• Tři týdny ve znamení levandule: parfémové i neparfémové střípky z cest po Francii (díl 2. jih)

Sociologický průzkum na severu, jak jsem jej popsala v minulém článku, byl sice zajímavý, ale hlavní cíl byla dovolená na jihu Francie, v Provence a na Azurovém pobřeží. A tak jsme po vydařeném galavečeru s kelímky druhý den ráno vyrazili bez významnějších zastávek téměř tisíc kilometrů až úplně na jih, k moři, do přírodního parku Camargue.

Camargue

Camargue je část pobřeží v místě, kde se do moře vlévá řeka Rhone. Je tam zcela specifické podnebí a vegetace, díky čemuž mohl vzniknout přírodní park známý černými býky, bílými koni a růžovými plameňáky. Představovala jsem si to tak, že to tam všechno dohromady tak nějak volně pobíhá po zelené krajině a já pořídím nějakou úžasnou zeleno-růžovo-bílo-černou fotku. Tak ne. Jediné, co je tam volně jsou plameňáci, kteří ovšem nepobíhají, ale spíš postávají, maximálně zvolna kráčejí bažinou či mělkým solným jezerem. Na stromy tam nenarazíte a koně a býci jsou v ohradách. Na druhou stranu je fakt, že buď se tam můžete vy projíždět na kole, nebo pobíhat býci, obojí by ale asi nešlo.

Býci a koně tu chovají ze stejného důvodu, jako ve Španělsku – pořádají corridy. Taky je to docela blízko hranic se Španělskem, takže se ty kultury prolínají. I tady se nám podařilo dorazit zrovna ve chvíli, kdy se tu slavila nějaká fiesta spojená i s trhem, takže jsme byli ráno svědky slavnostní mše pořádané v amfiteátru sloužícím jinak právě pro corridy. Dámy byly ve slavnostních krojích se slunečníky a pánové seděli na koních. Následovala corrida, na kterou nám ale Martinka zakázala jít, protože je to trápení zvířátek. Tak jsme si to aspoň vynahradili večer, kdy se městečkem, přímo hlavní ulicí prohnalo stádo koní.

Celou dovolenou jsem nevyhledávala parfumerie, ale spíš jsem se pídila po místních produktech a v Camargue jsem narazila na toaletní vody z místní produkce. Měli růžovou, levandulovou a fialkovou. Zvolila jsem samozřejmě levandulovou, bo proto jsem vlastně jela do Provence. Na komentované prohlídce ve Fragonardu v Grasse nám paní vykládala spoustu nesmyslů a mezitím i ten blábol, že levandule nemá co dělat v dámských vůních, že je to čistě pánská složka! No, asi neslyšelo o Jicky, o Noblige… I tahle moje nová levandule je žensky měkká a sladká, s pižmem a vanilkou, díky nimž dostává místy až gurmánský nádech. Kdybych ji měla v tom Fragonardu sebou, otluču ji paní průvodkyni o hlavu.

Arles

Z Camargue jsme zamířili do kraje Vincenta Van Gogha, do města Arles, kde strávil část svého života a kde je kavárna, notoricky známá z jeho obrazu a Van Goghovo muzeum. Do kavárny, kde visí i originály jeho obrazů můžete zajít, vyfotit si co chcete, ale kafe si raději dejte jinde, jinak budete mít dojem, až vám donesou účet, že se vám snaží prodat jeden z originálů.

Ve Francii je téměř stoprocentní pravděpodobnost vykradení auta, pokud neparkujete na zabezpečených parkovištích. To jsme věděli, přesto jsme se nechali ukolébat ujištěním našich ubytovatelů v Arles, že zaparkovat ve vedlejší ulici bude naprosto bezpečné. Nebylo a netrvalo to ani hodinu. Za bílého dne, na celkem rušné ulici. Nic nevzali, ale po zbytek dovolené měla Martinka z auta „senzační“ výhled na polystyrénem a lepicí páskou zaslepené okno. O prázdninách totiž nikdo ve Francii nic nedělá, ani okýnka do aut.

Jinak je ale Arles krásné, starobylé město s naprosto úžasnými úzkými uličkami, kavárničkami a obchůdky přesně podle mého gusta. Objevila jsem i místní maličkou parfumerii L’Arlésienne s vlastní řadou vůní. Obchůdek pěkně a vkusně zařízený, ale paní byla nevstřícná, nedovolila mi fotit, ani vzorky nedala a vůně byly průměrné, nic objevného.

A opět ten francouzský styl, nic neřešit: sedla jsem si do kavárničky v úzké uličce, stolečky vyrovnané podle zdi a se židličkou se muselo uhýbat při každém průjezdu auta. Už s osobním to bylo tak tak, pak přijela dodávka, poposedla jsem a říkala si, fajn že se vešla, nic většího už nepřijede. A pak přijel náklaďák a taky projel 🙂

Jeden stoleček postavili i přímo do vchodu do protějšího domu. Přijel pán a dožadoval se vstupu domů, mladá dvojice u stolečku vstala od svého jídla, posunula si stoleček a v klidu pokračovala v jídle, zatímco pán v klidu vešel do domu. Dovedu si představit ten řev u nás.

Grand canyon du Verdon

Neodskočili jsme si do Ameriky. I v oblasti Provence najdete něco podobného – kaňon vyhloubený řekou Verdon, jeden z nejhlubších v Evropě (místy má až 700m). Ten jsme si cestou z Arles na Azurové pobřeží nemohli nechat ujít.

A nejlepší způsob, jak si kaňon prohlídnout? Na šlapadle! Na jezeře v ústí kaňonu si půjčíte na dvě hodiny takové to klasické vodní šlapadlo a spolu s desítkami dalších turistů šlapete proti proudu do kaňonu. Obdivujete krásnou, čistou, vápencem do smaragdova zabarvenou vodu, kolmé stěny s vodopády a orlosupy kroužící vysoko nad vámi. Ani ne do hodiny dojedete k bójím, za které se už nemůže a šlapete zpátky. Jsou i pěší trasy kaňonem, ale kdo by se tam v těch teplotách mezi třiceti a uvařením drásal. Zvlášť, když tohle je pohodlné a s koupáním v té úžasně čisté vodě jako bonusem. Typické bylo, že koupání přímo v kaňonu bylo zakázáno, smělo se jen v jezeře, ale jediní, kdo zákaz dodržoval, byli zahraniční turisté. Francouzům to bylo fuk.

Azurové pobřeží (Nice, Monte Carlo, Antibes atd.)

Aurové pobřeží je … prostě pobřeží. Moře krásné, čisté a teplé, ale pláže úzké a hned vedle jich je jedna z nejrušnějších cest, co jsem kdy viděla. A za cestou hotely, většinou panelákového charakteru. Pokoušet se jezdit po Azurovém pobřeží v létě autem je šílenost. Jezdí se tam v podstatě krokem. Při příjezdu jsme auto odložili u domu, kde jsme byli ubytovaní a vytáhli ho zase až při odjezdu. Místo toho jsme se přemisťovali na kolech, nebo vlakem.

I tady se nám dařilo vyskytovat se v pravou chvíli na pravém místě – hned druhý večer se v Monaku pořádal ohňostroj v rámci mezinárodního festivalu ohňostrojů. Ten co jsme viděli, byl v režii Itálie, na další týden byl naplánovaný ohňostroj slovenský. Ten jsem bohužel nestihli. Ale italský, dvacetiminutový byl zážitek a ještě větší bylo skoro stejně dlouhé troubení luxusních jachet kotvících v zálivu, které po ohňostroji následovalo jako forma potlesku.

Po ohňostroji ještě povinná procházka ke kasinu, kde jsem si zavzpomínala na svou „velkou“ výhru před lety a pro Martinku povinné focení s luxusními auty. Takže se teď může pochlubit fotografií typu „já a můj nový vůz“ s Bugatti Veyronem. Mimochodem, víte, že designérem Veyronu je Slovák, Jozef Kabaň?

Všechna města na pobřeží jsou pěkná, ale pokud chcete zažít přímo smrtící romantiku, určitě navštivte středověké městečko Haut-de-Cagnes. Je to kousek od pobřeží, blízko Cagnes-sur-Mer a ty strmě stoupající, klikatící se úzké uličky  a schodiště, s dvorky plnými květin a koček, fakt stojí za to. Všechny vedou na vrchol, kde stojí palác Grimaldiů (vládnoucí knížecí rod z Monaka), nyní muzeum.

V Antibes zase najdete písečné pláže, další Grimaldiovic palác, ve kterém je Picassovo muzeum a největší soukromý přístav jachet. Tam jsme zrovna měli to štěstí obdivovat Kataru, jachtu ománského emíra (neboli Emila, podle Martinky). Velikostí si nezadá s panelákem a fakt mi není moc jasný, na kterého čerta je někomu potřeba tak velké jachty. Myslím, že kdyby Emil chtěl, nikoho tam za celý týden nemusí potkat. Do přístavu jezdily celé kamiony s cisternami, jedna za druhou, aby naplnily Kataře nádrže. Další jachta měla uprostřed obrovský krytý a prosklený bazén s výhledem na moře. Kdo by se taky koupal v moři, že jo.

V Antibes jsem zakoupila další místní produkt – super osvěžující fíkovou toaletku, za kterou by se nemusel stydět žádný renomovaný parfumér. Na každém kroku, nejen v Antibes tam narazíte na produkty, nejčastějí klasické kostky mýdla, z typických surovin, hlavně levandule.

Poslední den pobytu na pobřeží jsem se odvážně vypravila sama vlakem do Grasse, abych si vytvořila svůj vlastní parfém. Ale to je nadlouho, tak to nechám na další článek. A zatím

Au revoir!