HISTOIRES D'EAUX: Été Indien (Pandořina skříňka v socialistické kredenci)

Tak nevím, jestli mě má těšit, že jsem dostala tenhle vzorek na vyzkoušení. Byla jsem totiž jediná u stolu, kdo nad ním neucukával hlavou a nezacpával si nos a necítíl v tom… Co všechno, to psát nebudu, protože všichni víme, že se takové představy nevymazatelně v hlavě usadí. Pro mě je Été Indien krásná, s každým zkoušením víc (takže díky Romano!), jenže nevím, jestli mě to má těšit při její všeobecné neoblíbenosti, netroufla bych si ji nosit. A na doma je jí za tu cenu škoda.

Bažení po medu
Nejdřív jsem si myslela, že podstatou jejího kouzla je náhlý nápor nostalgie. Už s prvním přičichnutím jsem si říkala, to je něco strašně dávného, ale strašně moc, až z raného dětství. Něco trošku nechutného, to je pravda, ale taky lákavého, po čem maličká Dzona asi bažila.
A pak to začalo mít čichově tvarovou podobu a najednou z toho byla paneláková kuchyňská linka, z podřadné dřevotřísky, která sama pouštěla rozmanité pachy. A v té skříňce s vyčichlými pytlíky od knedlíků v prášku, instatních polévek a kostkami bojónů se povalovalo i to hlavní – zvlhlý slepenec medových bonbonů. Takových těch s tekutou náplní, co pronikavě voněla po lipovém květu. Stačilo opláchnout nános vitany a byly dobré. Tak po tom jsem bažila.

Načichlá kredenc
Víc už vlastně není co popisovat, leda ještě nikterak převratný vývoj. Nejvíc mě okouzluje prvních pár minut a zaschlý krystalický med, tak koncentrovaný, že v něm nejsou cítit jen neurčité květy (lípa), ale taková ta jeho vlezlá nasládlost a kousavá štípavost. Myslím, že právě tahle část vyvolává ty nepěkné asociace.
Závan druhý patří dřevotřísce s pojivy a ředidly, které při výrobě používali, a pánské vodě po holení s ostrými bylinkami a citronem. Pak se ty závany vzájemně mísí a smiřují, nejvytrvalejší je po hodinách štipliplavý med, polévka vitana a vyčichá dřevotříska. To vše si spojte dohromady a hotovo je Babí léto. Nebo Reálně socialistické dětství. A drží a drží.

O Histoires D’Eaux…
… se toho moc napsat nedá. Je italská, stejně jako její internetové stránky. Doporučuju při hledání zadat i s parfémem, protože název zjevně chráněný není, takže vám jako první vyskočí stejnojmenná francouzská akvaristická firma (na FB mají zářivě barevné fotky, ale všechny jejich vodičky obývají rybičky).
Z webu Histoires D’Eaux se dá zjistit hlavně to, že si mohou dovolit i úspěšné parfuméry, jako je Françoise Caron. Značka vznikla s první šesticí vůní loni, tedy 2012, dnes už mají další dva přírůstky.
Vůně mají být parfémové vzpomínky na slavné šansony a hity. Vědět to dopředu, asi bych si k Babímu létu nechtěla čuchat, protože příslušný hit poloviny 70. let na mě působí jako listopadový vítr na venkovské zastávce. A ty ostatní… No vyzkoušejte si je sami, stačí zadat názvy na youtoube. Podle písniček bych brala asi jen Gilberta Bécauda s Et Maintenant a samozřejmě Podívej, kvete růže.
(Maladie d’amour, Ne me quitte pas, Et maintemant, Comme d’habitude, Jardin d’hiver, Une belle historie, L’important c’est la rose)
A tady je Été Indien :
http://www.youtube.com/watch?v=tQb4eWCAq8c