• INDULT, ANDY TAUER, MONA DI ORIO: Tihota, Vanilla Flash, Vanille (vanilkové orgie)

Ač to vypadalo na velkou lásku se svěženkama, neměla dlouhého trvání. Jsem holt nestálé povahy. Ochladilo se a já jsem okamžitě upustila od bílého vína a svěžích vodiček a vracím se zpátky ke svým oblíbeným dryjákům. Koneckonců, když pijete červené víno a karibské rumy, nebudete k tomu vonět trávou a citrónama, no ni?
Jeden takový dryják, který mi v zimě nesmí chybět je Vanille od Mony di Orio. To je zakouřená barová vanilka přesně pro mě.

Kromě toho jsem zalovila ve vanilkovém pytlíku z Luckyscent. Znáte ty jejich pytlíky? Dělají výborné tematické mixy vzorečků. Například teď mají podzimní mix. Někdy loni v zimě vydali přehled vanilek, kterému jsem neodolala. Vanilek v něm je asi osm, tak to možná budou orgie na pokračování.
Pro začátek jsem k Moně vybrala jednu typickou vanilku a jednu zvláštní.
A v žádném případě se tu nebudeme bavit o nějakých hloupých vůních typu vanilkové rohlíčky. Tři zástupci, které jsem vybrala nejsou prvoplánové syntetické vanilinové slaďárny. Žádná útulná vánoční pohodička pro hospodyňky. Budeme se tu bavit o vanilkovém lusku, s vůní hořkou, naplesnivělou a dřevitou. O lusku tahitské nebo bourbonské vanilky.
Vanilka pochází z Mexika, ale dnes jsou dvě hlavní místa, kde se dnes vanilka pěstuje ve velkém, obě mimo Mexiko a podle nich se vanilka pojmenovává. Tahiti je jasné. A bourbon? Toto pojmenování vzniklo po bývalé francouzské kolonii Île Bourbon, dnes Reunion, kde byla vanilka poprvé kultivována a masivně pěstována mimo Mexiko. Název Bourbon bohužel nemá nic společného s oblíbeným alkoholickým nápojem, ale jedná se o jméno královského rodu, který vládl od 16 stol. ve Francii, a od 18. století také v jiných zemích.

Zajímavé je, že vanilku je schopný opylovat jediný druh včel – mexické včely. Pokud se pěstuje vanilka jinde, pak se musí opylovat ručně. A to navíc v krátkém období – kvete pouhých 24 hodin. Zelené lusky pak zůstávají na větvích 8-9 měsíců a dalšího půl roku po sklizni jsou sušeny. A právě během procesu sušení lusky produkují bílé krystalky – přírodní vanilin. Proto je přírodní vanilka tak drahá a nahrazovaná umělým ethylvanilinem.
 

• Indult: Tihota (Francis Kurkdjian)

Tihota se uvádí dost často jako prototyp vanilkové vůně. Bývá považována za svatý grál vanilkových vůní. A opravdu je výborná pro představu, jak voní vanilkový lusk, přírodní vanilka. Jen v opačném gardu – zevnitř ven. Když si čichnete k lusku, není sladký, to je jen vnitřek. Zvnějšku je dřevitý, zlehka plesnivý, s aspekty bylin, dřeva a melasy, připáleného cukru a alkoholu. pokud jste si k němu čichli, asi vám ani nevoněl. To až po rozkrojení a vyškrabání vnitřku získáte onu typickou vůni.
Slovo “tihota” znamená v Polynésii “cukr” a skutečně vůně je zpočátku velmi vanilková a velmi sladká, pro cukrovkáře přímo smrtelná. Takové creme brulée  s tím lehce připáleným cukrem. Ale stačí si chvíli počkat. Citlivě dávkované pižmo ji uhladí, zjemní a dá nádech hladkého smetanového vanilkového krému.  Ale Tihota postupuje dál, k obalu, k melasovité vůni lusku. Vůně potemňuje, zahaluje se lehkým kouřem a stává se méně sladkou. Je to takový lusk naruby, zevnitř ven, od sladkého obsahu k hořkosti obalu.
Tihota není zrovna levná záležitost (na alzd vyjde 50ml na 160 EUR), ale opravdu v ní nenarazíte na ten typický plastový tón umělé vanilky. Je krásná a návyková.
 

• Tauerville: Vanilla Flash (Andy Tauer)

Začátek je nádherná, bohatá růže s trochou hřebíčku, položená v hromadě pačuli a sušeného tabákového listí. Andy na to nikdy nejde jednoduše a tady s náma pěkně hraje.  Až jsem začala přemýšlet, jestli mi do vzorku nenačepovali omylem Rose Kandahar. Bohužel mě kůže či nos vypichuje hlavně tu hromadu pačuli, stejně jako v Kandahar.
Vanilku lze dlouho spíš jen tak nějak tušit pod růží a pačuli. A zase ne tu sladkou a nudnou, ale dřevitou, tmavou a zakouřenou. Tahle kombinace složek způsobí dojmem růže máčející se v červeném, kořeněném víně.
Ale po dvou, třech hodinách, když se všechno to pačuli a růže vyřádí, zůstane krásně dřevitá vanilka s tabákem a suchým teplým kořením.

• Mona di Orio: Les Nombres d’Or – Vanille (Mona do Orio)

A nakonec to nejlepší: dekadentní barová vanilka od Mony di Orio. Nejlepší a nejsofistikovanější vanilka, co jsem zatím potkala. Výrazně zakouřená nesladká a velkolepá.
Jasně cítíte cigarety alkohol, kůži … Ten pocit, že sedíte v přítmí zakouřeného baru pomalu upíjíte whisky a posloucháte chraplák barové zpěvačky, je přímo hmatatelný. Žádný ohromující vývoj, přesto je komplexní a mistrně poskládaná. V tom baru prostě strávíte celý večer, budete pořád pít tu whisku, čichat kouř, poslouchat zpěvačku a přemýšlet. A bude to krásný večer.
Vanille od Mony se obloukem vyhýbá zkaramelizovanému, připálenému cukru, který je přítomný ve většině vanilkových vůní a vůbec se vzpírá obecným klišé o tom, jak má vonět vanilka. Zpočátku je dokonce zelená, rostlinná hodně hořká. Tahle poloha pomalu ustoupí poloze výrazně zakouřené. To jsou kadidlo a vetiver v dokonalé souhře.
Tohle je dospělá, životem protřelá vanilka. Vanilka, kterou bych si dokázala představit i na chlapovi. Komplimenty se mi na ni jen hrnou a výdrž je famózní.
Žádná z testovaných vanilek nepropadla, ale pro mě je vítězem ta od Mony di Orio.

V pytlíčku jsou ještě další vanilky:
Note Vanillee od M. Micallef, La Danza delle Libelule od Nobile 1942, Zafeer Oud Vanille od Alexandre J., Vaniglia Del Madagascar od Farmacia SS Annunziata a Lea od Calypso St. Barth.
Kdyby vás zajímala recenze na některou další z nich, směle pište. Vanilce zdar!