ISABEY: La Route d’Emeraude (bílé květinové mámení)

Ve zlatých časech francouzských parfumérů vznikla v Paříži značka Isabey. Její majitel měl poetickou myšlenku zachytit v parfémech daleké cesty po Asii, zážitky, pohádky a pověsti…parfumér Jean Jacques zabalil svoje představy do úchvatných flakonů od šperkaře Juliena Viarda, lahvičky zavřel do šperkovnic a poslal do světa, kde se zakrátko staly legendami. Legendami o kvalitě a kráse. Stejně jako většina malých parfumérů a módních značek ve Francii nepřežila značka okupaci a v roce 1941 dům zavřel.

V roce 1947 se zrodila značka Panouge (Parfums Nouvelle Generation), která nabízela různé mainstreamové vůně, bez souvislého konceptu. Jakž-takž přežívání v podnikání jim vydrželo do roku 1995, kdy se nové vedení rozhodlo produkovat nadále jen parfémy, které budou mít příběh, historii, hloubku a sovislost. Úplně první akvizicí byl japonec Masakï Matsushïma, který vytvořil dvě linie, vlastně nezávislých značek: Masakï Paris (většinou nízké flakony) jako luxusní řada a fashion řada Masakï Matsushïma (“jedničkové” flakony). V devadesátých letech musel mít v Paříži každý svého prdlého Japonce. Ale vedle toho se Panouge rozhodla vzkřísit tradiční krásu a noblesu Haute Parfumerie: vyhrabali oděvní legendu Jacques Fath a legendární parfumerii Isabey. V rocce 2002 zahájili linii Isabey reedicí Gardénie a když se celá prvoprodukce neohřála na pultech Jovoye ani půl roku, rozjeli podnikání ve velkém a nabídli čtyři další vůně. Jako poslední přibyla limitovaná série tří vůní pro exkluzívního šperkaře Poiray, dnes ukončená a vyprodaná.

Reedice parfémů jsou rozhodně dobrých rukou: o některé se stará Rania Naim, někde vypomáhá Francis Kurkdjian. Exkluzívním prodejcem Isabey je parfémový ambassador Jovoy Paris, kterému tímto děkuji za můj parfémový šperk: La Route d’Emeraude.

“Já přece nebudu nosit jasmín!” byla první reakce po rozbalení balíčku. Jenže: žlutá šperkovnice s plastickou černou kaligrafií a zámečkem na magnet a pozlacený flakon se šperkovými fazetami…dá se tomu odolat? Rozhodla jsem se, že v tom tu krásu musím najít. Za ty peníze a s tou pověstí.

Poprvé. No tak napoprvé jsem nesnášela i Fracase, podruhé už dobrý, a teď se milujeme. To samé s 24 Faubourg: poprvé jsem si říkala, že tak možná moje babička, kdyby ještě nějaká žila… Zmiňuju právě tyhle dvě vůně, protože jsou z té samé partičky: sladké, bílé, květinové. Fracas je jasně tuberózový, ale vedle toho v něm má silné slovo i zářivý jasmín, bez stopy hovínkových indolů. V La Route jakoby si prohodily úlohy. Z Hermése si zase nejvíc pamatuju neposkvrněný pomerančový květ, a ten je v Isabey taky. A dál nějaké složky, které taky nesnáším: bílá růže, med, skořice…

První den jsem si nebyla jistá, jestli toto můžu nosit. Celý den jsem ji ze sebe cítila, ale v práci nikdo neměl námitky (často mají, Fracas je sborově nenáviděn, na 24F mi bylo uděleno písemné embargo). Naopak: když jsem vybalila těžký, luxusní flakon ze žluté krabičky, která vypadá jako dveře arabské domu, vzdychali obdivem a dokonce i nad vůní, která mně připadala tak old school, ale v tom špatném slova smyslu (“to nosí staré báby”). Trochu jsem trpěla, ale řekla jsem si, že si ty kytky zamiluju a hotovo, když je má ráda i Dzona.
Druhý den už to bylo lepší a už jsem dokázala vnímat i jednotlivé fáze. Podobně, jako ostatní bílokvětinové vůně, se La Route d´Emeraud moc nevyvíjí. Začátek je opulentní jasmín. Ale ne taková ta protivná vodnatá vůně chemických kuliček do záchoda, jakou mají živé květy jasmínu. Pečlivý výběr kvítků zajistil to, čeho umí J-C Ellena dosáhnout chemicky: vůně je čistá, beze stop hniloby a zeleně. Navíc je vycpaná krémovou, mastnější vůní tuberózy, pomerančového květu a bílé růže, takže je plná a kulatá. Lehký bergamot krátce dodává svěžest a šmrnc, takový klasický úvod, prostě jinak si to už ani nedokážu představit. Bylo by to jako Televarieté bez Alexandra Hemaly. Všechno silné, medově sladké, intenzívní.

Po necelé hodince se všechny květy uklidní, jasmín se přesune do pozadí a prim hraje pomerančový květ a lehká žvýkačkovitost tuberózy podepřená jemnou vanilkou. V pozadí zlatavyý benzoin a čisté, bylinné pižmo, které vůni usazuje do záhybů oblečení. Jakoby nevycházela z kůže, ale z textilie; voní prostor kolem vás, bez stopy živočišnosti, vůně vychází z oblečení, závěsů, potahů…představa o ideální siláži.
Tato fáze vydrží nejdýl a to je velké štěstí, protože je nádherná: čistá, klidná, zářivá jak světlo na konci tunelu, sladká a nevlezlá.
Do finále vůně už jen slábne, celkem vydrží asi tři hodiny, průměrně.

Zdá se vám ten popis suchý? Mně taky. Nedokážu popsat tu krémovou luxusnost a kvalitu. Zdála se mi na začátku fádní? Nosila jsem Smaragdovou stezku čtyři dny v kuse, pak jsem ji vystřídala. Po dvou týdnech jsem se navoněla do práce a na to reagovaly kolegyně: “To dobře známe! To nosíš pořád!” Opáčila jsem, že jsem ji měla jen čtyřikrát (pravda je, že pro mnoho mých vůní je to nedostižný rekord), ale holky reagovaly překvapeně. Zdálo se jim, že ji “tuto krásnou vůni nosím pořád, když si ji tak dobře pamatují”.

Nějaká chyba? To zlato…flakon je ručně dekorovaný zlatem, a to na skle moc nedrží. Přestože jsem ho nosila v kabelce v pouzdře, hned první dnes se zlato na hranách i na předku a bocích flakonu odřelo. Je to zkrátka věcička na poličku.
Takže ano. Našla jsem krásu jasmínu a bílých květin. Konečně.