• Francie z vody: mušle, mušle, tapas … zase mušle (hlavně víno samozřejmě) a Chanel splashes

Shodou okolností se i naše ratolest vyskytuje ve Francii na brigádě. A ne, nenavštívili jsme ji, když jsme tam byli i my, jak zní jeden z nejčastějších dotazů. Sranda, jaké je u nás povědomí o velikosti této země.  Takže z bodu A, kde jsme se vyskytovali my, do bodu B, kde se vyskytuje dcera je to asi tak půlka celkové cesty z ČR do bodu A.
Naše povědomí o velikosti Francie je ovšem ještě úplná pohádka oproti povědomí Francouzů o České republice. Mějme to na paměti, až zase budeme řešit naše pseudo-koblihové problémy.


Že jsme pořád Czechoslovakia, to mě nepřekvapuje. Beru, “Čechia” nejde přes pysk ani mě. Co mě ale překvapilo hodně, byly různé dotazy, které dcera během svého působení ve Francii dostává. Jako třeba, jestli se u nás mluví španělsky. Nebo jestli máme moře. To, že jsme členy EU jako oni, to jí asi nevěří doteď. Jasně, je na venkově, v dědině s pěti sty obyvateli a Pařížan by se možná takhle neptal. Otázka je, nakolik by se Pařížan neptal aby si nezadal a nakolik by bylo jeho povědomí o Evropě větší.
Tohle nepovědomí o okolním světě, společně s naprostou absencí znalosti jiného jazyka a současném obrovském sebevědomí, pramení asi s obrovského bohatství té země na jednu stranu a velkolepé historie na stranu druhou. Otázka je, jak dlouho jim to, při současném, již téměř socialistickém, způsobu hospodaření vydrží.
Zatím jsou v pohodě a “maňana” je slovo, které to vystihuje zcela přesně. Sice je  to španělské slovo a mantra, kterou jsme ve Španělsku slýchali denně, ale od jisté zeměpisné šířky je to prostě obecně platný fakt, se kterým nehnete.  Druhé takové slovo je “stávka”. Forma francouzské komunikace s kýmkoli. Hlavně s tím, kdo si dovolí podnikat a zaměstnávat. Ale rukojmím se stane kdokoli, kdo se v tu chvíli vyskytuje v okolí.
Jako třeba nebohý cestující, pokoušející se zrovna v tu chvíli někam dojet. To jsou pak ty paradoxy, kdy si země pořídí superrychlé vlaky (TGV) a na tabulích příjezdů a odjezdů pak vidíte i 2, 3 hodiny zpoždění….

Když zrovna nestávkují, umí ještě pořád dělat sakra dobré víno. Ale pokud se chcete vlézt pod 15 EUR za láhev, dejte si raději červené. U těch bílých, mám takový neodbytný dojem, že je naši vinaři strčí do kapsy. Nebo je to tím, že jsme se tu naučili označovat (a vybírat) vína podle odrůdy. Tam to je jinak. Odrůdu na lahvi nenajdete. Jsou označené podle původu, ale co do ní ten vinař z “Chateau cosik” nalil, to se nedozvíte. Takže pokud neznáte ta vinařství, kupujete kočku v pytli a pod pět francouzských je to na 99 procent stolní víno.
U červeného vína, i kdyby stávkovali po většinu roku, se nepřehmátnete. Slunko zatím nestávkuje. A to ani pokud zvolíte (na kanoe velmi praktické) “Chateau du carton”. Ano francouzštináři, já vím, že to znamená něco jako “papírový zámek”. Ale pro nás, bandu křováků na kanoích, to byl pracovní název, pro život omezený na kanoe, stan (a bagetu s poličanem, bagetu s paštikou, bebe sušenky), veskrze praktického, kartonového, balení vína…. “Jdeš do obchodu? Kup dvě (tři, pět…) Chateu du carton na večer”.
Jak je to ve Francii s vínem, tak je to i s jídlem. Prakticky nemůžete udělat chybu, ať si dáte cokoli. S jednou výjimkou a tou je cassoulet. To byl jediný večer, kdy jsem si nedala mušle. Cassoulet je místní specialita a já, na rozdíl od své konzervativní dcery, jsem experimentátor a považuji za povinnost zkoušet místní speciality (pokud to ovšem nemá šest a více noh, hmyzo-fobii prostě nepřekonám, taky mám své hranice).
Tak v prvé řadě, doba jídla je ve Francii omezená.  Vše má svůj správný čas, snídaně, oběd i večeře. Naběhnete-li do restaurace ve čtyři odpoledne a budete se dožadovat teplého jídla, nejspíš vás zdvořile odmítnou a v duchu si budou ťukat na čelo.
Nabídnou vám ale tapas. Ze Španělska rozšířený způsob, jak se neopít ještě před večerem. Tapas jsou malé porce, většinou studené kuchyně, něco jako naše jednohubky, ale s mnohem větší fantazií. Někde vám donesou to, co zrovna mají, někde si dokonce můžete vybrat. My si třeba v jedné přímořské restauraci vybrali rybí tapas, což obnášelo nakrájenou bagetu, čtyři mističky s různými rybími pomazánkami i kousky uzeného lososa a ještě jakási rybí studená roláda. Vše výborné. K pozdně odpolední skleničce suchého sektu jak dělané.

S tím souvisí další sympatický zvyk: apéro. V mnoha restauracích nabízí, většinou v době někdy mezi 18-20 hodinou, vybrané drinky buď levnější, nebo naopak mírně dražší, ale zase je v té ceně, někdy i neomezená, konzumace drobných pochutin. Na rozdíl od u nás již také rozšířených “happy hours”, není při apéru principem prolít si hlavou co největší množství alkoholu, ale setkat se, pokecat, a k tomu si vychutnat nápoj a kvalitní pochutiny. Nápojem se myslí víno, sekt, nebo třeba kir – bílé víno, tiché nebo perlivé se sirupem z černého rybízu.
Sympatické v té zemi je, že vám, i mimo dobu aperitivu, velmi často k objednanému alkoholu donesou aspoň mističku s oříšky. A bez výjimky, automaticky, láhev vody. A jakmile vodu vypijete, někdy i dříve, protože mezitím zteplala, donesou další. Bez ptaní, bez účtování. Ne jak tady, 30 korun za dvě deci vody v lahvi a kohoutkovou nedonesou, nebo si ji naúčtujou.
Právě dcera mi do tohoto článku nahrála, když poslala fotku plného talíře mušlí, který dokonce prý snědla celý, což je u ní, s jejím konzervativním přístupem k jídlu, fakt výkon. To my s Romanou na mušlích přímo ujíždíme. Já ve Francii, ona kdesi na Balkánu, obě jsme se živily prakticky jen mušlemi.
Vyzkoušela jsem mušle v Toulouse, v Carcassone, v Grasse, v malých městečcích i v Paříži. Pokaždé byly trochu jiné, ale pokaždé výborné. Kdyby jste se chystali do Francie, mušle si rozhodně nenechejte ujít. Navíc je to ve francouzských restauracích často to nejlevnější jídlo. Donesou vám velký hrnec přiklopený menším hrncem. Odklopíte a můžete začít. Dostanete sice vidličku, ale nelepší je to rukama. Do malého hrnce hážete skořápky a bagetou sbíráte vývar ze dna hrnce.

Zato cassoulet vám rozhodně nedoporučím. Je to velmi tučné a hutné jídlo, sestávající z z fazolí v tučné omáčce, k tomu je opečená klobáse, kostka pečeného bůčku a kachní stehno. Celé to plave v tuku a ještě je to zasypané strouhankou. Komu tenhle popis zní lákavě, nechť do toho směle jde. Já to jen zlehka vyzkoušela (kachní stehno jsem teda snědla) a pak to dvě hodiny rozcházela. A to ještě nabízeli variantu s foie gras. To muselo být extra super mastné.

Vůně jídla by neměla být rušena vůní parfému. Já bych k takové večeři doporučila třeba jednu ze tří novinek od Chanel. Olivier Polge vytvořil novou řadu toaletek Les Eaux De Chanel. Zatím jsou k dostání výhradně v buticích Chanel a každá je pojmenovaná po městě nějakým způsobem spojeným se životem zakladatelky, Coco Chanel. A “les eaux” jsou to doslova. Proto je doporučuji k večeři, rušit vůní vás rozhodně nebudou, za deset minut o nich víceméně nevíte.
Výdrž a siláž je i na toaletky dost slabá, jsou to spíš takové splashe, česky polívačky.
Paris – Venise: to je splash z Allure (Chanel) a možná v ní najdete i ozvěnu L’Istant Magic (Guerlain). Hořké neroli se moc pěkně doplňuje se sladkostí tonky a vanilky. Mě se tahle líbí z těch tří nejvíc, ale co je to platné, když zmizí do hodiny jak pára nad hrnce.
Paris – Biarritz: je prostinká citrusově-mýdlová svěženka, která se velmi záhy mění na intimní pižmovku. je ovšem velmi hezky a kvalitně provedená, jako všechny tři.
Paris – Deauville: je z nich nejvíce “chaneloidní”. Pro mě je to Coco Noir splash. Je z nich nejkomplexnější, nepropracovanější. Kombinace pomeranče, růže, jasmínu a bylin s lehce ušpiněným pačuli je rozhodně zajímavá.
Všechny tři jsou dobře udělané, zajímavé a rozhodně stojí za vyzkoušení. Za nákup (125ml za 130 USD), při té téměř nulové výdrži, už asi méně. Možná pro zaryté milovníky značky.
Toto je poslední článek na téma Francie z vody, tak au revoir, sladká Francie.