• Bizarní krása LANZAROTE

Nedaňová zóna, díky které koupíte parfémy a alkohol na Kanárských ostrovech za ceny o 20 – 30% levněji, než v Evropě, je jenom jeden z důvodů, proč se lidem na Kanárech tak líbí. My jsme sem letěli z jiného důvodu: kvůli nevídané sopečné přírodě. Proto jsme si vybrali Lanzarote, nejmladší z ostrovů. Nejmladší se mu říká proto, že jeho aktuální tvář vytvořila láva při erupcích sopek mezi lety 1720 a 1824, přestože existoval odedávna a byl už dlouho přednaším letopočtem i obydlen.

Právě díky přírodě je Lanzarote z parfémového hlediska naprosto ztracený: strašně tady fouká, je tu málo vody, většina ostrova je pokrytá čerstvou (z pohledu geologie) lávou, takže nic pořádného tady neroste; stromy uvidíte jen v zahradách a domorodci se naučili přímo v lávě, v čených ďolíkách, pěstovat dvě zásadní plodiny: malinké brambory a vinnou révu. Z brambor připravují papas arrugadas, z révy těžkou malvazii a ocet na skvělé barevné omáčky na brambory a na ryby. Vedle ryb se živí domorodci zavlečenými, stejně jako do Austrálie, polodivokými králíky, kterým členitý terén s nízkým porostem a bez nepřátel náramně vyhovuje. Tohle všechno si můžete dopřát najednou v luxusních tratoriích nebo jen u jednoho domáckého stolu na farmách, které jsou rozesety na úbočích ponurých černých lávových vinic. Tolik ke stránce požitkářské. A teď ta příroda. Tentokrát zcela bez parfémové zkušenosti – není o čem (kromě Nilu 100ml za 50euro a DKNY woman za 38 za stovku).

• Intro

Na Lanzarote platí zákon, podle kterého se na něm nesmějí stavět budovy vyšší, než palma. Jedna turistická vesnice střihu Gran Canaria tam sice je, ale jinak vysoké domy ve smyslu „činžák 3 patra“ stály jen v hlavním městě Arrecife. Hotely pro turisty jsou jinak pojaty jako naše satelitní vesničky: přízemní bungalovy s předzahrádkou, spojené do řad, jedna za druhou, z nichž první je na pláži a poslední na parkovišti supermarketu. V Arrecife taky stojí nejvyšší stavba ostrova – Gran hotel.

Pobřeží v hlavním městě, spíš vesnici, je promenádovité, město se dá se jít po pláži nebo po chodníčku, a jedinou zajímavostí centra je celkem nezajímavá pevnost, která stojí v moři a dá se k ní přijít po kamenném mostě z promenády.

Na Lanzarote se nejezdí koupat ani korzovat. Pláže v resortech za moc nestojí, strašně tady fouká, koupací pláže v závětří a s pěkným pískem jsou jen tři a jede se k nim autem přes poušť a kilometr pěšky z parkoviště. Sem se jezdí na Měsíc.

A na trifidy.

• Jeskyně Jameos del Aqua

Jeskyně je součástí několik kilometrů dlouhého lávového tunelu (na určitých místech se do něj dá sestoupit a projít se, ó ty svatá klaustrofóbie). V téhle jeskyni je jezírko, v němž žijí slepí bezpigmentoví ráčci, které nikde jinde na světě nenajdete. Jsou drobouncí, úplně bílí a v přítmí vypadalo, že světélkují na dně jako hvězdy na nebi. (Jíst se to nedá).

Součástí Jameos del Aqua je i muzeum vulkanické činnosti na Kanárských ostrovech s překrásným bazeném. Střiženo architektem Cesarem Manriquem.

Vyhlídka z okna muzea na typickou lanzarotskou zahrádku. Útěšné, že?

• Mirador del Río

Architekt Cesar Manrique, jedna z nějvlivnějších osobností Kanárských ostrovů, ovlivnil vzhled celého ostrova. Jeho styl perfektně zapadl do místních reálií, kdekoliv jinde by zůstaly jeho výtvory solitérem více či méně zapomenutým. Tady jsou jen tak ledabyle rozházeny po krajině, hned je identifikujete a tak nějak radostně, organicky sem patří. Manrique nakonec i vstoupil do politiky, aby prosadil zákaz vysokých staveb na ostrově (jako na jediném z Kanárů; podobný zákon je na La Palmě, ale ten je novější a vyšel z turistických požadavků). Cesar Manrique postavil i tuhle vyhlídkovou restauraci. Našel tohle místo, vymyslel ji a prosadil. To nebyl městský architekl, byl tvůrce krajiny. A měl to tam rád a je to poznat.

Vyhlídka Mirador del Rio je na 475m vysokém kopci na severozápadní výspě ostrova. Pekelně tu fouká, zato výhled je úchvatný: barevné skály spadají prudce do moře, běží po nich stíny mraků a na dosah je téměř pustý ostrov La Graciosa. Z moře koukají vrcholky sopečných kuželů, některé jsou jen útesy, některé ostrůvky; na všechny je zakázaný vstup, dostanou se na ně jen vědci s povolením.

•  Manriqueovy mobily

Podivní strašáci do zelí stojí na kruhových objezdech a objevují se zcela nahodile, za zatáčkou, za kopečkem… Anglicky se jim říká „wind toys“, jsou to dokonale vyvážené skulptury a i ve slabém větru se rozhýbou.

• Dům a nadace Cesara Manrique

Poslední mobil stojí na příjezdové cestě k domu, který si postavil ve třech lávových bublinách pro sebe sám architekt. Nebudu vám k tomu psát žádné dlouhé informace, kdo chce, tak si toho najde na netu dost; tohle je prostě jen náramná podívaná. Tak jen koukejte!

Předzahrádka

Zajímavost lanzarotského zemědělství: fíkovníky jsou dovezené, v podstatě jim podnebí i lávová půda vyhovují, ale vadí jim silný vítr, trhá jim velké listy. A tak se pěstují fíkovníky v lávových jámách, které jim dávají dost prostoru a zároveň slouží jako větrolam. Fíky se pak sklízení z oči v oči. Moje fotky jsou z února, fíkovníky jsou právě v období vegetačního klidu, takže z nich vidíte jen stříbrnou metlu.

Zahrádka s bazénem

Chodba k obýváku v první bublině

Taky pěstujete v obýváku palmy, ne? Díky podnebí a nedostatku hmyzu Manrique nemusel řešit střechu.

Všechny dekorace si tvořilka Manrique vyrobil sám a výlučně z materiálů dostupných na Lanzarote.

Bublina č. 2, přijímací pokoj pro hosty

Mezonet a vchod do třetí bubliny.

Bublina třetí, zimní pokoj s krbem.

Nad bublinami za bublinami stojí dům klasických tvarů, ve kterém je umístěna Manriqueova galerie (jeho dílo a jeho sbírky). Zajímavá je především výhledy do zahrádky a jedinečným zpracováním oken s vevalenou lávou. Kdybyste chtěli vidět další lanzarotské zahrádky, tak tady je přenádherná kaktusová v kráteru, samozřejmě podle Manriquea, a tady je jedna šílená, na rovince, podle insitního umělce.

Povšimněte si kaktusů na parapetu. Okna jsou rovná; nechápu, jak může dokonalá zrcadlovka v mých rukou udělat z okna kosočtverec. A to ani nemluvím, co to udělalo z té Němky, na fotce, kterou vůbec nemůžu zveřejnit.

Zahrádka ve vnitrobloku a brána do volné přírody.

A mávnutí na rozloučenou.

•  Vulkány. A o to jde.

Poslední erupce na Lanzarte probíhaly vlastně včera. Severní část ostrova je pokrytá rozoraným sopečným polem, na jihu jsou pole pokrytá starší, víc korodovanou, úrodnou černou lávou.
Jezdili jsme kolem těch muld a naši muži (mi) nevěřili, že to je láva a pořád spekulovali, JAK asi vypadal a jak byl velký ten traktor, co to poryl, když ty hroudy byly velké jako barák; a NA CO to vlastně všude ryjí, jestli to všechno zastavějí nebo osejí. Nakonec se někomu podařilo je přesvědčit, ale dalo mi to fušku! A myslím, že někteří z mužů mi to nevěří doteď.

Na fotkách chybí předmět pro srovnání velikosti, tak vězte, že například do dírky uprostřed se vejde dospělý muž. Vybírám fotky se silnicemi, jednak kvůli měřítku, ale taky abyste viděli, že takhle to tam prostě vypadá všude, že to není nějaký kousek na výstavku, kam se chodí na exkurzi.

Flóra za těch dvěstě let ještě nesesbírala síly k nápravě, začíná zadem a pomaličku.

Ale ďáblové tu žili odjakživa a nevymřeli.

Jižní část ostrova je starší a teplejší, míň větrná, stačila zarůst nízkou vegetací a sopečnou činnost poznáte hlavně podle ladných pravidelných homolí kopců. Vnitřek kráteru, na jehož okraji stojí starý kamenný hrad. Je to velmi efektní a krásné, a proto jsem to nevyfotila.

O své se postarala nejen bohyně Flóra, ale i člověčenstvo. Na jihu jsou staré zemědělské vesničky, s křivolakými cestami a zemědelskými trhy. Trhy jsou zajímavě evropsko-africké, vlastně tam bylo i pár Kolumbijců s píšťalkami, vpravdě kosmopolitní. O tom později.

Na svazích kolem vesnic jsou terasovitá políčka, zamulčovaná lávou. Láva má zajímavé vlastnosti, například že pohlcuje noční a ranní vlhkost, přes den se ohřívá, vodu odpařuje a vytváří kolem rostlin ideální klima, teplé a vlhké. Nenechá vyrůst plevelu, rozkládá se a hnojí a v neposlední řadě vypadá velmi dekorativně.

A tady se láva těží. Díra do úbočí vyhaslé sopky odkrývá, jak se to tady má vlastně s nohama na zemi: sice chodíme po pevné půdě, ale je to podfuk, jen tenká slupka, stačí kousek odloupnout a jsme skoro v pekle.

Zemědělství na severozápadě ostrova je razantně barevně odlišné. Pěstuje se tady leccos, ale hlavně zmíněná vinná réva, která rostě v lávových ďolíkách: Co ďolík, to rostlinka. My jsme tam byli přesně před začátkem vegetační doby, takže jsme viděli prázdné uklizené ďolíky, jen někde občas koukal proutek z trychtýře, jako tykadla obřího hmyzu. Ale vypadá to tak, že réva roste, pilný (to teda!) zemědělec rozkládá rostlinu po stranách vyhloubení, hrozny tedy na listech leží. Trychtýř poskytuje veškerý komfort lávy, plus navíc ochraňuje před větrem.
Celý kopec, všechny kopce v okolí, jsou pokryté ďolíkama, kam až oko dohlédne, jako sídliště mravkolvů. V přízemí jsou zeleninové zahrádky.

Ale protože ten vítr je tady opravdu běsný, postavili si pilní zemědělci kolem ďolíků ještě ohrádky.

Největší ďolíky zví dospělého muže.

Zeleninové přízemí

Zde můžete vidět, když si někteří z vás vezmou brejličky, pilného zemědělce, pro představu o poměrech velikostních i pracovních, musí to být hrozná morda, makat na sopce.

Poznámka k ovzduší: tak, jak je to vidět na posledních fotkách žlutě, tak to tam v zimě opravdu vypadá. Tentokrát za to nemůže moje přesná fotografická ruka a oko, ale písečná bouře. Když vane vítr z Afriky, přináší sebou saharský písek, který zabarví mraky, vzduch a nakonec i všechno, co není pod střechou.

Černou zemědělskou oblastí vede silnice a kolem ní je rozeseta spusta statků a vinoték, kde nabízejí místní, tedy tradiční španělskou, kuchyni – ryby, králíky, zelenina… Místní specialita je těžké víno malvazía, které je aromatické a těžké i v suché verzi, a papas arugadas, jedna z nejlahodnějších úprav brambor, co jsem ochutnala (brambory jsou moje top zelenina, pídím se všude po místní úpravě). Jsou to drobounké brambory ve slupce, vařené v mořské vodě. Brambory se jí i se slupkou, která je pokrytá solnou krustou a polívají se omáčkami mojo verde (ze zelených bylin) a mojo roso (pálivá papriková) a ajo (česneková). Omáčky jsou z octa a oleje (ne majonézové), kyselé a aromatické a pekelně dobré.
Restaurace jsou celkem prosté, seslké, s otevřeným ohněm a grilem, sedí se venku na lavicích, ovšem ceny jako v Alkrónu.

• Divoké moře

Pláže na jihu nejsou nic moc, jak už jsem psala, koupejte se v bazénech. Jestli chcete vidět moře, jeďte na nějakou vyhlídku, anebo na Los Hervideros, kde sopečné útesy spadají prudce do moře, které na ně bez přestávky žene rouzbouřené vysoké oceánské vlny. Vlny časem vyžraly do pobřeží průlezy, průstřiky a jeskyně, kterými občas záludně stříkají vodu na turisty. Na fotkách to vypadá idylicky, ale já, se svým strachem z výšek a otevřené vody, jsem měla docela nahnáno. Na okraj bych nešla ani za novou kabelku.

Nebo podle toho za jakou.

O kus dál je vesnička která je zabydlená jen řetezem rybích restaurací, na otevřeném ohni vám připraví rybu za hukotu bouřlivého příboje před výpravou na blízký El Golfo, záliv s jezírkem, které je obydleno zelenými řasami. Zjevení!
Ta aura není genius loci; zapomněla jsem si z předchozího focení nechat oschnout foťák, měla jsem ho pod svetrem a při vytažení se mi orosil objektiv. Ale vypadá to jak umění, ne?

K jezírku se jde kolem rybářské zátoky, která je tak dramaticky ponuře malebná, že vás napadne buď že je to strašně těžký život, být rybářem na Lanzarote, vyžadující buď totální životní optimismus, nevnímající to kolem, nebo slepá oddanost tomu ostrovu, tělem i duší. ANEBO: chlapi sobě! Pro rybáře z Prahy to musí být životní sen (ale asi nesplnitelný, nevypadalo to vůbec komerčně, ani přívětivě).

A za červeným kopcem…

A otevře se vám dekadentně úchvatný pohled. Vypadá to jako pohled na olejovou skvrnu na vodě, co na tom může být krásného?

Modrá šipka ukazuje na člověka, není to žádné zahradní jezírko!

Z protějška

Hotelová pláž Playa Honda. V parném létě se tam asi dá koupat. Nám písečná bouře přes noc vylila kus moře před bungalov a při odlivu ho tam zapomněla. Místo pláže jsme ráno vstupovali z předzahrádky do jezera, ve kterém se vesele proháněly rybky, šejci s budkama a krabičky od prezervativů.

• Veselo na hřbitově

Přemýšlím, že bych vám před vyvrcholením cestopisu, fotkama z ponurého národního parku Timanfaya měla dát něco veselého, optimistického. Tak – co třeba hřbitov?

Zdá se to možná jako sranda, ale některý dvířka byly otevřený.

Kam asi šli? Na procházku po téhle nejrozkvetlejší zahrádce ostrova?

• Národní park Timanfaya

Území, vzniklé při poslední erupci v letech 1730-31. Pro mne vrchol dovolené, kvůli kterému padla kulička v ruletě právě na Lanzarote. Místo neskutečné. Něco jako SOOS (znáte rezervaci bahenních sopek u Mariánských Lázní, ne?), ale jako SOOS na Marsu.

Ona už cesta tam vypadá jako podle Zemana (Karla, ne Majora). Odkud asi vyběhne Tyranosaurus Rex?

Individuální přístup do parku pro pěšáky není možný; můžete si jej projet v karavaně na hřbětě velblouda (Rexova turistická pomsta!), můžete jít v organizované skupině na track s průvodcem, ale nejčastěji jezdí turisti na okružní jízdu autobusem. Pokud se chcete účastnit tracku, je nutné si ho zarezervovat předem; dá se to i z domova přes net nebo přes cestovku. Ale nepodvádějte v dotazníku na vaši tělesnou zdatnost – na místě průvodce posoudí vaši kondici, nechá vás udělat pár kliků a může se stát, že vás ze zaplacené vycházky vyřadí. Takže na procházku nebo túru zapomeňte.
Na nejvyšším místě parku je restaurace El Diablo (samozřejmě od známého architekta) s vyhlídkou, ke které se dá přijet autem.

U restaurace je pro chtivé turisty připraveno několik atrakcí.
Třeba: pobíhají tam chlápci s otýpkama chrastí, které pokládají na různá místa a otepi vzápětí vzplanou (sahala jsem si pod nohy na parkovišti, země je tam opravdu dost teplá). Před restaurací mají vyhloubené díry, do kterých za nadšeného povyku diváků lejou vodu:

Vtip je v tom, že voda nevyprskne hned, jak lidi čekají, ale až se ohřeje, takže zatímco animátor lechtivými vtípky baví paničky, zklamané tím, že k promptní ejakulaci nedošlo, za jeho zády najednou vystřelí ze země gejzír a všichni se leknou. Švanda, prostě. Němky  řičely vzrušením!

Né, je to zábavné…taky jsem se lekla, čučíc do díry. Na tomhle místě se taky můžete rozhodnout, jestli vám stačí zábavní park, anebo pojedete dál mezi sopky.  Někdo se spokojí s kuřecí kýtou pečenou na ohni pekelném a vyhlídkou z panoramatických oken restaurantu, což taky není k zahození.

Spráskli jsme kuře a jeli dál – okružním busem. Autobusu bohužel nešla stáhnout okýnka, takže fotky jsou se všemy odlesky, otisky prstů, odrazy, šumy i grafickým zkreslením barev při automatické opravě. Tahle třeba i s nápisem na skle. Tak to máte aspoň autentické. Hádejte, kdo postavil restauraci?

Sopečná krása vypadá tak křehce, že mne hned napadlo, jak je fajn, že tam nikdo nesmí vystupovat – dokážu si představit hromady suvenýrů odnesených v baťůžkách a hromady vyprázdněných svačinových boxů. A na rozdíl od Turků a Tunisanů, kteří si to staré Řecko staví znovu, si Kanaci asi nový výbuch jen tak nezorganizují.

Jestli se chcete podívat na všechny krásy Lanzarote zblízka, doporučuju náš termín – konec února. Všechny výhody: teplota okolo 20 stupňů, na ostrově jen pár německých důchodců, takže se nestojí fronty na lístky a tracky do parku jsou volné. Na ostrově skoro nemá význam být bez auta, v tomhle termínu se dá najmout auto od 13 euro na den (rok starý Citroen C3) a benzín je bez daní. A navíc je to období, kdy se koná „Slavnost sardinky“ – klasický španělský karneval, který v Arrecife probíhal celý týden a v menších městech byly „parády“, kdy se zastaví provoz v celém městě a  všichni obyvatelé se převléknou do masek sexy námořnic, zombie (ženy), nevěst (muži) nebo medvídků Haribo (pracovní kolektivy manažerů z účtárny), den po dni.

To tam pak klidně můžete potkat Supermana pod plnou parou.