SCULPTURES OLFACTIVES by MAJDA BEKKALI: Mon nom est Rouge (moje srdcová záležitost)

Tak. Kdysi, ještě v dobách, když jsem se na FB jmenovala Canan Pamuk a přibývali mi v řadách přátel parfuméři, mi napsala Majda Bekkali lehce podivenou zprávu, kdo jako jsem? Ona mne neznala, já ji samozřejmě ano a věděla jsem, co chystá pro parfémový svět. Zrovna v té době mne zahrnovali přízní turečtí studenti; turecké dívčí jméno a vysoká postava s dlouhými světlými vlasy na titulní fotce v nich zřejmě vzbuzovala lecjaké myšlenky a tak se se mnou chtěli přátelit. No a tak mi došlo, že si mne Majda nějak spojila s tíhmhle člověkem.

Orhan Pamuk je autorem knížky Jmenuji se červená, Mon nom est Rouge. Majda vytvořila parfém s názvem románu pod vlivem Orhana Pamuka, já jsem si pod jeho vlivem vytvořila přezdívku na Facebooku. Dlouho před vznikem tohoto blogu. Časem jsem sjednotila blog, FB a jiné svoje profily, čímž jsem se taky úspěšně zbavila chlípných studentů (škoda), ale dojem z Orhana, který měl v Praze letos autogramiádu, ve mně zůstal.

Umělecký flakon Mon nom est Rouge ještě není v prodeji. Příprava skulptury trvá déle, než vznik parfému a sošky jsou určeny pro sběratele, náročné zákazníky. Pro nás, méně náročné, Majda balí své vůně do „obyčejných“ flakonů s rozprašovačem a dřevěným víčkem.

A teď se vám konečně pokusím přiblížit i dojem z vůně Majdy Bekkali. Kdo knížku četl, bude ve výhodě. Kdo ne, tak ještě stihnete napsat Ježíškovi, má na to tři dny (mimo Červené pro začátek vřele doporučuji Muzeum nevinnosti, ty ostatní si nechejte, až vás Orhan Pamuk pohltí, jsou náročnější).

„Obyčejný“ flakon.

V románu předkládají své příběhy a pohledy na událost jejich účastníci. Jejich příběhy jsou rovnocenné, všechny mají stejnou hodnotu, protože nevíte, který z nich povede k pravdě, k vypátrání vraha pašova iluminátora. Promlouvají věci, lidé, obrazy, smrt i barva. Červená.

Jmenuji se červená.

Slyším, jak se ptáte: Jaké to je, být barvou?
Barva je dotykem oka, hudbou hluchých, slovem ve tmě. Troufám si prohlásit, že se můj dotek podobá doteku andělů, neboť desetitisíce let od knihy ke knize a z předmětu na předmět naslouchám šepotu duchů, jenž zní jako švitoření větru. Jedna má část zde oslovuje vaše oči; to je má těžká část. Druhé mé části zase dodávají vaše pohledy ve vzduchu křídla; to je má lehká část.

Jsem turecká růže

Silná, sladká, omamná, tmavěrudá, medová. Narodila jsem se jako vůdkyně a řídím celý parfém. Najdete mne v každém okamžiku jejího života, dominuju všem od začátku do úplného konce. Abyste o tom ani malinko nepochybovali, na začátku křičím, řvu a tluču po hlavě kadidlo.

Voním jako kadidlo v Modré mešitě

Každý večer prodavač před mešitou sbalí svůj krámek se špatným kadidlem prodávaným ignorantským turistkám a prostým vesničanům, kteří se přijeli z dáli podívat na Velkou mešitu. Jeho kadidlo…to jsou sušené byliny nasbírané v Bělehradském lese, spojené obyčejnou šťávou z lentišku. Prodavač dobře ví, jak voní tütsü, pravé, dobré kadidlo podle starých receptů ze vzácných surovin. Kadidlo, kterým hýří bohatý imám. Zabalí svoje zboží do kilimu, balíček schová pod hřbitovní schody a vydá se na poslední modlitbu dne do honosné Modré mešity. Modlitba je jen záminka. Ve skutečnosti jde za mnou. Za mojí omamnou vůní, otupující všechny smysly, uchvacující lidský mozek, která dovolí jen vznešené myšlenky na duši v člověku, pro ty odvážnější, na ducha v člověku pro ty bojácné. Jsem opulentní, kradu vůni všemu ostatnímu, všechno se se mnou spojí, všechno pohltím, všechno využiju jako vycpávku své vlastní velikosti. Kromě červené růže. Ta jediná se mnou dokáže držet krok a souznít. To je moje důstojná partnerka.

Ukrývám se v mosazné kadidelnici

A unáším sebou její pachy, pachy kovu, pachy krve, která za stovky let protekla mými dějinami. Blýskavý, pichlavý, kovový proužek se jako kravavá připomínka, jako lesklá stužka, podle které děti najdou cestu z Bělehradského lesa a neumřou v něm,  prolíná celou vůní, od začátku do konce. Ukrývám se v ní už stovky let a za tu dobu její pach kovu a hořícího uhlí srostl se mnou jako neoddělitelná složka mojí osobnosti.

Nabízím se jako arabský zákusek

Rozmazlená metresa sultána İbrahim, tlustá Seker Pare, dala krvavý úkol vrchnímu kuchaři paláce Topkapi: připravit pro ni nejsladší a nejvoňavější zákusek. V loži ujišťuje šíleného sultána o tom, že jeho vláda je silná, že drží pevně otěže moci v rukou. Její prostředky jsou tak přesvědčivé, tak dětinské…bláznivý sultán s ní na lehátku pojídá hory cukru, které tiší jeho nervy a pak si přejedeného chlapečka nestvůrně tlustá Seker Pare uloží na svých polštářcích tuku, laská ho a hýčká, až to velké dítě usne. Seker Pare má pod kontrolou celé království, sultán udělá, co Seker Pare potřebuje, nebo si jen usmyslí. Cukr je pro něj jako droga, chce víc a víc, a Seker Pare je rozhodnutá mu drogu za každou cenu obstarat, aby si udržela svoji obludnou moc nad říší. Jestli zákusek nebude tak sladký, tučný a mateřsky voňavý, jako ona sama, nezaváhá a nechá kuchaři setnout hlavu. A pak dalšímu a dalšímu, až dosáhne svého. Kata dostala od İbrahima na hraní. Z těch pohnutek jsem se narodil já, nejsladší zákusek světa, ani čistý cukr nemá moji sladkou něhu. Malý světlý koláček, dvě noci máčený v cukrové vodě s kořením z východu: skořicí, kardamomem, kmínem. Seker Pare byla konečně spokojená. Odnesla si mne sama na lože bláznivého hříchu a po mne tady zůstala voda, jemný cukerný roztok s prvotřídním jemným kořením. Ten, který chce Červená do dvé vůně.

Jsem vanilka v misce z cedru

Teď už můžu? Už to pyšné, nabubřelé kadidlo vyhaslo a udělalo prostor pro nás, suché, měkké lusky, které zůstaly na keřích po odkvětu nádherných květů lesní orchideje? Parfumér vyškrabal ze sta lusků měkký obsah, podobný tmavě hnědému lepkavému písku a uložil do misky z cedru. Budu tady ležet dlouho. Naše vůně se za ty měsíce spojí, jako se spojí vůně červeného vína s vůní dřeva a smoly barrique sudu, jako se spojí vůně whisky s vůní kouře irských vřesovišť a zuhelnatělého dubu. Vyzráli jsme spolu a teď jsem tady já, dospělá, plná, sladká a pravá vanilka v plášti z mužného cedru s plnou náručí rudých růží. Jen zdálky  doznívá pompéznost kadidla. Trvalo mu pět hodin, než mi udělal místo, abych vám mohla předvést překrásnou, závěrečnou etudu vůně Mon Nom est Rouge.

Jsem silná rudá vůně

Jak jen jsem šťastná, že jsem červená! Jsem ohnivá; jsem silná; vím, že si mě lidé všímají; a také že mi nemůžete odolat.
Neskrývám se: pro mě se vytříbenost neuskutečňuje slabostí a bezmocí, nýbrž rozhodností a pevnou vůlí. Stavím se do středu pozornosti.

Nemám strach z jiných barev, ze stínů, z davu ani ze samoty. Jak krásné je vyplnit svým vítězným plamenem povrch, jenž mě očekává! Tam, kde se rozšířím já, zajiskří oči, zesílí vášně, zdvihají se obočí, zrychluje se tlukot srdce. Pohleďte na mě; jak krásné je žít! Pozorujte mě; jak krásné je vidět! Žít znamená vidět. Jsem vidět úplně všude. Život začíná se mnou a vše se ke mně navrací, věřte mi.

Text kurzívou je citace z knihy „Jmenuji se Červená“ Orhana Pamuk, v překladu Petra Kučery.

Obrázek flakonu: web Sculptures Olfactives