• MICHAEL STORER: Kadota (green fig, green walnut) + gallery: Mamure Kalesi, Turkey

Storerova kolekce mne baví. Je rozmanitá, kromě dvou mnichů je každá vůně z jiného konce vesmíru. Nejsvěžejší a nejzelenější, aspoň podle složení: fíková Kadota. Fíky mám ve vůních ráda, od elegantních přezrálých plodů v Sicily, po toaletku od Molinarda plnou listí a čerstvých plodů. V Kadotě jsou ale fíky celé; celé jakože celé, sakumprásk i se stromem, listím, kořeny a pasekou kolem. I Kadota je postavená na  efektu „kyjem mezi oči na začátku a pak omámeně do cíle“, ten první závan je strašně překvapivý, takhle zelenou vůni jsem nečekala a vlastně ani nikdy nezažila.
Vůně je tak trpce zelená, že mne hned napadla hromada věcí, které se vykazují podobně zeleně-nezralou hořkostí: kousnutí do čerstvé olivy ze stromu; zelené slupky vlašských ořechů, když začínají padat; chuť „lišky“, zeleného kávového zrnka, když se omylem pomele do nápoje. Káva je dokonce dost výrazně na začátku cítit. Nepředstavujte si vůbec zeleň známou z vůní, které ji mají v názvu, žádná Vert, Verte,  Green…z parfumerky jí není podobná; tam zelenou barvu většinou představuje zelený čaj nebo zelené jablko, tráva, bylinky. To vůbec, ani náznakem, v Kabotě nenajdete. Jak káva, co asi není káva, slábne, vystupují dozrávající fíky, ne přezrálé, tak akorát, aby byly už sladké, ale ještě z nich nebyla kaše.

Fíky nahrazují kávu, přičemž v pozadí je pořád cítit ta hořkost čerstvé olivy. Hořce Kadota pracuje, aniž by příliš ztratila na intenzitě asi hodinu, rychle si na ni zvyknete a máte tendenci vyhledávat nosem obláčky, které vypouští, nedá se s tím přestat, dokud… pak se  začíná pomaličku, nenápadně ztrácet, až najednou, po několika hodinách zjistíte, že vám schází!
Kadota je hodně originální vůně. Trpce zeleně nasládlá, plná a zaoblená; vyvolává dojem fíkovníku v olivovém háji v podzimním ránu. Krásná vůně. Rozhodně ojedinělá a asi se nebude líbit všem v okolí nositelky (nebo nositele? Honem, co to je? Unisex? Jo, souhlasím.), nevím, jestli bych to nosila, ale na takové to odmácí čuchání je hrozně fajn. Uklidňuje mne. Storer píše, že je to „fíkový zákusek“, to bych souhlasila a přesně vím jaký: dělávají to Turci, že čerstvý fík roztrhnou a dovnitř nacpou letošní vlašský ořech. Nedá se s tím přestat, dokud nemáte prázdný pytlík. Na rozdíl od Mnicha má intenzitu i výdrž.

• Složení (podle originální kartičky – sedí, teda přeložila jsem to tak, aby to sedělo):

Koncentrát ze zelených fíků (green fig concrete – ano, concrete, ale předpokládám, že chtěli napsat „concentree“)
Atraktivní marmeládové noty (Luscious jammy notes, ježišikristecotoje?)
Pižma
Tonka
Santál
Datlové nuance (Date fruits nuances)
A galerie: byla řeč o Turcích a zelených olivách…vyjevil se mi jeden prastarý olivovník, živoucí fosilie, na strašidelném, opuštěném křižáckém hradě Mamure Kalesi v provincii Anamur, na břehu Středozemního moře. Jojo, opravdu je to hodně východně v Turecku. Nejvýchodnější výspa Římské říše postavená ve 4. století střídala nájemníky, v 17. století bylo její dobytí zpečetěno stavbou mešity a vzápětí byla navždy opuštěná. Není zase tak daleko od Alanye, asi 140 km, ale jede se po šíleně klikaté pobřežní cestě, která je TEPRVE ve výstavbě, takže občas kličkujete mezi bagry (lepší verze), občas mezi cedry hledáte, kudy vede cestička. Jinak je cesta hrozně malebná, neustále jedete ve výsšce několika set metrů na skalnatým pobřežím, které plynule přechází do banánových plantáží, které začínají u Alanye a celou cestu se jich nezbavíte. To je ale celkem fajn, protože si u cesty za pár lir můžete koupit čerstvě sklizené dozrálé, sladké banány. Pokud to přežijete. Zpáteční cestu jsem chtěla i s Žabou absolvovat autobusem, ale nakonec mne muž přesvědčil dvěma zásadími argumenty: zaprvé že už bude tma a nic neuvidím (a on?) a autobusák pojede po stejné cestě a taky nic neuvidí (a ON?); druhý, zásadní, argument byla láhev červeného v jediném restaurantu u hradu. Nevím, jestli byla restaurace standardně předražená, nebo jestli jsme museli zatáhnout útratu za celou hospodu, protože evidentně jsme byli ten den první hosté, možná i ten týden (soudě podle neobvykle vyhublé podnikové kočky).