• Esxence 2017: letem světem s Radovanem

Letošní Esxence mi přinesla několik objevů a jako obvykle jsem nestihl vidět všechno. Bruno Acampora má novou řadu, ve které nechybí santal (po kterém jsem šel, ale nakonec z toho vztah nebyl) a bezva pižmo Musc Gold. To je jedním z avízovaných objevů, vůbec jsem nečekal, že by mně mohlo nějaká pižmová vůně – nadto v oleji – oslovit. Růžově zabalená novinka je díky neroli jiná než klasické acampoří pižmo – vzdušnější, naprosto bezstarostně nositelná a přitom má i nepatrnou živočišnou špičku. Díky laskavému Claude Marchalovi máme vzorky dvou novějších věcí MDCI i přesto, že značka na Esxenci 2017 nevystavovala. Objevil jsem konzervativní (v nejlepším smyslu) skotské vůně Castle Forbes, stejně staromilské jako krásné. Ačkoli od ní nenabízeli vzorek, lstivě jsem se vytasil s připravenou vialkou a nasamploval si jejich fascinující cestu v čase jménem 1445, která voní jako sako zámeckého pána z toho dílu Fantomase, který se odehrával na skotském zámku.

 Osobní setkání s Lucou Maffei bylo stejně úžasné, jako jeho vůně. Mladičký a nesmírně talentovaný nos mě oslnil svou skromností a plachostí. Přesto je vidět, jak ho jeho práce naplňuje a těší, svítil jako lustr. Na výstavě zajímavým způsobem představil svou novinku Savannah’s Heart, vytvořenou  pro Olibere. Zájemcům dal očichat všechny klíčové složky parfému přímo z lahviček, takže jsem před ním stál s trsem jednotlivých vonných papírků a žasnul, jak z toho dokázal vyrobit tu nádhernou savanu. Polil jsem se Aperolem. Popovídal jsem si s roztomilou Miyou Shinma z Japonska a nechal si představit celou kolekci jejích originálně konstruovaných vůní. Třeba parfém Mizu (voda) voní jako džbán ledové vody s okvětními lístky, kůrou z citrusů a mátou a Tsubaki (kamélie) zas jako skleník s rozkvetlými květinami, ve kterém někdo rozsypal sáček tvrdých ovocných bonbónů. Nesměla chybět ani návštěva stánku Nishane, kromě seznámení s trojicí nových vůní jsem se dozvěděl i spoustu věcí o současné situaci v Turecku a ujistil se, že dokud bude tahle země plná tak bezva lidí, jako jsou pánové z Nishane, nemůže to tam dopadnout jinak než dobře. Mezi vůněmi u stánku Hayari mě kromě kolínsky pojatých novinek, zmíněných Mirkou, zaujala ne zcela nová, pánská Le Paradis de L’Homme. Mému nosu se ta směs jeví jako některá z běžných, obyčejných, ovocně vonících aromachemikálií s lehkou příměsí kůže, ale je to překvapivě příjemné a neotřelé. Vyplácal jsem pak vzorek během necelého týdne a všude mi ho chválili. Taky jsem si ohromně užil (ač nejsem žádný misogyn), jak pán představující na místě vůně podal každý z navoněných blotterů nejdřív mně a až potom holkám (>◡<).
U stánku Rouge Bunny Rouge jsem ochutnal jejich superdrahou ulítlou novinku – parfém v krému, pojmenovaný Arcane. Broušený flakon zvíci slušné vázy uložený v bělostné kazetě vypadal opravdu působivě a jemně opalizující krém voněl po vzácných dřevech. Cena byla tak šílená, že jsem to číslo radši hned zapomněl.

Nezpomněl jsem se pozdravit s Raniou J. a vydyndat si její Cuir Andalou, jenž mi chyběla do sbírky. Celkem drsňácká kožená bunda s pořádnou dávkou koření, v níž vévodí hřebíček, se mi zdá neotřelá a výborně doplňuje kolekci v Rania – stylu.
Ale dost k vůním, samozřejmě jsem se šel trochu proběhnout i po městě. Díky papežovi, právě navštěvujícímu centrum jsem se letos opět nedostal na střechu Milánského dómu, pouhý vstup na náměstí totiž vyžadoval zdolat jednu z mnoha předlouhých front, končících prohlídkou. Tak jsem se šel podívat na Caravaggia a Rafaella do Pinacoteca di Brera. V cukrárně v centru nás okradli a navíc jejich gelato stálo za starou belu. Ale to byla výjimka, všude jinde se italská pohostinnost drží svých osvědčených kvalitativních standardů (čím dál od centra, tím líp) a kafe bylo tradičně všude dobré.
Tak zas za rok.