• ANDY TAUER: Tableau de Parfums – Loretta (a vlastně i Miriam)

Já se tady pochechtávám, protože:
1. jsem vypila skoro sedmičku florentského Barco reale (ráno neřídím, ejchuchu)
2. hledám fotku Tauera s Lorettou – jediné dvě použitelné jsou tyto:

Andy voní Lorettou

Andy s Lorettou

Tak Miriam už tady máte, k hromadě vzorků z plechovek se časově jen tak nepropracuju, ale už podruhé, vlastně potřetí, zkouším Lorettu, druhou vůni z projektu Tableau de Parfums (filmy Pera, parfémy Tauer). Slíbila jsem, že se k ní “ještě obšírněji vyjádřím”, tak to cítím tak trochu za povinnost.
Tableau de Parfums (Andy Tauer): Loretta
To bylo totiž tak: Andy mi stříkl na ruku Lorettu a zeptal se (sugestivně): “Líbí se ti to?” Podle předem nastudovaného složení jsem věděla, že to nebude pro mne – tuberóza, růže, jasmín, ovoce, pomerančový květ, dřevo, pačuli, aldehydy (jenže pod kouzelným slovíčkem “aldehydes” se může skrývat leccos, na to už jsem zkušená, že to nemusí být vždycky pětkové mýdlo). Ale prostě ty první čtyři složky = smrt tigra! S takovým předsudkem jsem k tomu přistupovala a první nádech mi to potvrdil: je to strašně silná, ostrá, rare vůně, s navíc obsahem mokrých zelených věcí, které nesnáším. Derad ví. A protože nejsem [i]americky [/i]upřímná, tak jsem si sice poctivě čichla, ale hned jsem, z lásky, převedla řeč na Miriam. O té všichni poctiví čtenáři mých recenzí vědí, že to je moje Zběsilost v srdci. A tak jsem ji vychválila, že se Andy usmíval a usmíval…a na Lorettu zapomněl. Jsem si teda myslela. Né, kecám: tvářil se zklamaně. Asi se fakt nemá rozmazávat, když uděláte trapas, ono to pak smrdí víc a víc. To je prý takové výhradně české rčení; v jiných jazycích není, alébrž se vyjadřují slušně, rozuměj ohleduplně a to…jak se to…empaticky! No, prostě…připadla jsem si jako blbec.
Jenže – co můžu dělat? Totiž: Miriam je opravdu nevídaná laskomina. Někdo z vás si vzpomene na filosofa Patočku (díky, Sigy, za nové Ketry!) a na ideu židlovitosti. Když si představíte “židli”, nemyslíte na nějakou konkrétní židli, ale v mysli se vám vybaví předmět, který ma 4 nohy, opěradlo, sedátko, je ze dřeva a má tvary a formu, které znáte. Ideál židle – neexistuje, ale ve vaší mysli “židli” reprezentuje. Žádná židle není víc židlovitější. Když se řekne “hezká židle”, vybavíte si totéž, ale v ladné formě, krásném provedení, z kvalitního materiálu a já nevím co ještě všecko jste schopní si představit (a u některých to ani vědět nechci, neb se toho skoro děsím), neexistující ideál krásné židle. No a Miriam je tohle: “nejkrásnější aldehydová vůně”. Žádná vůně není víc krásněaldehydovější. Miriam je pro mne sestoupení Boha na zem, potkání ideálu. (Jasně, vím, že spousta z vás, z nás, si to myslí pokaždé, když se zamilujeme; ale Miriam a Andyho miluju už týdny, měsíce, a naše vášeň přerostla ve vztah). No takže je vám jasné, že proti tomuhle nemůže nic jen tak obstát, že?
Nuž. Sebrala jsem se, že jdu na vernisáž, posbírala jsem svých pět švestek a Andy mi ještě strčil vzoreček Loretty, že “pro přátele” (a taky Miriam “pro přátele”). Tak jsem se těšila, že někdo z mých přátel, třeba Derad, který tyhle dryjóny rád, pak napíše nějakou hezkou recenzi, nebo Wildorchid, která má zase ráda Tauera to vychválí do nebe a já si spravím reputaci (jakože já sice vkus nemám, ale zase mám ta kámoše, co tomu rozumějí…). Takže jsem slíbila, že se k ní ještě vrátím. Jak se zmiňuju výše – mazala jsem na vernisáž, v rámci které jsem se měla účastnit prezentace nové značky Coquilette (přijde na ni řeč, je zajímavá a patří dvěma mladým kočkám, jedna je Italka a druhá Pařížanka, jedna sbírá kabelky, druhá boty, takže chápete…). Ráno jsem se nevoněla, abych byla rasa pura pro seznamování s neznámými, ale teď, ve večerních hodnách, na mne dolehla potřeba se dooblíknout, rozhodla jsem se udělat dojem aldehydovým ideálem, hrábla jsem do kabelky, stříkla – a bylo zle! Přehmat! V tu ránu se kolem mne rozlila smrtelná bílozelená tuberóza a já jsem padla mrtvá na zem. Když jsem se zvedla, asi jsem nebyla nadobro mrtvá, řekla jsem si, že tomu vlastně nerozumím jen já, ale ostatním se to určitě bude líbit, protože je to přece Tauer, a kdyby se přece jen někdo ušklíbal, tak mu řeknu “To je Tauer” a za křupana bude tazatel. Vydala jsem se ke galerii Mentana a lehce jsem se vznášela v oparu omamných oblaků bílorůžové tuberózy a těch vlhkých zelených věcí. Tauerovy vůně mají siláž jako blázen, uniknout se nedá a podotýkám, že venku bylo okolo 25°C, takže se to hezky rozkládalo.

Galeria Mentana

No a jak jsem běžela a běžela, tak ta tuberóza se stávala sušší a sušší, růže vyvanula a nahoru si prodrala zvláštní hořká balzámová složka. Považovala jsem to za pecky sladkého ovoce (třešné, hroznů), ale ovoce odchází spolu s květy od začátku a tak rafinový parfumér neexistuje, který by dovolil vyvanout dužinu a pecky nechal ležet. Přísahala bych na kadidlo, ale nikde jsem o něm nenašla zmínku. Mohl by takto vonět eben? Černé dřevo, prosycené smůlou? Já vím, jak ne-voní tvrdý eben. Ale když už mám ideál vůně aldehydu, proč bych nemohla mít ideál vůně ebenu? A ještě o chvíli později se prodral na světlo boží jakýsi pižmovitý činitel, takový krásný, klasický, čisťounký…filmová Loretta je uklízečka v hotelu, má to být reminiscence? Nicméně se stala taková zajímavá věc, představujte si to: tuberóza se dostala do fáze “slabá žvýkačka, silná plastelína” + “suché hořké dřevo” + “prádlové pižmo”. Výsledkem téhle rovnice suchá, sladká, silná květinově pižmová vůně, s oněmi pověstnými tuberózovými tóny kaučuku a voní jako FETIŠ. V podstatě na sobě máte navenek docela obyčejnou vůni, jenomže se musíte pořád zhluboka nadechovat, protože uvnitř, in profondo, je ten fetiš a vy ho chcete a musíte mít a užít si ho.
Lorettu hraje Amy LaVere, protože je to mladá holka plná ideálů (ako já). Jenže pro mne je Lorettou Helen Mirren, asi tak v 90. letech. To je na první pohled taková celkem nepohledná, vyběhaný kohoutek, pak se pohne, udělá gesto, něco řekne a já ji začnu hltat plnými doušky,  jako fetiš. A čím dýl ji vnímám, tím víc ji hltám. Helen Lorettu.
No tak takový máme spolu vztah.
Já jsem si schválně na druhou ruku při dnešním zkoušení dala zase Miriam, to je pro mne etalon, abych neporovnávala jen paměťové stopy. Vedle opulentní aldehydové nádhery působí Loretta podivně, asi jako Helen Mirren vedle Sophie Loren. No a tak to prostě je: která je pro vás krásnější, která má charisma? Jestli se někdy vymaním z jejich srovnání, budu ochotná si Lorettu pořídit (nakonec – měla bych konečně začít něco sbírat, ne?). Já se toho zatížení nakonec zbavím, až prozkouším “zbytek” Tauera; momentálně jsem ale ve stavu srovnávání těchto dvou sokyní, nejsem schopná to vztáhnout k jiné značce nebo vůni, a ta druhá se mi zdá prostě…druhá.
Co jí dám? Asi….

Shrnutí pro ty, komu se nechce číst ty dlouhé kydy: Loretta je na začátku tuberózově-jasmínově-růžová sálavě mokrosladká vůně, hořko-sladce květinově ovocná. Je v ní hodně cítit zelená složka, pačuli bez té typické řezavosti, možná spíš jako listí z růže. Asi po půlhodině se růže a jasmín stahuje do pozadí, dělají jen lehce mlžnou atmosféru, a začíná dominovat nasládlá tuberózová guma, ta pověstná a typická, pěkně ladící s prádlovým pižmem. Dojezd, tak po 3 hodnách, je ve znamení lehkých, sladkých vánků tubery a růže. Dřevo je po dobu prvních dvou fází přítomné v podobě hořké silice, jako čerstvá kůra z vrbových proutků.

Ještě pozn.: tuberóza je složka, za kterou bych loni neupustila čárku z klávesnice. Měla jsem k ní indiferentní postoj, ale poté, co se mi začal zdát Fracas jako dobrá voňavka, jsem si jí začala všímat. Některé varianty jsou pro mne smrtelné (Heeley Bublegumchic), ušlechtilá opojná verze Fracasu viz výše, v kompozicích s irisem a fialkou se mi líbí (Storerova Candy), ve svěžejších vůních je úžasná (třeba Blu od Acampory); v Lorettě je zase úplně jiná verze tuberózy, řekla bych nejpřirozenější, přírodní, taková opravdová, s listím i modrou krví (tuberóza krvácí po šlechticku). Třeba s Fracasem nemá pranic společného.