• FREDERIC MALLE: L'Eau d'Hiver (ochlaďte se zimní vodou)

Někdy mi ty recenze prostě nejdou “přes klávesnici”. Byť se mi vůně líbí a chtěla bych se o dojmy podělit, prostě to nejde. A někdy je to naopak. Tak nějak to z té hlavy vypadne samo. Bohužel je to velmi vzácný úkaz. A tak sebou týdny tahám flakony, leju to na sebe po litrech v přesvědčení, že napíšu inteligentní recenzi, kam sáhnu v kabelce i notebookové brašně, tam vytáhnu vzorek či odstřik, a ono nic. Maximálně vzniknou jedna, či dvě věty v poznámkovém bloku.

A pak kouknu do skříně a vytáhnu něco napůl zapomenutého, napůl vysublimovaného s tím, že to dorazím. A přijde to. Jako v případě L’Eau d’Hiver z kolekce Frederica Malle. Vytrhla mě z letargie a doslova donutila vychrlit recenzi. A protože nemám flakon, který bych nafotila a protože je tak horko, přidám pár zimních fotek.
V poznámce, bůhví, jak staré, jsem našla jen tohle: “L’Eau d’Hiver je lehounká, průzračná esence schnoucího sena z medové louky.”

Dneska to vidím jinak:
L’Eau d’Hiver  je mistrovské napodobení napůl zmrzlé vody. Vím že to asi fyzikálně není možné, že voda mrzne od hladiny do hloubky, ale ta představa vody, promíchané se superjemnou ledovou tříští tak, že se táhne jako med… to je, co mi vytane na mysli, když přičichnu k L’Eau d’Hiver.
Jean Claude Ellena se nechal inspirovat legendární Aprés L’Ondée od Gurlain a ta inspirace je tu znát. Anýz, heliotrop vanilka…. všechno tu je. Ale přesto je vše jinak. Ellenovsky. Minimalisticky. Rozmazaně nostalgická nálada z Aprés L’Ondée je nahrazena ledově chladnou přesností mistrovské molekulární stavby. Ellenova díla jsou taková.
Vždycky si představuju, jak bere molekulu po molekule a umisťuje je přesně na místa, kde je chce mít. Jak mu pod rukama vzniká složitě propletená, ale vzdušná, krajková konstrukce molekul a vazeb mezi nimi. Jak by stačil jeden jediný neopatrný pohyb či chybné umístění a celé se to zbortí jako domeček z karet. Ale to se Jean Claudovi nestane.

Přesto, že jde vlastně o technické dílo, je to umění, moderní umění. A jako takové v nás dokáže vyvolat pocity, obrazy, nálady. V případě mém to závisí na ročním období. Když jsem L’Eau d’Hiver zkoušela v zimě, zapsala jsem si větu, kterou tahle recenze začíná. Tu o medové louce.
Ale dneska, když přes den lapáme po dechu a v noci kvůli horku nejde spát, je ten pocit úplně jiný. Vůně mi neodbytně vyvolává obraz sklenice plné vody tak ledové, že je až viskózní. Když ji vezmete do ruky a zakroužíte, opalizující tekutina se jen líně pohne a ještě dlouho poté zůstávají patrné stopy pohybu, než se hladina zase urovná.

Možná je to napůl halucinace vyvolaná tím horkem, možná zbožné přání. Každopádně mi L’Eau d’Hiver poskytla tolik potřebné osvěžení ducha i těla. A to tu jde, no ni?
Chcete-li osvěžení, nebo máte rádi Aprés L’Ondée, nebo prostě máte rádi heliotrop a chladivé aldehydy vonící po anýzu, jděte do toho.