• Londýn, den první: Harrods a příliš mnoho Santa Klausů

V duchu hesla “odříkaného největší krajíc” jsme se my, co nesnášíme Santa Klause, rovnou z letadla vysypali mezi bandu přiožralých červených mužíků a ženštin. Nebo to možná byli Mikulášové, když bylo toho 6.12.? Nebo to byli britští vánoční taťkové (Father Christmas)? Who knows… Každopádně jich bylo všude plno a nebylo úniku: pobíhali po ulicích, jezdili metrem, lezli po pomnících, chlastali v hospodách a obchcávali keře v parcích zcela veřejně a to prosím i dámy. Nejvíc jich bylo soustředěných před Buckinghamským palácem. Ještě, že královna nebyla doma. Nebo možná právě proto nebyla doma. Koukat na tohle z okna, taky uteču.
A ty propriety co si nosili … Na kerýho čerta chodí Santa Klaus s nafukovací palmou?! To bude nějaká tradice, kterou jsem nepobrala.

Šli jsme se uklidnit do St. James parku, kde jich tolik nebylo, asi proto, že jediné, co tam teče je voda. Hodně vody. Díky té vodě je tenhle park plný vodního ptactva, ale jakože fakt plný. Zobou vám přímo z ruky bez rozdílu, rackům jednou něco hodíte a uspořádají na vás nálet. Zvláštní pocit nechat si labuť žrát z dlaně.

V tom parku jsem taky zjistila, že v Londýně zřejmě jaro začíná v prosinci. Kromě kvetoucích stromů jsme našli i sněženky a několik dalších kytek.

Uklidněni pohledem na přírodu a kelímkem kávy, jsme se aklimatizovali natolik, abychom se zase mohli vrhnout zpátky do těch davů Santa Klausů, turistů, aut a doubledeckerů (typický, červený patrový autobus) v ulicích. Mimochodem Londýňana poznáte podle toho, že v ruce neustále třímá kelímek s kávou Costa, Paul či Starbucks.  Tyhle kavárny jsou po celém Londýně snad každých 50 metrů, rozhodně se tam nedá zhynout na nedostatek kofeinu. Pokud chcete kávu do hrnku, připlatíte si. V London City lze z mostu Millenium nahlédnout i přímo na citymen a citywomen v pracovním procesu a hádejte, co nechybělo na žádném pracovním stole? Jasně, že papírový kelímek s kávou. Druhý příznak pravého Londýňana je pasiáns v mobilu: mladý, starý, černý, bílý, ten, ta, to (někdy to pohlaví bylo fakt sporný) – všichni v metru mastí pasiáns.

Propletli jsme se davy až na Trafalgarské náměstí a do britské Národní galerie. Páni, tam by se dal strávit týden, či dva! To je druhé výtvarné nebe na zemi (první je samo Louvre). Bohužel mají zavíračku už v šest, tak nás brzo vypakovali a při rozhodování, co s načatým večerem jsem rozhodla, že sfouknem jeden z hlavních cílů – Harrods.

Harrods, to je zcela unikátní obchoďák, fakt stojí za to, přečíst si něco o jeho historii, třeba na wikipedii. Pokud se dostanete do Londýna, neměli byste tento cíl vynechat i když se jinak chrámům konzumu vyhýbáte. Minimálně si zkuste projít oddělení lahůdek v přízemí, ale doporučuju se předtím najíst.

zdroj:wikipedie

Mě zajímalo ale hlavně šesté patro, kde v říjnu otevřeli nově Salon de Parfums. Ovšem najít to šesté patro je docela výkon – nejezdí tam výtahy a ne všechny schody tam vedou. Vlastně jen jedny – jezdící a trvalo nám snad půl hodiny plus dva dotazy, než jsme je našli.
Salon není nějaký velký otevřený “salón”, jak jsem si to představovala, je to chodba s předimenzovanými křišťálovými lustry a po jejích stranách jsou jednotlivé butiky a nebo jen výklenky s parfémy. Největší butik tam má Roja Dove, nejen se svými kreacemi, ale s hromadou dalších exkluzivních značek (Parfums MDCI, Atelier Flou, fontány Caron a další).

Všude vás v pohodě nechají fotit, usmívají se na vás a nosí vám papírky. Většina personálu v tomhle patře jsou muži. Výjimkou je asi jen butik Chanel a značka Ex Nihilo, kde byla moc příjemná Francouzka, se kterou si napřed při čekání popovídal můj manžel a  pak, když to rodinu přestalo bavit a nechali mě tam samotnou, tak i já. S mým mužem rozebírali zda je lepší mít manželku závislou na geocachingu, nebo na parfémech. Nevím, k jakému došli nakonec závěru, geocaching je sice levnější, na druhou stranu při mých excesech je podstatně zdraví nebezpečnější. Nemá to můj muž se mnou lehké. Každopádně byla tak moc milá, že mě vybavila vzorečky celého portfolia značky a tak snad dojde i na recenze.

Tohle už je u Guerlainů. Než se mi podařilo včelkovou stěnu vyfotit, musela jsem vyhodit z křesla před ní moc krásnou arabskou dámu. Teda ona sama vyskočila, se slovy, že to chápe, že si to musím vyfotit. Až pak mi prodavač brand ambasador řekl, kdo to byl. No, tak jsem hold vyhodila z butiku katarskou princeznu, a co. Nakoupeno už měla. I já jsem tu nakupovala – dva flakony Santal Royal. Musím říct, že to bylo moc příjemné nakupování. Pan brand ambassador je moc milý, zvlášť, když jsem mu řekla, že ho už znám z Instagramu a mít kolem sebe v reále všechny ty včelkové, baccarat a jiné flakony je zážitek

Komplet obsah taštičky. Nakupovala jsem “pouze” 2x Santal Royal za celkem 250 liber šterlinků.

Jaký je Santal Royal? Tak v prvé řadě nepadnete z něj na zadek, ale rozhodně to ani není “Cool Water s levným oudem”, jak se o ní  vyjádřil Luca Turin. Možná se měla jmenovat spíš “Oud Royal”. Veze se na současné mohutné vlně krotkých, evropských oudovek. A trochu klame tělem – nedejte na první dojem a nečichejte k ní s nosem u kůže. Tam se drží ten zpočátku medicinálně štiplavý, pak drsně zakouřený a kožený oud. To hezké se vznáší kolem až po vyprchání hlavy – růže se skořicí a dřevem s až lehce (ale fakt jen lehce) ovocným gurmánským nádechem. Nosím ji od příjezdu a jsem spokojená, není to wow, ale je univerzálně nositelná oběma pohlavími.

Ještě nějaké ty střípky z Harrods:

V butiku Xerjoff mě fascinoval víc prodavač, než parfémy – měl totiž botičky s krajkovými mašličkami. Měla jsem ale zábrany si ho vyfotit.

V Chanelu vám místo papírků dají sebou keramické tyčinky, které vymáchají v parfému (v mém případě čistých parfémech Coco a Bois des Iles) a zabalí do malinké krabičky.

Kromě exkluzivních vůní, dělaných pouze pro Harrods tu u některých značek najdete ještě exkluzivnější exkluzivky, které se neprodávají vůbec, protože byly vytvořeny pouze pro členy královské rodiny. Mají je tu jen pro vyzkoušení. Tak jsem si zkusila třeba vůni od Xerjoff, kterou používá princ William, když hraje pólo.

Na závěr ještě pár fotek ze Salonu a příště se dozvíte, proč mě zklamali v butiku Miller Harris.