• ORIZA L. LEGRAND: stroj času uprostřed Paříže – díl. 2

…pokračování ze včera.
Jak mám rád divné vůně a zhusta je beru za své, musím i já připustit, že Relique d’Amour vydává fakt prapodivný odér. To ani Bogue nebylo tak mimo vyjeté koleje jako Relikt lásky. Je v něm svazek suchých hořkých bylin, hromádka prachu z pod postele někde v odlehlém klášteře a léta neotvíraný příborník po babičce, jenž někdo otevřel. Po zteřelém voskovém papíře přebíhá vyrušený pavouk a do tváře nám dýchla zmizelá léta. Směrem, kterým ukazuje jméno vůně se vůbec nebudu vydávat, napadají mě strašlivé věci. PO (prapodivný odér) je suchý jak troud, hořký a poklidný. Trochu morbidní, ale svým zvláštním způsobem příjemný. Nechce se mi však věřit, že tohle je celý parfém. Něco musí přijít, mumie musí ožít. Změna nastane, když začnete vůni vnímat pouze z její stopy zanechané v ovzduší, namísto přičichávání k ruce. Sillage začne nosu nabízet iluzi nasládlosti a dojem něčeho vonného. Celek je stále rezervovaný jak předsedkyně senátu, ale už připomíná víc balzamickou vůni nějaké kouzelné masti než kostlivce ve skříni. Ještě o něco později už se dá přečíst dokonce i jemňounké kadidlo (ještě nikdy nebylo v žádné vůni tak lahodné a svěží) a už jsme doma. Je to parfém! Kdo se nebojí si Relique na sebe dát (a líbí se mu, řekněme, taková Passage d’Enfer) a je ochoten vydržet pár chvil vonět jako Tutanchamon tři tisíce let po večerce, tomu se dostane odměny v podobě vysoce nevšední parfemace s aurou noblesy a tajemství. Není nutné se obávat padajících čelistí okolostojících, Relique d’Amour se ozývá velmi decentně a drží se spořádaně v intimní zóně. Originální a přes šokující úvod vychytané a vyladěné překvapení.
Jardins d’Armide je dřevitá růže s těžko definovatelným temným pozadím. Vůně je to něžná, růže voní velmi sladce, nicméně prachově dřevitý podkres ji zbavuje lepkavosti a dusivosti, které tak rády klasické zpracování růží doprovázejí. Na první pohled se Jardins d’Armide může zdát nenápadnou a vzbuzovat dojem obyčejnosti, jenže taková není. Během očichávaní v butiku jsem jí sám nevěnoval příliš pozornosti a až později, po návratu domů jsem díky naArmidované Romaně zjistil, jak pěkný ten parfém je. K rozpoznání, co všechno tu vůni činí takovou jaká je, si musím pomoct nahlédnutím do složení, tak umně je sestavená. Kromě florálního doprovodu v podobě kosatce, karafiátu a fialky dochutili vůni medem a mandlemi. Žádná gurmánská vůně se tím z Armidy nestala, ale lahodnosti pobrala kopec. Všimněte si, že žádné dřevo není zmíněno, ačkoli bych minimálně na kvalitní santál přísahal. Ať už Armida dřevo obsahuje nebo ne, je výjimečná. S takovým spojením květin a dobrotek tvořícím malé umělecké dílo se jen tak nesetkáte. Lyricky je pojmenován kdejaký pičifuk, ale tato vůně si přirovnání k mýtické zahradě láskou nemocné čarodějky Armidy plně zaslouží.

Říct o Rêve d’Ossian, že je to kadidlo s květinovými kvalitami vůbec nevystihuje všechno, co ten parfém nabízí. Mezi oběma jmenovanými složkami je prostor pro úplnou pohádku. Představte si – kadidlo tu spíš než kostelní nebo orientální nálady vytváří představu teplého, čerstvě upečeného chleba. Divné a nevídané, já vím. Voní měkce jako polibek na tvář, taky tak něžně ovane svým teplým dechem. Na začátku byl trochu znát kardamom a koření jako do svařeného vína, ale vše brzy splynulo a srdce parfému už kořeněným nazvat nemůžu. S tím jsem se, myslím, taky ještě nesetkal, aby kořeněné ingredience plnily roli hlavy a zakrátko zmizely, respektive se proměnily ve střídu. Chvílemi mám pocit, jakoby se z ní linul náznak čaje, černého a uleželého, jako pu-erh. Není jednoduché se rozhodnout, jestli je Rêve d’Ossian vážný, stínem zastřený parfém nebo laskavá ukolébavka, nejspíš bude záležet na letoře nositele a dalších okolnostech. Jisté ale je, že je to nevšední, introvertní vůně, mluvící polohlasem – aniž by jí to však ubíralo na působivosti. Je to jako dalajláma v emo-oblečku.
Déjà le Printemps se mi při rychlém zkoumání vůní v butiku líbil nejvíc, uvidíme jak si povede, když na něj zaměřím své zkoumavé oko v klidu a závětří. Nejprve mě překvapila přítomnost fíkového listu v hlavě vůně – ten mě totiž jednak obvykle neuchvacuje a taky si jej z Paříže vůbec nepamatuju. Ale nevadí, on mi u Deži z Printemps kupodivu nijak nepřekáží a taky se plynule promění v příjemného křížence fíklistu a dřevité pačuli. Voní to zeleně (a možná šedozeleně) a spolu s Rêve sdílí teplou měkkost. Když se Deža rozvoní, je velmi příjemný. Odkaz na přicházející jaro není úplně mimo, ale ještě víc by mi k vůni pasovalo jméno jako Mechová Pohádka nebo Skřítek z Pařezu (přiblblá jména, vím, ale pro představu poslouží). K vybavení jarního pučení bych si představil více energie a jásotu – Deža je však introvert a kliďas. Sladce dřevitý chlápek, ale žádné “dřevo”, parfém vyzařuje sice zastřenou, ale přesto nepopiratelnou sofistikovanost. Mimochodem ve složení uvádějí jetel a kopretinu – to se moc často nevidí, ne?
Největší oříšek jsem si nechal na závěr, Chypre Mousse se předvedl jako neuvěřitelný podivín hned od začátku. Pořád mě fascinuje, ale stále ještě si nejsem jist jestli tu vůni miluju nebo se jí bojím. Stříknu – a na ruce mám leštěnku. Do leštěnky někdo vzápětí nalil bylinkový sirup tak starý, že není možní poznat, z čeho byl uvařen. Tohle přece nemohl nikdo vydávat za parfém ani v 18. století. Později se Mousse začne podobat vůni Dirt od Demetera, jen je méně dirty – dojem staré suché hlíny pod květináčem a vysypaného sáčku z vysavače však mají společný. Stejně jako u Dirtu se pod tím vším nepořádkem začíná rýsovat i něco vonného. Zkusím se chytit jména: jestli chypre, to nevím, ale jako čichové zpodobnění mechu – to by šlo. Ono to jako mech nevoní, ale představit si tu vůni jako mech lze. Nevoní vůbec vlhce, naopak je docela prachová. Vydává potemnělý, ponuře nasládlý odér s nepopsatelným středem. Jednou moje babička vyrobila likér z vlašských ořechů. Dávaly se do toho mimo jiné i zelené slupky a byl to příšerný patok, babi odpusť. To jádro Chypre Mousse mi ho připomíná. No, na lásku to už nevypadá, ačkoliv něco na téhle bizarní voňavce asi bude, pamatuju se, že v butiku mi Mousse docela voněla. Možná potřebuje specifické podmínky k tomu, aby ze sebe dostala to nejlepší. Nebo jí nesedí moje kůže. To bude ono.