jejich geniálním kabelkáčům se mi sešla doma malá sbírka cestovatelských Artisanů. A rozhodně ještě nekončím!

L´Artisan Parfumeur Paris

TIMBUKTU: hned od začátku zaujme dominantní papyrus a kadidlo a jemná, nasládlá směs koření založená na kardamomu. To celé na velmi tlumeném citrusovém pozadí. Ten papyrus, který připomíná Dzongkhu, a po celou dobu se toho dojmu nezbavíte. Což vůbec nevadí, protože Timbuktu je mnohem lepší! Nevyhnu se srovnání s dalším Artisanem, Traversee du Bosphore: ten je charakteristický opulentní balzamickou složkou. A přesně tyhle sladce nakyslé balzámy  jsou i tady. Prostě jako by se Duchafour rozhodl do Timbuktu umístit všechno, co se mu na cestách povedlo a ono to perfektně funguje. Ve svém parfémovém špajzu jsem D+T pojala jako sesterské duo, z nichž blondýnu budu nosit do práce a brunetku na večírky.
TIMBUKTU pro ty, kdo Dzongkhu neznají: první housle hraje prazvláštní papyrus (cypriol); rozřízněte podél stonek papyru, nebo alespoň cypherusu – šáchoru, který vám doma roste v květináči a kočky ho tak milují: dužina je slabounce cítit po tom, co dokázal Duchaufour umíchat a dal tomu sílu. Zvláštní směs travnaté, zemité suchosti a kapek vody zadržené v nacucaných zelených chlorofylových buňkách. Papyru zdatně sekunduje sladké koření, které ALE není exotické (žádný hřebíček a skořice), ale spíš jako kapička do arabské kávy, kardamom, pepř. Lehounce trpký vetiver a pryskyřice, především myrha. Myrha je zvláštní tím, že není teplá, oblá a klidná, jako jiné pryskyřice, ale má svěží podtón. Stejně tak i tady, dodává vůni hustotu a pikantnost. Jantarové pryskyřice často působí jako „interiérové“ vůně, vyvolávají pocit dřeva u krbu, teplíčka pod střechou; myrha je jedna z těch, které naopak vzbuzují dojem otevřeného prostoru, stepi pod širým nebem. Úplně vidím ty sukulenty na ostrově Socotra (což je sice politicky Asie, ale geograficky Afrika – vlastně mi to úplně přesně zapadá do toho africko-arabského dojmu o Timbuktu).

Socotra
Zdroj: Botany.cz

Pěkný  myrrhový soliflor je La Mome (Balmain), která může sloužit jako studijní materiál o kráse myrhy jako složky a o tom, že sama myrha celou vůni neutáhne, je to jen základ. Ve vůni je prý vzácná africká květina karo karunde; jestli jo, tak já ji tam necítím, vlastně žádná květina není identifikovatelná, jen nějaká Bílá Obecná. Jestli vyvolává něco africkou náladu, tak právě myrha.
Úplně vzadu, za těmi všemi neobvyklými složkami, je něco dobře známého, kouř z táboráku, který je pěkně spojuje jakou si mlhou. Jako když vidíte v otevřeném prostoru jednotlivé prvky přírody, strom, skálu, posed, telegrafní sloup, a to všechno spojuje dohromady ranní mlha do jediného kompaktního obrazu. V Timbuktu si představte totéž, jen místo posedu a stromu dosaďte přírodní prvky stepi a vše bude zahalovat lehký opar kouře ze vzdálených ohňů, který nemá v naprostém horkém bezvětří co rozfoukat. Provází ji pověst o africkém rituálu „wusulan“, kdy matka předává dceři tajemství výroby vůně, která jí zajistí pravou a trvalou lásku.  Tak dobře, matka s dcerou sedí u ohně pod širým nebem a míchají dostupné složky. OK.

Timbuktu je jiný orient. Protože v něm chybí základní těžké orientální kořeněné složky, působí úplně jinak, stojatý horký vzduch plný vůní rostlin a trochu dýmu vzdálených ohňových signálů. Musím připustit, přes celkový dojem, když si po sobě čtu tuhle recenzi, že se Bertrandu Duchafourovi vlastně podařilo chytit kus Afriky do lahvičky.

Timbuktu je africká sukulentní zahrada. Naprosto neobvyklá a přitom bezvadně nositelná denní vůně. Bez chybičky.

Fologalerie: celou dobu, co píšu o Timbuktu, ji mám před očima: Jardín de Cactus, Teguise, Lanzarote (politicky Evropa, geograficky Afrika, ať v tom máme konečně pořádek)