• Jak voní a nevoní Korea

Od cesty do Koreje (té jižní, samozřejmě) jsem žádné parfémové zážitky neočekávala. O Asiatech je obecně známo, že parfémům příliš neholdují, upřednostňují vůni čistoty a hlavně vůni jemnou až neznatelnou. A skutečně jsem za celou dobu potkala jen jednu výrazně vonící slečnu. Naproti tomu se mi stalo, že si ode mne v soulském metru odsedli. Já pevně věřím, že to bylo jen kvůli mé výrazné parfemaci. Tak si přečtěte, jak to voní i nevoní v Koreji.

Vůně kimčchi

Nejvýraznější vůně, která vás dostihne všude, je,ehm, pach korejského národního jídla kimčchi.
To je zelí (to, kterému říkáme čínské, ne to naše, kulaté) v různém stádiu hniloby, proložené mega-dávkou čili omáčky. Zelí se rozebere na listy, promaže čili, někdy i rybí omáčkou, nacpe do hliněného hrnce a podle původního receptu zakope do země.
Teď už to nezakopávají, ve dvanáctimilionovém Soulu ani dost dobře nemůžou, ale fermentují to jinak. Výslednou „vůni“ si asi umíte představit a dostanete to všude, bez ptaní, k jakémukoli jídlu.
Nás na tento zážitek Lufthansa připravovala už dopředu, v letadle (ten sáček).

Po dvanáctihodinovém letu z Frankfurtu do Soulu jsme se museli v Soulu ještě přesunout z jednoho letiště na druhé, protože náš korejský pobyt začínal na ostrově Jeju. Tuto fotku jsem ulovila na terase kavárny na letišti v Soulu. Nevšímejte si slečny (ostatně kdoví, jestli je to slečna, oni totiž vypadají proti nám dlouho hrozně mladistvě – tohle klidně může být čtyřicetiletá máma od tří dětí). Povšimněte velkoformátové fotografie, pokrývající okna do kavárny za ní. Je vám to povědomé?

Korejci milují Prahu, skoro všichni tam byli a dokonce natáčí srdceryvné telenovely odehrávající se v Praze. Kromě této fotografie jsme pak v Soulu našli ještě dvě restaurace pojmenované Praha a jednu Plzeň.
Přeletěli jsme na ostrov Jeju, což je ostrov na půl cesty z Koreje do japonska. Zatímco Soul je zhruba na stejné zeměpisné šířce jako Česká republika a tudíž tam byla v říjnu stejná zima jako tady, Jeju je o 800 km jižněji. Nějak jsme se na to zapomněli vybavit, tak jsme se potili v riflích a od přehřátí ve skoro třiceti stupních mě zachránilo jediné tričko s krátkým rukávem, které jsem si vzala sebou.

Vůně čaje a mandarinek

Po návštěvě Jeju, jinak jednoho ze sedmi přírodních divů světa, už chápu, kde brala Isabelle Doyen inspiraci k vytvoření vůně L’Ile au Thé pro Annick Goutal. I když je jasné, že ta inspirace zase až tak volná nebyla, vzhledem k tomu, že značka nyní patří do korejského koncernu Amore Pacific Group. Ale nutit je asi moc nemuseli,ostrov Jeju je skutečně krásný a na vůně bohatý.

Je to sopečný ostrov, je na něm 360 sopek a ta centrální,Hallasan, má výšku skoro 2000 m. Díky jedinečnému klimatu se tam daří mandarinkám a čaji. My se do žádného sadu, ani na čajovou plantáž nedostali, ale aspoň z toho, co jsem zahlédla cestou, tak mandarinkový sad nechyběl snad u žádného domu. Blíž k nim i k čaji jsme se dostali až na hlavní tržnici o velikosti menší střediskové obce.

Mandarinek tam nabízí neuvěřitelné množství druhů, chutí, velikosti i ceny. Netušila jsem, že jich tolik existuje. Otestovali jsme, jestli se čerstvě utržená madarinka liší chuťově nějak od té, co koupíte u nás v obchodě. O banánech se traduje, že je to velký rozdíl, ale můžu vás uklidnit, že u mandarinek je to fuk. Chutnají stejně.

Vůně ryb

Největší plochu tržnice ale zabíraly jiné plody – plody moře. Slabší jedinci z naší výpravy trhy velice rychle opustili, protože čichový zážitek byl opravdu silný. My, silnější jsme si ale všechny ty ryby, škeble a jiné tvory poctivě prohlídli o očichali.

Všechna ta rybí vůně z metrů a metrů stánků s plody moře ale bledla ve srovnání s pachem, který se linul z jednoho jediného malinkatého stánku se zvláště dobře uleželým kimčchi.

 

Vůně osmanthu

K největšímu voňavému zážitku, se kterým budu mít Jeju spojené jsem ale přišla úplně náhodou, cestou do lávových jeskyní.
Když jsme procházeli po chodníku k jeskyním, v jednom úseku jsem ucítila intenzivní, medově sladkou vůni. Na zpáteční cestě jsem neodolala a donutila celou skupinu ke hledání zdroje. Asi padesát metrů od cesty jsme narazili na kvetoucí keř, původce vůně. Napřed jsme myslela, že to je jasmín, ale pak jsem ho identifikovala jako osmanthus (vonokvětku). Mátlo mě to, protože tam chyběl takový ten semišový tón, který znám ze sušených květů a z parfémů a naproti tomu jsem tam cítila lehké indoly, jako má jasmín.

Vůně soulského metra

Po třech dnech na Jeju jsme se přesunuli do Soulu, dvanáctimilionového hlavního města. Asijská města jsou koncipovaná trochu jinak, než jsme zvyklí. Tady je většinou nějaké historické centrum a kolem něj se postupně nabalovaly novější části. V Soulu byste historické centrum hledali marně. Zbylo z něj pár paláců a chrámů utopených mezi mrakodrapy. Možná je to tím, že vše bylo dřevěné a shořelo to, nebo to prostě funguje jinak.

Nejednodušší způsob, jak se tam přemisťovat je metro, tras je tam ovšem řádově víc, než v Praze. Za normálních okolností ve vlacích jede klimatizace, nastavená snad na patnáct stupňů, je tam zima a není nic cítit. Horší je to, když klimatizace vynechá. Stalo se to asi dvakrát a byl to teda zážitek. Jak už jsem psala, Korejci parfémům příliš neholdují a tak je v přeplněném vlaku dost výrazně cítit jejich složení stravy – ryby a kimčchi. A oni si prosím odsednou kvůli mému parfému!
 

Vůně gingko biloba a makkoli

Korejci moc nepijí, prý jim chybí nějaký nějaký enzym, který alkohol odbourává. Když u nás jdete na pivo, rozumí se, že jich do sebe naklopíte pět, nebo víc. U Korejců jít na pivo znamenalo, že si dali jedno pivo, k tomu si místo čipsů nastříhali nůžkama (ano, maso se tam stříhá nůžkami) jednu sušenou nasolenou chobotnici a tím to považovali za skončené. Našich několik večírků, na které jsme je pozvali, rozdýchávali dva dny.

Pijí hlavně soju (čtěte „sodžu“), co je destilát z rýže, ale asi tak dvacetiprocentní a pak makkoli, což je něco jako burčák z rýže. Makkoli mají buď čisté, nebo různě dochucené ovocem, ale třeba i čokoládou. Nejdivnější bylo kaštanové makkoli.
Proto nás v ulicích Soulu dost překvapil častý, intenzivní pach zvratků. V mnoha ulicích to smrdělo jako po těžce prohýřené noci. Pak jsme přišli na původce – stromy ginkgo biloba. V Soulu rostou na každém rohu a na podzim z nich padají plody, které na zemi kvasí a hnijí a vydávají ten intenzivní zápach.

Vůně spadaného listí a … kimčchi

Soul jsou shluky paneláků a mrakodrapů rozesetých v hloučcích mezi horami. Je to hornatá krajina. Z letadla to vypadá zváštně – střídání zelených fleků (hor) a hloučků králikáren na obrovské ploše. I my jsme se ve volném dni na hory vypravili. Nebyl to žádný problém, dojeli jsme tam metrem a pár zbývajících kilometrů jsme zdolali za pomoci šíleného taxikáře. Celou dobu jel v protisměru, na červenou a mohutně troubil. Bohužel nám nedošlo, že je neděle a že stejný nápad, jít na výlet do hor, dostane půlka Soulu. Pohyb po horách v průvodu perfektně sportovně vybavených Korejců byl velkolepý zážitek A ulovit fotku, aniž by se vám tam někdo přimotal bylo umění.

To perfektní korejské sportovní vybavení, u všech stejně nově vypadající, značkové, kompletní se vším všudy včetně rukavic, nezbytných hůlek a narvaného batohu nás bavilo. Na tůře, kterou jsme my šli v riflích a tričku, bez další výbavy, oni vypadali, jako že budou týden někde bivakovat. největší záhadou pro nás byly ty nacpané batohy. Vzhledem k tomu oblečení jsme tipovali, že batohy obsahují lana, karimatky, spacáky a krabičku poslední záchrany.

Záhada byla vyřešena na vrcholu. Už když jsme se k vrcholu blížili, něco nám narušovalo do té doby bezchybnou vůni lesa a spadaného listí a zpěv ptáků. Kimčchi a korejské kvílení! Batohy obsahovaly piknikovou deku, krabičky s rybami a kimčchi a rádio! Korejská hudba je pro naše uši zhruba jako když taháte kočku za ocas. Vrcholný umělecký zážitek jsme měli na galavečeru, kde program sestával ve zpěvu O sole mio a árie z opery Carmen zpívaná předním korejským operním pěvcem za doprovodu tradičních korejských lidových nástrojů. Ta kombinace byla smrtící, ale za pomoci litru červeného jsme přežili.

Jinak byl ale výlet na hory povedený. Krásná podzimní příroda, perfektní počasí a buddhistické chrámy uprostřed hor, to je úžasný zážitek.
Spolu s výletem na Jeju to byl jeden z nejhezčích momentů pobytu v Koreji. Ostatně celý pobyt byl zajímavé, spousta dalších zážitků se sem už nevešla. Možná tak dojde na nějaké pokračování.

Užívejte si poslední dny roku a do toho nového přeju všem našim čtenářům a čtenářkám hodně štěstí, zdraví a inspirace!