JACOMO: Art Collection #02 (čarodějné vanilkové semišky)

Kdo by hledal niche v laciném mainstreamu, že? Nenápadná a úchvatná umělecká trilogie Jacomo vznikla v roce 2010 jako muzeum výtvarných a voňavých dílek.
Dvojka (brr, ten název) má být vzpomínka na dětství Cecilie Carlstedt a typově orientálně-kožená gurmánka. No, tak ani jedno. Teda vzpomínku nepopírám, pokud Ceciliny vzpomínky vypadají takto (obrázek vlevo); smyslná žena v krajkách a s eroticky přimhouřenýma očima je spíš předmětem snů pubertálních chlapců (Cecilia je holka, kontrolovala jsem to), ale je to individuální, OK. Moje dětství stálo na úplně jiných pilířích (třeba…koprovka a rajská – Eau de Campagne?).

Dvojka není ani orientání, ani gurmánská, ani kožená. Nevleze se ani do jednoho chlívečku a pohybuje se přesně na hranici těchto tří kategorií, ale ani do jedné z nich nespadne.
Na začátku byl blikanec, pichlavý bergamot, nezvykle citrónový, kyselý, pikantní, skoro šafránový, plastikový. Ale jen na chvilinku, což je škoda, moc se mi ten okamžik líbí a funguje jako píchnutí špendlíkem pod nehet „hele, jsem tady, čuchej a těš se!“ Mmch. nenechte se zmást čichnutím k rozprašovači, tam najdete právě jen tuto nuanci a jestli neradi plasty, odradí vás to. Dejte Dvojce čas s prostor!
Následuje příšerná druhá fáze, která zavání jako jódová tinktura. Nechápu, kde se bere, nenabízí žádnou složku, je to čistý doktorský plášť a ledový stetoskop na prsou. Napadá mne jedině, že použili nějaký zlínský líh a ten se pomalu odpařuje. Tinktura naštěstí odezní po pár minutách a pak už následuje jen lábuž.
Zahulená, semišová tonka s vanilkou a trochou pačuli. Četla jsem před nákupem hodně recenzí, kde zmiňovali plastelínu (pro Pražáky: modelínu). Já ji tam nemám. Jistý umělý tón cítím, stejný jako při otevření krabice s novýma semiškama. Ale je tak hezky vypointovaný, že vůbec není nadbytečný; naopak, dodává tomu základnímu, sladkému kouřovému  matrixu, pikantní špičku, příchuť (jako když strouhnete muškátový oříšek do mrkvové polívky – neladí, ale zaujme a potěší smysly). Matrix vyvolává dojem, že složky nevoní z pokožky, ale jsou filtrované přes semiš a ještě za rohem. Po dvaceti minutách totiž přejde vůně do fáze, kterou znám jako závěrečnou u jiných parfémů: všechny složky se zapojí, téměř nejdou rozeznat, maximálně jedna výraznější vykukuje. Stane se z ní doznívající, dojezdový tón, drydown. Jenže! Přestože u Jacomo Dvojky nastává drydown dvacet minut po začátku, má sílu, rozlévá se po okolí a neuvěřitelně drží: po 12 hodinách je pořád zřetelně cítit. Není silná, ve smyslu výrazná; line se jako teplý dým.

Nesmírně mi připomíná něco, co dobře znám, ale už dlouho přemýšlím co (aha, to by mohl být ten dětský parametr). A tak mne napadlo, díky tomu fast-dry-down efektu, že vlastně všechno: v závěru takhle může vonět každá hořká vanilkovka, Habanita/Molinard, Vanile-Tonka/P de Nicolai, Nuit de Noel/Caron…
JACOMO Art Collection #02 rozhodně není vůně postavená pro rychlé rozhodování v parfumerii, přitom je hodně civilní a dobře nositelná. Začátek bude zřejmě pro běžného spotřebitele šokantní a asi by ji v Sephoře nikdo nekoupil (v Marionnaudu už vůbec nikdo, protože tam už nikdo nechodí, za babama jedovatýma). Škoda, přeškoda, levná linie Jacomo je celkem běžně dostupná a ART se skoro nedá sehnat, přitom taky stojí pár rýnských: okolo 60€ padesátka, 90€ stovka.
POZOR: nemůžu najít v komentářích, kdo mi psal, že taky hledá vanilka+tonka – ozvi se, ráda pošlu vzorek!