• Maroko 2020 a PARFUMS DU SOLEIL Soir de Marrakech (marocké slunce v láhvi)

 

Taky už si připadáte jako zvířata v kleci? Nejraději byste vypadli někam opravdu hodně daleko? Jenže místo toho už nemůžeme ani do vedlejší dědiny. Nezbývá než doufat a vzpomínat. Je to přesně rok, co jsme se vrátili z poslední cesty do Maroka a tak si tu s dovolením odložím pár obrázků s minimem textu a na závěr přidám něco málo o další z vůní od pana profesora Benchaabaneho.

I když teď cestujeme maximálně prstem po mapě, jsme slavný cestopisný blog. No fakt! Tedy nevím, jestli přesně tohle Romana zamýšlela, když zakládala blog o voňavkách, ale moje zatím jediné setkání s živým fanouškem, tedy spíš fanynkou, proběhlo v letadle na cestě do Marákeše a týkalo se právě cestování a nikoli voňavek. Konkrétně našich článků o Maroku. Z rozhovoru s cestující na vedlejším sedadle vyplynulo, že se dvě kamarádky rozhodly pro cestu do Maroka, konkrétně do Marrákeše, na základě našich článků o zahradě Jardin Majorelle a muzeu parfémů. Jely tam poprvé a jak jsem jim popisovala, co nesmí minout a asi jsem citovala sama sebe, protože se mě posléze zeptaly právě na tyto dva články, jestli je znám. No, znám 🙂 Takže jsme slavní, hurá!

Podruhé, ale rozhodně ne naposledy, jsme navštívili Maroko těsně před pandemií. Vraceli jsme se týden před uzavřením hranic.

V článku o Jardin Majorelle jsem psala, jak jsme si všichni Maroko tak zamilovali, že jsme si slíbili opakování po roce. Nakonec se semlelo dost věcí a  složení výpravy se změnilo, záměr ale zůstal, neb vedoucí výpravy (já) tak rozhodl: pojede se sever. Maroko je obrovská země se spoustou zajímavých a krásných míst a během týdenního pobytu se nedá stihnout vše, co byste stihnout chtěli. To už jsem zjistila loni. A nakonec i letos jsem musela vynechat úplný sever Maroka (Tanger, Tetuan…) protože jsme přilétali a odlétali z Marrákeše a to je na sever opravdu hodně velká dálka.

Náměstí Jema el Fnaa v Marákeši

Poučeni z minula, objednali jsme si na první noc v Marrákeši ubytování v riádu na okraji mediny, hned u brány a parkoviště. Ovšem dopadli jsme téměř stejně jako posledně. Sice jsme se už nepokoušeli vjet do mediny autem, ale nenašli jsme to ani pěšky. To, že google mapy tvrdí, že je adresa někde, ještě neznamená, že tam opravdu je. V medině vám zkrátka povětšinou jsou mapy na dvě věci. Nakonec nezbude, než se zeptat místních. Ti rádi a ochotně pomůžou … a pak nastaví dlaň. Ale s tím už tak nějak musíte počítat.

Maják v Rabatu

Maják v Rabatu

Rabat

Po nezbytném kulturním šoku (pro některé to byla první návštěva orientu) ve večerní Marrákeši jsme vyrazili směr Rabat. Když jsem chystala cestu, hledaly jsme s mamkou v mapách adresu našeho dvouletého bydliště. A nenašly. Po přibližném určení podle okolních ulic a záchytných bodů jsme usoudili, že původní ulice zcela padla za oběť nové dálnici. Zůstal jen parčík, kam jsem chodila s malýma francouzčatama z ambasády plácat bábovičky.

Andaluské zahrady v Rabatu

Andaluské zahrady v Rabatu zvenčí

Andaluské zahrady v Rabatu

Andaluské zahrady v Rabatu zevnitř

Rabatskou medinu můžete s klidem minout. Není nijak zajímavá, pakliže už jste viděli tu v Marrákeši nebo ve Fesu. Místo toho si udělejte procházku modrými uličkami nahoru na pevnost Kasbah des Oudayas, odkud je nádherná vyhlídka na oceán a část Rabatu.

Povinností je v Rabatu navštívit mauzoleum Mohamada V., marockého sultána a krále a přilehlou Hassanovu věž, nedokončený projekt mešity s nejvyšším minaretem na světě. Zůstalo u poloviny z původně zamýšlené výšky minaretu a z mešity jen sloupořadí. I tak to působí monumentálně.

Cestou od pevnosti nesmíte minout Andaluské zahrady. nejsou nijak rozlehlé, ale promyšlené. A bonus pro milovníky koček: je jich tam asi milión. Jako třešničku na dortu zkuste navštívit ne úplně obvyklý cíl v muslimské zemi – katedrálu z třicátých let, postavenou ve stylu art deco, St. Peter’s Cathedral. My jsme tam nedošli a to mne mrzí. Naopak na královský palác si nechte zajít chuť, dostanete se stejně jen do zahrad.

Někde za Rabatem

Pro nocleh jsme zvolili apartmány u oceánu, kousek za Rabatem. Byl to naprostý protiklad tomu, jak jsme se dosud obytovávali. Zvolili jsme ultramoderní apartmán v nově vystavěném přímořském komplexu. Oproti noclehům v riádech nebo hotelích ve středověkých pevnostech a palácích, jak jsme byli zvyklí, to bylo jako návrat zpátky do Evropy. Vlastně takové bezduché.

Ale zima tam byla teda úplně stejná.Přes den je i v únoru v Maroku docela teplo, ale v noci teploty prudce klesají, někdy i pod deset stupňů. Něco jako ústřední topení tam samozřejmě neexistuje. Topí se klimatizací, nebo přímotopy. Majitele apartmánu jsme donutili se vrátit, aby nám přímotop zprovoznil. I tak,  jako již tradičně v Maroku, jsme v tom supermoderním apartmánu spali ve většině oblečení, co jsme měli sebou.

Záměr posnídat na pláži nám taky tak úplně nevyšel. Nezakalkulovala jsem to, že jsme v Maroku mimo sezónu. Na pláži ani noha a kavárnička s lákavým názvem “Sweet me” byla zavřená. Výhledy úžasné, ale směr Volubilis jsme nabrali s prázdnými žaludky.

Cestou do Volubilis. Skoro jako u nás, že?

My, co jsme absolvovali střední Maroko, rok před touto cestou, jsme celou dobu obdivovali tu zelenou barvu. To kolem Marrákeše a na jih od něj neuvidíte. Jenže ta naše potřeba to zdůraznit co asi 50 km, z nás, pro zbytek výpravy, myslím, udělala retardy. Ale opravdu je to neskutečný rozdíl.

Ve středním a jižním Maroku toto neuvidíte. Maximálně v únoru kvetoucí mandloně, zaprášené arganovníky a palmové oázy. Jinak převládá šedá a hnědá barva polopouště a hor. Rozhodně neuvidíte trávu, obilí a … krávy. Kráva, na rozdíl od marocké kozy křížené se stromokocurem, na arganovník nevyšplhá a chcípla by tam hlady.

Volubilis

Jestli, jak tvrdí wikipedie, je Volubilis “částečně” odkryté římské město, pak tam nutně museli mít nějakou MHD. Rozlehlejší římskou památku nemají ani v Římě. Porušila jsem zde pravidlo číslo jedna v těchto zemích: nedávej se do řeči s místními. No a dát jim vlastní mobil do ruky, to už svědčí něco málo o mé retardaci, viz výše. Dala jsem. Mobil teda. A vznikly fotky, které by jinak nevznikly. Mobil jsem dostala zpátky. Fotky super. Zpětně k nezaplacení, byť v tu chvíli mi cena, o kterou si místní mladík řekl, přišla nemístná. Navíc, my tam fakt skákali … v našem věku! Už jen ten sportovní výkon je třeba ocenit. Kýč? Jasně. A co!? Radost!

Ať trochu napravím dojem nejapného turisty. Ve skutečnosti ve mě návštěva Volubilis zanechala dojem pokory a smutku. Vidím jisté paralely, ale to není předmětem článku ani blogu.

Fes

Když jedete někam do orientu, základní rada zní: nebrat si místní přeochotné průvodce. Nezavedou vás, kam chcete vy, ale kam chtějí oni. A to ve sto procentech případů znamená ke spřáteleným obchodníkům. Na druhou stranu je fakt, že ve spletitých, obrovských medinách, jako je třeba ta ve Fesu, se snadno ztratíte a Google mapy tam moc nefungují. Tak jsem tu chybu udělali. Zase. Najali jsme si průvodce. Bratrance hlídače parkoviště. Tam jsou bratranci všichni, myslím.

Ve Fesu byl můj plán vidět samozřejmě barvírny kůže, ale i univerzitu Al Karaouine s její zvonkohrou, fontánu Nejjarine, protoulat se zdejší medinou, která je evidovanou UNESCO památkou a potom se usadit na kopci Borj Nord a vychutnat si západ slunce nad Fesem. Místo toho jsme rychlostí blesku profičeli ke spřátelenému prodejci cínového nádobí, tkalci koberců a výrobci “mohérových” šátků. Jako jo, vypadalo to autenticky, ukázali nám jak to všechno ručně vyrábí (což jim věřím tak z padesáti procent) a prodali nám své několikanásobně předražené zboží.

Univerzita, fontána, ani západ slunce na kopci se nekonaly. Přesto to nebyl úplně negativní zážitek a nakonec jsme si to vynahradili  večerním pobytem na střešní terase rijádu, kde nás náš průvodce ubytoval. A třeba se do Fesu ještě někdy vrátíme…

Vezou kůže do barvíren

Medina ve Fesu – oslí vláček s kůžemi mířící do barvíren

 

Vodopády d’Akchour

Kdekoli v Maroku, narazíte-li na nějaký vodní tok, narazíte zároveň na nemožnost vyfotit si čistě přírodní panorama. Do každého záběru se vám připletou veselé barevné plastové židličky.

Výlety podél potůčků a řek jsou oblíbená kratochvíle i pro místní a to je samozřejmě příležitost prodat nějaké to občerstvení. Takže jsou veškeré toky lemovány posezeními, sestávajícími výhradně z různobarevných plastových židlí a stolečků.

Dost často je posezení umístěno i přímo ve vodě. Viděla jsem to i v docela silném proudu. Zajímalo by mne, jak to funguje, když vám něco upadne pod stůl.

Vodopády d’Akchour nejsou tak velkolepé, jako Azrou, ale zase se docela projdete a protáhnete. K malým vodopádům je to cca hodina svižné chůze, k velkým přes dvě hodiny ve středně náročném horském terénu.

Malý vodopád d’Akchour, povšimněte si nezbytných plastových židlí …

Berberská whisky

“Velký” vodopád d’Akchour a berberská whisky

 

Moc nepršelo, tak z velkého vodopádu zbyl sotva čůrek. Ještě, že to zklamání zachránila berberská whisky a čerstvý pomerančový fresh. Čerstvě vymačkané ovoce je velké plus na cestách po Maroku. Na velmi levné, skutečně před vámi vymačkané čerstvé šťávy, narazíte na každém kroku. Nejčastěji samozřejmě z pomerančů, ale taky z granátových jablek a nebo třeba i z cukrové třtiny.

A berberská whisky je povinnost. Alkohol v tom nehledejte – jde o silný a silně oslazený mátový čaj.

K tomu alkoholu: Maroko je muslimská země. Dostat se tu k alkoholu není úplně jednoduché, zvlášť pokud se vzdálíte od turistických resortů na pobřeží. Je dobré mít sebou nějaké zásoby. Pořídíte je na letišti, nebo ve větších městech, v supermarketech, kde alkohol najdete v hlídaném speciálním oddělení. Turistu tam pustí, ale místní asi mají fakt problém. Na druhou stranu v barech na pobřeží jsme viděli popíjet i místní.

Náš balkón v Chefchaouenu

Chefchaouen

Při domácí přípravě jsem si v případě modrého města Chefchaouenu (čti šavšaván) pečlivě poznačila bod uprostřed města, který jsem našla v mapách označený jako “modré město”. Skepticismus a zkušenost veleli, že není všechno modré, jak se zdá. Že v celém městě bude nějakých pár domů natřených na modro a tím to hasne. Tak tedy ne, prosím pěkně. V Chefchaouenu se modré nevyhnete, ani kdybyste chtěli. Je všude, kam se hnete. I z výhledu z kopce nad městem je Chefchaouen modrý.

 

 

Parfums du Soleil: Soir de Marrakech

Z modrého města jsme už museli zamířit zpátky na jih, abychom stihli nákupy v Marrákeši a odlet letadla. Cesta to byla stejně zajímavá, jako na sever, ale o tom zase příště.

Od minulé cesty jsem svým nadšením strhla několik parfémových nadšenců, takže zpátky jsem vezla kufr plný flakonů. Já jsem se tentokrát rozhodla pro dva další výtvory pana profesora z jeho řady Parfums du Soleil.

Soir de Marrakech (večer v Marrákeši) je sladká, ambrová vůně s pomerančovým květem odlehčená nadýchaným pižmovým obláčkem. Nic složitého s komplikovaným vývojem, ale přesto zaujme.

Já nejsem nestranný pozorovatel. Všechno, co pan profesor vytvoří budu nejspíš adorovat, ale tahle mne opravdu zaujala už na výstavě Esxence v Miláně. Soir de Marrakech je z rodu zlatých vůní. Je to takové marocké slunce zavřené v láhvi, lehce zastřené pískem, který vítr donáší z pouště.

Maroko a orient obecně, to je směsice vůní, ne vždy příjemných, které na vás útočí na každém kroku. V Marrákeši je ten chaos vystupňovaný do až šokující kakofonie vůní,chutí, zvuků, ze které vám půjde hlava kolem. Soir de Marrakech je spíše oáza, idealizovaný večer někde za městem. Krotká orientálka. Je to soumrak v palmovém háji, jednom z těch, které profesor Benchaabane vybudoval v okolí Marrákeše. Je to posezení pod pomerančovníkem, daleko od shonu mediny. Zpovzdálí k vám zavane sladký proužek kouře z kadidla a už není třeba nad ničím přemýšlet, jen pozorovat slunce zapadající mezi palmy …

Jsem se nějak rozněžnila. Bože, já bych tam tak chtěla jet! Nebo někam, kamkoli….

Každopádně, pokud máte rádi ambrové vůně, Soir de Marrakech by vám neměla ujít. Jen je problém ji sehnat. Jediný eshop, o kterém vím, je Noria du Soleil. Doprava v rámci EU je ale nekřesťanských 20 EUR. Moje rada: seberte se, až to půjde samozřejmě, a jeďte do Maroka. Nevím, jak to bude s letenkami teď, ale před covidem to bylo s Ryanairem do Marrákeše za pár peněz, lidi tam lítali na víkend. A k parfému koupenému přímo v jednom z butiků pana profesora budete mít úplně jiný vztah, okořeněný zážitky, které, jak říká moje kamarádka: “nemusí být pozitivní, hlavně, když budou silné”.

You may also like...

2 Responses

  1. sagiti napsal:

    Mirko,díky za hezké přiblížení Maroka.Který byl ten druhý parfém,který jste pořídila pro sebe? Doufám,že to není tajemství.:-)

    • Mirka napsal:

      Ahoj,
      děkuji za odezvu 🙂
      Vůbec to není tajemství – je to od téhož parfuméra Désir d’Orient. Nechávám si recenzi na pokračování o Maroku, které snad časem bude.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..