• VOŇAVÁ HISTÖRIE 1.: PRAVĚK, EGYPT A ŘECKO

Zřejmě už pravěký člověk začal používat čichový orgán ke svému potěšení na úkor užitku. Díky kultivaci lidské bytosti, která s sebou přinášela jiné možnosti obživy než lov, začal být dokonalý čich nadbytečným smyslem a postupně zakrňoval. Životně důležitou funkcí čichu zůstalo rozeznání potravin, nejen při hledání rostlin a bylin k obživě, ale také při rozpoznání bezpečné potravy (co voní, je jedlé; co nevoní, je zkažené nebo jedovaté) i prostředí (unikající plyny, kouř). Samozřejmě, že libé vůně, které nabízela příroda, nezůstaly nepovšimnuty a na jeskynních kresbách je možno rozeznat osoby, které lze interpretovat jako dívky s prsy ozdobenými vonnými květy. Zcela jistě se aromatické rostliny používaly k pálení, a to jak už z léčebných, aromaterapeutických důvodů (vonné kouře odstraňují některé nemoci či jejich příznaky, např. usnadňují dýchání, navozují spánek nebo povzbuzují, pálení omamných drog navozuje příjemné duševní stavy atp.), tak z důvodů rituálních: oslavy, smrt, odhánění zla, změny klimatu…

V mladší době kamenné (7 až 4.000 let př. n. l.) v Orientu již lidé dovedli vyrábět rostlinné oleje z plodů olivovníku, lnu, sezamu. Oleje používali k ošetření těla a velmi pravděpodobně také znali výrobu vonných olejů, při jejichž výrobě těžili ze znalostí léčebných a kuchyňských (chuťových) účinků.

Egypt v období 3 až 2 tisíce let př. n. l. byl vyspělou civilizací, jíž nebylo cizí používání kosmetiky v podstatě ve stejnémrozsahu, jako používá moderní žena: zkrášlující masti na bázi rostlinných olejů a bylin, barvy na víčka, obočí a řasy, olovnaté pudry, okry na rty, líce a nehty, pleťové masky, vonné masti. V Tutanchámonově hrobce bylo v roce 1922 nalezeno množství kelímků na vonné masti a v některých z nich se dochoval obsah, který stále vydával patrnou vůni látek, které jsou používané v parfumérství až dodnes: olibanum a nard.

Edfu. Chrám v Edfu, lékárna horního Nilu, ukrývá na zdech návody k přípravě parfémů egyptských faraónů a první popis složité technologie získávání vůní: destilace z liliových květů.

Zpočátku byly tyto masti vysoce ceněny a používaly se pouze v královských rodinách a mezi nejvyššími kněžími. Později přestaly být tak posvátné a začaly se všeobecně používat i mezi prostými lidmi, muži i ženami. Egypťané objevili některé nové techniky získávání vonných látek.

Edfu.
Tady máte recept na oblíbený Kleopatřin parfém HEKNU:
• Pert nezemui (sladké plody ze stromů, možná mirabelky)
• Anti (kadidlo)
• Ab (jiné kadidlo)
• Ketv(vonná bylina)
• Tesheps (vonná bylina)
• Dřevěné uhlí
• Sheben (vonný kořen)
• Nejlepší víno v oáze
• Voda
• Nenib pryskyřice
Prášek z rozdrcených pevných složek se smíchá s vínem, přivede se do varu. Pak se přidají složky tekuté, a znovu se směs vaří a na závěr se přeleje do khebebu, nádoby na uskladnění parfému. Jestli chcete vědět přesné dávkování, jeďte do Edfu, najdete ho na zdech. Naučte se před tím hieroglyfy!

Řekové spolu s vládou nad Nilem převzali od Egypťanů i část jejich parfumérského umění, přispěli ke kultuře parfemace těla. Tak jako Kleopatra byla fashion ideálem Egypta, o slávu parfémů v Řecku se zasloužil krásný Alexand Veliký. Kalokagathia, držící v rovnováze ctnosti duševní a krásu, dbala na hygienu a kulturu těla vůbec. Aristofanes a Antifón se ve svých dílech zmiňují o sofistikovaném systému péče o tělo: otroci míchali vonné masti a oleje, které uchovávali v klasických černo-červených amforách. Po koupeli svým pánům natírali části těla podle toho, jak velel dobový bonton: vlasy a řasy měly být cítit majoránkou, paže mátou, krk a hruď po fialkách. Nohy měly složitý místopis: od rozkroku po kolena byla určena mateřídouška, chodidla a lýtka voněla kadidlem (kyphi) rozpuštěným v tuku. Kolik? Hodně! Čím víc vůně, tím víc charakteru.
Hlava byla ústředním místem rozumu i vůně; jen výstředník Diogenes si natíral nejvíce nohy. Vysmíval se těm, kdož si pomazávali hlavu, že jejich prafém vyprchá do vzduchu a udělá radost jen ptákům, zatímco vůně, stoupající z jeho nohou, zahalí celé tělo a nejvíce potěší jeho vlastní nos. Nejde podezřívat filosofa z marnivosti, tak tenhle klep, historickou pikanterii, chápejte jako ilustraci toho, jak masívní a běžné bylo užívání vůní u starých Řeků a Řekyň.

Makrinitsa (Řecko).
Obliba bylin a vonných látek z přírody u Řeků stále přetrvává, i když Řecko už dávno ztratilo pověst nějlepších parfumérů světa. Strašně, strašně dávno. To si nepamatuje ani Karel Gott.

Makrinitsa, Řecko.

Vedle obrovské spotřeby kadidla a pryskyřic i čerstvých květů pro religiózní účely Řekové vyráběli a spotřebovávali velké množství silic ze široké škály květin a bylin, místních i dovážených z Asie. V používání parfémů pokračovali a vzhledem k rozvoji parfumerských technik, zlevnění parfémů a jejich bohatství dospěli až k hýřivosti: vonnými látkami ošetřovali  nejen sebe, ale i potraviny a nápoje, předměty ve svém okolí, domácí zvířata, prostory v domácnosti a veřejné události se neobešly bez vonného deště. S pádem Římské říše upadlo do zapomnění také parfémové umění v Evropě.

Všechny díly seriálu:

1. díl: Pravěk, Egypt a Řecko
2. díl: Stará Asie
3. díl: Středověká Evropa
4. díl: Nepřerušená tradice Indie, Číny a Japonska
5. díl: Zpět do Evropy
6. díl: Konečně Paříž
7. díl: Molekula vůně štěstí