Růže mého srdce • LES PARFUMS DE ROSINE: Rose d’Homme

Přestože mám růže velice rád, k Rose d’Homme jsem si hledal cestu dlouho. Nebyl to ani takový ten případ, kdy nějakou vůni nesnášíte, abyste ji za pár let mohli milovat, jako se mi stalo třeba s Jicky. Rose d’Homme mi zprvu prostě nic neříkala, neoslovila mě. Věděl jsem o ní, ale ze dvou pánských vůní značky (tehdy byly jen dvě) mě zaujala spíš výstřední Twill Rose. Shodou okolností jsem později dostal dárkem toaletní mýdlo Rose d’Homme opatřené smyčkou z tlustého šedomodrého provazu, které mi na dlouhou dobu jemně provonělo koupelnu. Pomalu a postupně jsem si tu vůni načetl, přivykl si a zjistil, že se mi vlastně moc líbí, dokonce tak, že bez ní nemůžu být.

Další vývoj událostí vám nemusím přibližovat, takže pojďme na věc. Co je na tom parfému tak zvláštní, že mi jeho krásy zůstávaly tak dlouho skryty? Zřejmě nejpodstatnějším faktem je, že na první pohled vůbec nevoní po růžích. Zběžné rychlé přičichnutí vyvolá dojem víceméně standardní, mírně obstarožní pánské klasiky ze směsi nenápadných květin, pudrového pižma a kůže. Pro většinu příliš sladké, naprosto svěžesti-prosté, staré a až moc nenápadné. I poté, co jsem si Rose d’Homme oblíbil, mi dalo celkem zabrat, než jsem rozklíčoval, co to na té Mary vlastně je, že mě tak bere. Přečetl jsem si snad všechny dostupné recenze, názory a poznatky, které se mimochodem málokdy shodovaly (kromě toho, že většinu lidí vůbec neoslnila) a strávil hodiny čicháním a přemítáním. Myslím, že už tohle všechno je důkazem, jak nevšední vůní Rose d’Homme je.

Pánská růže. Parfém je pojmenován správně. Ačkoli to není zjevné, růže je jeho středobodem a o tom, že je pro muže, není vůbec pochyb. Ne, že by ho nemohla milovat i nosit žena. Dominující sladká pudrovost, obvykle vyhrazená dámským vůním, je tady brilantně lehce přepólována pánským směrem – podle mého názoru použitím špetky suchosti a nahořklosti vetiveru a jemným provoněním nasládlou kůží. Ta na mě dělá dojem, jako by ji extrahovali z takových těch rukavic s dlouhou manžetou, které nosili šlechtici ke svým rouchům – včetně té věkovitosti. Ale kde je pořád ta růže? Je tam. S významně zredukovanou pronikavostí, bělostná, s filigránskou delikátností vpletená mezi kůži a vetiver, poprášená pudrem a doslazená dotekem vanilky. Jakmile ji odhalíte, užasnete, jak je všudypřítomná a prostupuje celým tělem vůně. Rose d’Homme je parfém zkomponovaný tak, že svou pravou krásu odhalí až trpělivému, klidnému obecenstvu, podobně jako starý obraz v galerii. Kdo proběhne kolem s vteřinovou zastávkou na bliknutí fotoaparátem, ten o všechnu krásu přijde. Klid a důstojnost Rose d’Homme nejen vyzařuje, ale taky vyžaduje. Tahle vůně vyloženě ozdobí muže, který už má bouřlivost mládí odžitou a teď vychutnává život klidně a znale. Je mi jasné, že teď mluvím jako copywriter nějaké kosmetické značky, ale líp to říct neumím. Rose d’Homme je vynikající exemplář niche vůně – ani zdaleka není pro každého, ale svým obdivovatelům poskytne hotové rozkoše.

Vůni vytvořil François Robert, který má můj velký obdiv a oddanost. Mám totiž pocit, že za jejím stvořením stojí předlouhá a náročná práce s puntičkářským vyvažováním jednotlivých složek. Něco takového prostě nemohlo vzniknout za pomoci štěstí při náhodném kombinování růže s nějakými pánskými ingrediencemi. Z Rose d’Homme kouká erudice a kus dobře odvedené práce. Díky za to.

derad