• DIOR: Diorella 1980 vs. 2015

Tak nejdřív: jak jsem poznala, že mám Diorellu z roku 1980? Znám kouzlo: jakmile na poděděných, vydražených nebo na blešáku ulovených Diorech najdete „divnou míru“, tedy ne 50ml, 100ml a podobně, buďte si jisti, bez pátrání po dalších znacích, že vaše vůně byla vyrobena začátkem 80. let, a to v Československu. Howg. A to znamená, že je v ní ten pravý, nefalšovaný, alergenní mech: větvičník.

Diorella je vůní 70. let. Nejen, že ji Edmond Roudnitska vytvořil, ale ona je ztělesněním sedmdesátek. Čistá, jednoznačná, nekompromisní chypre. Původní Diorella EDT měla být dámskou verzí kolínské: bazalková voda, do které Roudnitska přidal květiny, větvičník a ovoce. A kde jako jsou? Začátek je velmi výrazný větvičník s koženým podtónem, slabounce aromatizovaný grapefruitem – nebo spíš pomelem. Není v ní typická citronová svěžest a kyselost – možná extrakt z těch bílých blán mezi dužinou a kůrou grapefruit? Každopádně od počátku je vůně hodně mechově zelená*.

Později se, zase velmi jemně a něžně, přidá perlivá bílá broskev typu „dech opilce“ (jako Yvresse-Champagne/YSL), ale je cítit jen velmi na pozadí, dominantní nosnou složkou zůstává ten mechový větvičník*. V dojezdu ještě možná postřehnete lehký dotek nějakých sladších kytek, ale nemá cenu se tím zabývat a identifikovat je, jsou průsvitné a efemérní.

*Mechový větvičník. Tohle jsem si nechala zvlášť, protože větvičník je v Diorelle trochu zvláštní: ze všech zelenin nejvíc mi připominá vůni pastiňáku, celeru nebo nepálivého křenu. Prostě bílého kořene s natí. Větvičník tady totiž není sám, ale celý ten „mechový akord“ je podkládaný z větvičníku, vetiveru a bazalky, možná kapky dehtu. A to tak pěkně (a věřím i v kvalitu ingrediencí), že máte dojem jednolitého čerstvého, hladivého mechu. A ten dojem je naprosto dominantní. Ten dojem = Diorella 1980.

Výdrž a siláž: bídná. Na dnešní poměry naprosto nedostatečná. I po řádném polití mi prostě tělo voní tak hodinu a půl a to velmi zblízka. Na oblečení je to lepší, ale jak jsem si všimla u více vintage vůní: přitahovat pozornost asi nebylo prvotním záměrem výrobců. Člověk měl vonět, parfém měl vvonět, a ne křičet „všimni si mne!“, „kup si mne!“. Zřejmě přirozený vývoj, že dnes vyžadujeme od vůní razanci Fordových dryjáků a leštičů parket La vie.

A teď ta letošní Diorella 2015 (nebo kdoví, kdy byla vyrobená, ale na pultě ležela letos): silná, od začátku výrazně citrusová, zelená chypre. Chypre typu „tráva“, ne „mech“ a mají pravdu lidi, kteří říkají, že je dvojče Eau Cristalle / Chanel. Jo, to je – ale je umíněnější, víc klasická a ne tolik bažinatě-řezavá. V nové Diorelle přepraly citrony (ale ty pravé, se šťávou i kůrou) zelenou trávu. Zato jsou tady trochu výraznější květiny, které vyvažují citron. Vlastně té původní je i docela podobná. Dojem moderní a luxusní, projekce slušná, výdrž slušná, flakon moderní (se mi moc nelíbí), cena ehm.

A teď vyslovím něco, za co mi zase někdo nakliká mínusové hvězdičky, ale musí to ven: původní Diorella je nemoderní a není to…NIC MOC. Zdá se mi příliš obyčejná, ne moc nápaditá, vzhledem k lavině chypre, která v 80. letech zaplavila svět, a myslím, že její úspěch se svezl na vlně popularity značky Dior a popularity chypre. Něco jako současná sláva Light Blue, jenže díky malé konkurenci a slavné značce, pověst Diorelly překonala roky (nijak nesrovnávám kvality těchto vůní nebo značek, jen jejich image). Když se to lidem milionkrát zopakuje, oni tomu uvěří a zapamatují si to. Reklama je mocný šamponovač mozků. On vůbec ten větvičník se mi nezdá být tak zázračnou složkou, aby kvůli ní plakalo půl internetového světa. Měla jsem možnost načichat si moderní verze lišejníků, které se používají v bio-parfémech, a myslím, že jejich trko-sladce řezavá vůně je prostě lepší. Nová Diorella je „klasika“ ve smyslu „voním klasicky“ (ne staře) a je príma. Howg.