• PAPILLON ARTISAN PERFUMES: V náručí bohyně

S britskou značkou Papillon nebo spíše s její majitelkou a tvůrkyní Liz Moores mě pojí už nějakou dobu zvláštní, elektronicky-platonická náklonnost. Na Instagramu jsem před časem kliknul na jednu z jejích fotek, ta se mi líbila, a tak jsem její účet začal sledovat. Liz ve svém sympaticky otevřeném a upřímném feedu zobrazuje nejen parfémy, jež tvoří, ale vůbec celý svůj život. Za ten více než rok jsem se obeznámil s jejími dětmi, domem, zahradou (Liz žije a tvoří na území národního parku New Forest), zvířaty, jejich mláďaty a pochopitelně i se vším, co souvisí s výrobou vůní Papillon. Vyměnili jsme si spoustu lajků a já jsem postupně získal pocit, že se v podstatě známe.
Samozřejmě, že brzy přišel nápad na ochutnávku motýlích vůní, vlastně hned v samotných začátcích, ale chuť jsem si musel nechat zajít. Značka Papillon mimo Británii neposílá – restrikce ohledně zásilek tekutin jsou teď příliš komplikované. Řekl jsem si, že se vzhledem ke svému parfémovému hobby se s těmito vůněmi dříve či později tak jako tak setkám a pustil to z hlavy. Jenže Papillonky se mi, jak se zdá, rozhodly vyhýbat a vzaly to zgruntu. A já o ně prostě ani nezavadil. Zato jsem si všímal pochvalných ohlasů, které se čas od času objevovaly na internetu, až všechno vyvrcholilo nominací Salome v rámci The Art & Olfaction Awards a chvalozpěvem Luky Turina na tutéž vůni. To už mi bylo jasné, že jestli se voják nepostará, tak utře hubu. Vzorky jsem nakonec s pomocí přátel a Liz získal oklikou, s vyzvednutím v Londýně a můžeme se teď pustit do ochutnávky, ať víme, jak to s těmi vůněmi vlastně je.
 

A tak nastal ten slavný den, kdy ke mně byl doručen onen očekávaný, sladký balíček a já jsem tak konečně dostal možnost tu čtveřici vůní nestydatě vyšňupat. Jako první mi padl do ruky Anubis, který je shodou okolností i první vůní, již Liz vytvořila. Čekal jsem něco temnějšího, soudě, že svěženku by podle boha mrtvých s největší pravděpodobností nepojmenovala (ačkoliv by to byla hlína, ne?). Uhodl jsem. Krásně potemnělá vůně, poskládaná z kadidlových pryskyřic, kůže a ozdobená ornamenty ze slaměnky a jasmínu mě nadchnula svou lahodnou hořkostí. Je v ní trpká myrha, ale ta by ten bitter-rozsah sama nezvládla, tady musely zapracovat ještě další složky. Tipnul bych si na hořké fasety jasmínu a/nebo to, čím je zde zpodobňována zmíněná kůže.
Temnota Anubisu je víc noblesní než ponurá a všem těm odkazům na balzamování se povedlo vyhnout se širokým obloukem pohřebním ústavům. Anubis míří daleko do minulosti a do středu legend.
Hořká angostura se z parfému postupem času začne vytrácet a parfém se tak později bude víc podobat běžné množině kadidlových vůní. Malým přistříknutím se mi však vždy snadno podařilo Anúpeva uvést do jeho božské podoby a nadto se zdá, že tímto způsobem jeho nádherná podoba vydrží pokaždé o něco déle. Výborná věc, měla by zajímat všechny, kterým se líbí Lonestar Memories – vůně si nejsou přímo podobné, ale sdílí spolu zálibu v romantice, temnotě a naprostou originalitu.
Angélique. Ze všeho nejdřív mi připomněla dva Artisany (L’Artisan Parfumeur) – svou jemností, podloženou decentním suchým kadidlem Navegara, jemuž pro sebe říkám kolínská z kadidla a svým uklidňujícím vánkem s vůní sena pak L’Été en Douce. Jenže Angélique jde svou vlastní cestou. Když se jí dá čas, asi tak deset, patnáct minut, ukáže svou něžnou ženskou duši. A tady zase nacházím novou, překvapivou roli kadidlové kouřovosti (byť je přítomna jen v zákulisí) – nevybavuju si teď vůni, kde bych byl svědkem něžného kadidla. Pochopitelně tu ale hrají důležité role i zbylé ingredience. Jasně vítězí taková ta konejšivá stránka anděliky, připomínající pokoj, ve kterém babička sušila bylinky, prodchnutý poklidem a láskou. Je třeba dodat, že vůně anděliky je tu zkonstruována pomocí osmanthu, mimózy a kosatcového kořene.
Pokud mám popsat Angélique v několika slovek, je vůní něhy a cudně tlumené a spořádané ženskosti. Takhle musela vonět kněžna, když k ní přišla na kafe bábi Boženy Němcové s vnučkou Barborou.
 

 
Nemusím ani říkat, jak lákavě mi jméno Tobacco Rose zní. Růže tady šéfují a voní pěkně zeleně. Je třeba pochválit jejich kvalitu, mému zpovykanému nosu kdejaká molekula imitující růži nevyhoví. Tady byly použity dvě suroviny vynikající jakosti, bulharská a stolistá. Ale pozor, nečekejte další banální (třebaže špičkový) růžový soliflor. Bohaté šťavnaté aroma růžových lístků bylo výrazně zkroceno trpkým větvičníkem, který tu sladkou šťávu zčásti absorboval. Převládající vůně růží tak získala nový rozměr – kromě zmíněného ladění do zelena se dá mluvit o určité uhlazené spořádanosti (a při troše fantazie i o tabáku – nejspíš neusušeném). V následné etapě se představí ještě další dimenze parfému, která je mimořádná a můžu jen litovat, že se úplně nepodařilo vyzdvihnout o něco výš. Voní neopakovatelně, vůbec netuším, k čemu by se dala přirovnat. Jednou nohou už v podstatě vystupuje ze světa růží a vchází někam mezi fougère a Orient a začíná se strojit do pánského obleku.
Kdyby ten závěr mohl mít hlavní roli, stala by se Tobacco Rose víc než krásným parfémem, byla by brilantní. Přesto je Tobacco Rose mou Papillon favoritkou.
Co říct k Salome. Je to bestie. V podstatě je poskládaná z bobřích a cibetčích prdelek, sušených hovínek (hyrax) a záplavy květin. Stříkl jsem to na sebe a začaly se dít věci. Realita ustoupila do pozadí a prostorem se ke mně blížila Bohyně – silná, nebezpečná a hrozila, že mě pohltí svou vagínou (která šla tak nějak kousek před ní). Asi si teď ťukáte na čelo: „Co to mele, ten ví o vagínách leda prd“, ale máte smůlu, já nejsem „čistokrevný“, jak se mezi námi děvčaty s oblibou říká a náhodou něco málo o vašich mušličkách vím. Takže nerušit a poslouchat.
Měl jsem na výběr dvě možnosti: zpanikařit a utéct (a Salome ze sebe smýt), nebo se tomu poddat a sledovat, co bude dál. To si pište, že pravověrného perfumistu od cesty poznání jen tak něco neodradí – přece jsem ty vůně horko těžko nesháněl proto, abych před nima uhnul! Takže klííd, nepanikařím, děj se vůle boží. A vida: Bohyně přestala šaškovat a ukázalo se, že je vlastně docela milá. Silná – to ano a všecho schopná svůdnice, ale žádná nezodpovědná Salome, papouškující, co jí řekne vražedná matka. Je to Afrodita, bohyně lásky. Pižma a bobky splynuly s květinami a Afrodita mě vzala do svého milujícího náručí. Cítitl jsem její moc, ale už ne jako hrozbu, ona mě laskala a chránila.
Salome (ale pro mě už navždy Afrodita) je nádherné geniální dílo. Obdivuju Liz Moores, že se do takového risku pustila – ale vyšlo jí to. Není to vůně pro masy, a tím myslím masy milovníků niche! Vodám mainstreamu je Salome vzdálená, jak to jen jde. Moc lidí si parfém takové ráže na sebe netroufne vzít a ne každý ho bude hoden. Nicméně ti, kteří hledají krásu, budou odměněni zážitkem, který se dá v klidu přirovnat ke kouzlu magického lektvaru. Těžiště a podstata Salome je ve starosvětsky chyprově (Tuřín říká orientálně) naladěném, bohatém koši květin, vyzařujících energii, ženskost a lásku. Je to úchvatný parfém a na pravé ženě (nebo muži) v pravý čas svede zázraky, věřte mi.