• vero.profumo: Mito (daisies in the grass) + galerie tragédie přehrady Vajont, Itálie

Už jsem tady o tom psala, Vero Kern má za sebou kariéru aromaterapeuetky a já to všech jejích vůních poznám: jednak pracuje hodně s ingrediencemi v takové formě, jako se používají do aromalamp a olejů (dobře identifikovatelné přirozené složky, vetiver je vetiver a levandule je levandule). Ale hlavně: její vůně jsou vysoce náladotvorné. A navíc se mi líbí sama Vero, potrhlá dáma s vojenským výbrusem na hlavě a brýlemi jako Elton John, civilní verze Vivenne Westwood parfémového světa. S takovou predispozicí se mi prostě musejí její vůně líbit, máme spolu virtuální, platonický, emocionální vztah. No a otěch fantastických promyšlených flakonech jste už slyšeli, ne?

Vero Kern Mito www.frangipani.cz romana granatova

Mito jsem poprvé zkoušela ve Florencii a úplně mne zmátla. Vůbec jsem nepochopila, co to v ní je, to zelené, silné, kyselé a trochu šílené – bažina? Kupka posekané trávy s kopřivami a levandulí odspoda? Pak jsem půl roku neměla možnost ji zkusit a když jsem se k ní propracovala letos podruhé v Bologni, už jsem se překvapit nenechala a propadla jsem jí. Ona totiž voní jako sedmikrásky.

Znáte tu zvláštní vůni, nebo spíš zápach sedmikrásek? Nakyslá, zelená, výrazně přírodní, při čichání v leže na zemi cítíte i pach kořenů a země.

Otvírá se tlumenou vůní zeleného listí, trochu jehličí, ale díky citrusům to není les, jste prostě na palouku. Na svěžím, sluncem prosvíceném palouku, kde slabě voní nějaké nasládlé květiny. Na takovém palouku tančila Víla Amálka, je tam i chladivá studánka,i ten její čerstvý květinový věneček na ha blond vlasech. Květiny voní dost na to, aby jste cítili jejich něhu, ale neroznáte, odkud vanou, ani co to je. Ve vůni jsou i ty Amálčiny závoje, povlávají kolem a roznáší vůni trávy, zelené šťavnaté trávy, která je naprosto dominantní. A fetišistický pach sedmikrásek.

Zdroj: www.ceskatelevize.cz

Zdroj: www.ceskatelevize.cz

Napadá mne jedna související vůně: Cristalle/Chanel. Na rozdíl od ní je Mito mnohem živější, tupý zápach mechu v Cristalle je tady nahrazený úpornou listovou zelení, Mito je mnohem živější (ne svěžejší).  Ještě jeden, zásadní rozdíl: Cristalle je letnička, poměrně lehká vůně, která Mito jen připomíná. Mito je mnohem hustější, plnější, je to PARFÉM. Tou zeleností mi připomněla Kadotu/Michael Storer, kde je zelený efekt tvořený fíkovým listem.

Krásná vůně. Vero, udělej ještě něco s irisem, prosímtě.

podpis_ROM

Galerie: Diga del Vajont je tady ze dvou důvodů: jednak to tam voní, jako Mito. Druhak teď jezdíte do Itálie, tak se tam můžete zastavit. Je to jen malinká odbočka z cesty na trase z Ostravy do Benátek (přes Vilach).
Co uvidíte? Zásadní jsou první tři fotky v galerii. DO přehrady, která měla nejvyšší hráz v Evropě, v roce 1963, dva roky po dokončení, sesunul vrchol hory, přehrada šplouchla a následná vlna přeskočila hráz, která zůstala nepoškozená stát, a smetla několik kilometrů vzdálené městečko Longarone, kde zůstalo 2000 mrtvých lidí. Na těch prvních fotkách vidíte současné dno přehrady (to je ten zelený kopec uprostřed) a místo, ze kterého sklouznul jako po klouzačce vrchol hory – to jsou ta bílá místa na kopcích vzadu vpravo.Dlouhou nudnou legendu přidávám pod galerii, pro ty kdo mají čas a chuť si ji přečíst. Ostatní se tam jeďte podívat, je to ohromně působivé místo.

Legenda o mafiánech a přehradě Vajont a jak jsme ji viděli my
Italská vláda si objednala vybudování přehrady Vajont pro výrobu elektřiny. Hráz měla být nejvyšší v Evropě s rozměry: projektovaná výška je 262 m, šířka u báze přehrady 27 m, na koruně hráze 3,4 m a přehradila údolí říčky Vajont v průrvě hory Monte Toc. Říčka Vajont se vlévá do řeky Piavy o několik kilometrů níže pod přehradou v soutoku ve tvaru T – na protějším břehu nad soutokem, teda na horní čárce “T”, stálo staré Longarone.
Už v době, kdy se přehrada začala stavět, v roce 1956, se ozývali různí profesionální i amatérští geologové, kteří prováděli průzkumy podloží v okolí stavby a upozorňovali na to, že podloží hory Monte Toc je nestabilní: přesněji že svrchní pevné vrstvy horniny leží na vrstvě jílu a teprve pod ním je pevná skála, a který se ve spojení s vodou stane perfektní klouzačkou, po které do přehradního jezera budou probíhat sesuvy půdy z vrcholu hory.
Jak je v Itálii zvykem, a jak začíná být zvykem i u nás, stavitel přehrady, společnost SADE (ČEZ) se rozhodla dostavět přehradu za každou cenu a tyto zprávy tajila a zadavatel, italský stát reprezentovaný italským ČEZem spoléhal na spolehlivost dodavatele – něco jakoby se soudruh Roman, který by si u soudruha majitele H-systému objednal výstavbu sídla ČEZu a platil to soudruh Řebíček(ostatně ten obludný barák ČEZu u magistrály, díky kterému tam ráno a odpoledne neprojede ani sanitka je něco podobného) a všichni klucí by se spolehli na pravdomluvnost a solidnost toho druhého.
Proti stabě proteslovaly četné občanské iniciativy, no ale ty protestují vždycky a nebývají směrodatné. To až teď se říká “kdyby je poslechli…”Takže impozantní Vajont byl v roce 1959 dostavěn podle původních plánů a začalo jeho napouštění.
Už v průběhu napouštění začalo docházet k problémům v okolí přehrady.
V listopadu 1960, kdy byla přehrada naplněná do výše 190m z cílových 262m, došlo k menšímu (z pohledu dějin) sesuvu o objemu asi 800 tisíc m3 horniny do přehrady (sledujte ty jednotky, i když si je nedokážete představit).
Hladiny byla tedy dočasně snížena o 50 metrů a na pravé straně jezera byl vybudován tunel, aby měla voda při přesuvech kudy odtékat a nedošlo k poškození hráze. Poté se začala opět přehrada napouštět.
Tlak obrovské masy vody na podloží vyvolával otřesy půdy, který poškozovaly domy obyvatel okolních měst a vesnic, nejen Longarone. V zemi se objevovaly trhliny. Lidé se začali stěhovat do větších měst pod horami a povodí Vajontu se vylidňovalo. Ostatně s koncem stavby přehrady jich velké množství přišlo o práci a tato oblast je tak odlehlá a izolovaná v horách, že nebylo možné najít obživu.
Zbylí obyvatelé okolí přehrady si našli spojenkyni v novinářce Tině Merlin, která se jich zastávala tak mohutně, až byla nakonec obviněna ze šíření poplašné zprávy. Když došlo k soudu, domorodci předložili důkazy o sesuvech, zemětřeseních, trhlinách a poškození obydlí. Novinářka byla osvobozena, soud se vážně zabýval nebezpečím přehrady, ta ale byla mezitím již zcela naplněna.
Stavitel přehrady, společnost SADE, si poté nechala vypracovat model sesuvu 50 milionů tun horniny do přehrady. Ukázalo se, že dynamika vody při takovém sesuvu by byla smrtící pro Longarone, ale zadavatelé se spolehli na štěstí, a protože přehradu již odkoupila italská vláda, výpočty utajili.
V hoře Toc se ale objevily další trhliny a zemětřesení neustávala. Došlo k sérii dalších sesuvů a vedení přehrady se nakonec rozhodlo v září 1963 hladinu vody přece jen snížit. Jenomže upuštěním vody došlo k tomu, že ustoupil protitlak vody, který přidržoval vodou nacucanou zeminu na úbočí hory a zabraňoval sesuvu. Začátkem října se denní sesuv zrychlil z centimetrů na decimetry, ale pracovníci přehrady nemínili upozornit obyvatelstvo – nechtěli si “dělat problémy”. V den katastrofy byl již sesuv tak rychlý, že se dalo předpokládat uvolnění celého vrcholu hory, nicméně nikdo se neodhodlal k vyhlášení evakuace.
Sesuv proběhl během několika sekund, hmota se řítila rychlostí 60 km/hod.
Sesuv vytlačil vodu o objemu 50 milionů tun vody a vyvolal v mžiku vlnu vody a bahna vysokou 100-150 metrů nad hráz. Během 4 minut vlna dorazila rychlostí 100km/hod do Longarone, kde měla výšku 70 metrů, narazila na protější břeh a smetla Longarone z povrchu. Ještě u Belluna, které je vzdálené 25 km měla vlna výšku 12 metrů a opadla až u ústí do moře u Benátek 120 km daleko.
Většina obyvatel Longarone byla doma a chystala se k spánku, v tavernách chlapi sledovali fotbalový zápas. Ve městě najednou zahynulo přes 2000 osob, z nichž bylo 2016 identifikováno. Množství jich zůstalo pohřbeno pod nánosy bahna, nebo bylo odneseno proudem do moře.
Dneska je město Longarone postavené úplně znovu, žije v něm asi 2000 obyvatel a vede přes něj přetížená spojka Alpy-Benátky. Italská vláda zde vybudovala průmyslovou zónu, takže obyvatelé mají obživu, ve městě je památník a velmi zvláštní kostel s amfiteátrem na střeše. Jinak tam zdechl pes.
Přehrada vyrábí elektřinu díky průtiku říčky Vajont, která je svedena do potrubí, ale napuštěná už nikdy nebyla. V letošním roce došlo k dalšímu sesuvu 300 tisíc tun horniny.
Touhle teorií jsme byli vybaveni před návštěvou. Protože přehradu už nikdy nenapustili, byla jsm zvědavá na hráz “zevnitř”, tedy z té vypouklé strany, a taky na to, jak může vypadat dno Orlíku? Sice po 50 letech na suchu, ale stejně…a taky kolik asi tak může 300 milionů tun kamení – jako panelák? Jako Tesco Letňany?
Čekala, jsem, že uvidím tohle a vedle toho opravdu velkou hromadu hlíny. Bez vody, nejsEm blbá, vím, že voda není.

Přijeli jsme k přehradě od konce, tedy po proudu řeky Vajont. Cestou jsme míjeli několik horských přehrad; měla jsem představu, jak by to asi mělo vypadat. Pořád jsem čekala nějakou díru a na konci hráz, hodně vysokou. Pořád jsme jeli, už jsme minuli muzeum katastrofy, jedno parkoviště, druhé, třetí…a pořád jsme to jezero neviděli. Na protějším srázu, protože se jede mezi dost vysokými alpskými kopci, byla vidět světlá plocha v délce a výšce několika set metrů – že by to byl pozůstatek po sesuvu? Ale kam se to teda vysypalo? Tamtem kopeček? Ale ne, to težko, vede po něm cesta a elektrické vedení.
Až jsme přijeli k hrázi. Před hrází je docela hluboká díra (mluvím o té straně, kde byla voda), ale ta díra po přehradě pořád nikde. Ona tam totiž není. Tři sta milionů tun kamení zasypalo přehradu. A my jsme přijeli po tom sesuvu – do přehrady prostě spadla celá hora, která vodu kompletně vytěsnila a ta díra po jezeru prostě zmizela. Není CO napouštět, i kdyby někdo chtěl. Hráz stojí na suchu, z jedné strany asi do poloviny zasypaná zeminou, z druhé strany vysoká, viditelná soutěskou od Longarone. Obdivuhodné je, že je neporušená, že celý ten nápor katastrofy vydržela (i když – kdoví, jestli už Taliáni teď mluví pravdu…).
Jenomže celá ta obrovská hráz je jen malinká součást toho obrovské jezera, co bylo dřív jezerem a teď je horou. Celý rozsah nejde obsáhnout ani pohledem, ani rozumem, prostě si málokdo dokáže představit, jak mohla celá hora odejít do jezera. Tím spíš, že v té síle udělala obkrok – masa neleží přímo pod horou, ale o kus dál, tvoří samostatný kopec.
Stojí za to se tam jet podívat – už jen pro to, abyste si ujasnili, jak můžou být věci v přírodě obrovské. Při jiné cestě do Itálie jsme se byli podívat na ledovec Pasterze u Grossglockneru v Alpách – a to je podobný zážitek. Ledovec vidíte celý, má 10 km a pořád se zdá, že je asi tak velký, jako široká silnice – dokud na něm neuvidíte člověka, který je skoro neviditelný. Na ledovec se díváte shora dolů do údolí a je tak monumentální, že ztrácí plasticitu – máte dojem, že se díváte na plochý obraz, mozek prostě nepobere obrázek, ke kterému nemá měřítko.

You may also like...

2 komentáře

  1. dzona napsal:

    To je strašná historie. Koukala jsem na staré fotky na internetu, úplně to zpustošilo ten kraj. To jsou foky jak z Hirošimy. Nejen lidi, ale i mrtvoly zvířat.
    A nejhorší je, že před tou kombinací mafiánské politiky a diletanství není úniku. To by si člověk musel koupit ostrov sám pro sebe.

  2. vimneok napsal:

    to jsem vubec netusila… silenost a ano, neni u uniku, dokonce i tady na severu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..