• CARON: Montaigne (seš stará tak, jak se cítíš)
To jsem vám měla takové nutkání: chtělo by to cosik neobvyklého, nový zážitek. A něco „neobvyklého“ je u mne vždycky stoprocentně to, čemu zbytek světa říká „klasika“ a všichni to znají. No a tak jsem víceméně náhodou kápla na Montaigne – Caron. Vůni z roku 2008, která má vzbuzovat nálady z roku 1980. To se jí povedlo. Recenze CARON / Montaigne
Fontány Caron
Paříž, Avenue Montaigne na začátku 20. století
Třída, která se kříží z Champs Elysées, je jedna z trojky nejdražších ulic Paříže. Nejluxusnější butiky přitahují od konce války nejelegantnější dámy Paříže a nejbohatší muže světa. A tady najdete od osmdesátých let butik Caron. Historie Caronu začala v roce 1904 na pařížské rue de la Paix. Ernest Daltroff, génius s výjimečnou citlivostí na pachy a mimořádnou fantasií a schopností kombinace, koupil obchod s parfémy a začal tvořit.
Šťastný a voňavý rodinný život zn. Caron
Jeho vůně jsou ilustracemi k průvodci společným životem s Félicií Wanpouille. Společný život v domě s velkou zahradou a tropickou skalkou: Narcisse Noir (1911), Fleurs de Rocaille (1933), společné dovolené u italského jezera Bellagio – Bellodgia (1927), ale také jejich vášnivou a nekonečnou lásku – Infini (1912), Rapture (1913), N’Aimez que Moi (1917), a rodinný život – Nuit de Noël (1922).
Ernest vždy kladl důraz na dokonalé řemeslo: pro jeho parfémy byly myslitelné jen ty nejlepší přírodní suroviny. Všechny lahvičky byly uzavírány ručně v rámci tradice Petites Mains, flakony navrhovali architekti a sochaři. Jen to nejlepší bylo přijatelné pro Caron.
Některé z jeho vůní se dodnes považují za etalony parfémových skupin. Stejně, jako Chypre od Coty byl ten, kdo stanovil pravidla pro chypre, Caronův Pour Un Homme (1934) byl na začátku slávy levandulových pánských kolínských a Tabac Blond (1919) založil slávu vůní kůže kuřáků luxusních doutníků.
Válečná tragédie rodiny Caronů
Jenže tuhle vášnivou a plodnou lásku přerušila válka. Ernest, původem ruský žid, v roce 1939 utekl do Ameriky, ze které se už nikdy nevrátil. V roce 1941 v exilu zemřel a Félicie vedla značku až do smrti v roce 1967. Spojila se špičkovým parfumérem Michelem Morsettim, který pomohl Caronu k proslulosti. Snažil se pokračovat v tradici dokonalých ingeriencí a vytvořil nadčasové soliflory: Coup De Fouet, Poivre, Rose, Muguet du Bonheur a slavnou Farnesianu. Ovšem ani skvělé vůně nepomohly tomu, aby se Michele s Félicií lidsky sblížili a jejich rozchod fakticky znamenal konec značky.
Komerční tragédie parfémů Caron
Po smrti Félicie střídala značka majitele, až ji koncem 90. let koupila rodina Alès, která pochopila sílu dědictví a mimo nových vůní, na které najala nové a dobré parfuméry a především, jako jeden z mála současných parfémových domů (2016), nabízí původní vůně s minimem reformulací (tak jak legislativa a náklady dovolí). Zachovali prodej z křišťálových fontán, ze kterých dodnes stáčejí čisté parfémy. Z moderní historie je pro nás DNES důležitý rok 2008. Vůně, která je oslavou roku otevření v současnosti nejslavnějšího butiku Caron an Avenue Montaigne. Naproti Café Flore, kde se schází pařížská smetánka, donedávna ve společnosti Jeana-Paula Belmonda. Zrcadlová síň plná rokokových skleněných fontán se zlatými kohoutky… (2022 update: butik již neexistuje).
Montaigne má zachytit romantickou duši Caronu, kvalitní a plné ingredience, má to být CARON ála osmdesátá léta, zmodernizovaná velkolepost klasických vůní. A? Sedí to.
Recenze CARON: Montaigne
Když jsem Montaigne otevřela, měla jsem pocit, že jsem sáhla do matčiny skříně. Težká, lepkavá, balzamická květinová prda. Měla jsem potřebu to okamžitě nasdílet s Radovanem a Mirkou, z čehož měla Mirka legraci a Radovan se zaradoval, že by se mu to asi líbilo. To nikdy nosit nebudu.
Pak jsem měla nějakou krizi identity a vzala jsem si ji sebou na služebku na výstavu, jako jediný flakon. Nebylo vyhnutí, musel jsem do ní. A jak se vůně rozehřívala a pokoušela mne, tak jsem se skamarádily. Druhý den (a to moc často nedělám) jsem po ní sáhla znova a po týdnu jsem se ocitla v polovině třicítky. No.
Začátek je takový obyčejný, osmdesátkový, sladký narcis. To je pro starou bábu! Fuj! Narcis není zrovna nějaký slaboch, takže se mne na začátku snažil vší mocí odradit od tohoto parfému. Ale já jsem vydržela, nejsem povrchní, a přišla odměna v podobě balzámů a pomeranče: kůry, šťávy a trošky pomerančového květu. Nevýrazné jemné koření nemá cenu idenfifikovat, prostě tam je. A v čem že je to kouzlo? V té pryskyřici a pomeranči. Píšou ambra, nevěřím jim. Je to myrrha. Taková ta vzácná, trpká, nakyslá pryskyřice, kterou najdete třeba v La Móme / Balmain. Tím, jak jí sekundují silné květiny a pomeranč, mi pak připomněla ne moc častou, ale znalci oblíbenou a velkolepou Le Must / Cartier. Považuju se za znalce, blogérku, cha cha, přestože mám slovník Bohumila Hrabala (nebo-li hospodského povaleče), a asi proto jsem Montaigne propadla. Postavila jsem si ji vedle Le Mustu a je MOJE. O siláži a výdrži se ani nezmiňuju, je to CARON a považuju za neslušné vůbec o takových samozřejmostech trousit.
No a oni ji hned po roce přestali dělat. Proč? Komerční propadák. Nikoho nezaujala, v roce 2008, roce slávy karamelu a melounového Calonu, neměla šanci. To se mi tak obvykle stává. Škoda je, že kvůli tomu unikla širší pozornosti. Vy ji znáte, používáte?
