Le Labo – PATCHOULI 24

Le Labo je zvláštní podnik domestikovaný ve Spojených státech, vyrábějící plnotučné niche vůně z nejlepších surovin a za pomocí renomovaných světových nosů. To vyrábění berte doslova, v Newyorské centrále – laboratoři, jak jí sami říkají, si totiž vůně sami míchají a lahvují. Další zvláštností značky je to, že vonnou olejovou bázi smísí s alkoholem až teprve na základě poptávky, těsně před expedicí. Čerstvě vytvořený parfém uzavřou do flakonu, jenž opatří štítkem se jménem novopečeného majitele a poznámkou „Fresh until“ („Čerstvé do“) a předávají kupci, respektive nesou balíček na poštu. Mně se dostal do spárů parfém z druhé ruky s garantovanou čerstvostí do října 2010, nicméně šťávička je i teď, čtyři roky poté, v naprostém pořádku – dokonce ji podezřívám z toho, že s lety vyzrála.

PATCHOULI 24 není tím, čím se tváří být. To je ostatně takový roztomilý zvyk značky, že až do přičichnutí k parfému nevíte, co vás čeká. Představuju si, že pojmenovávání parfémů názvem nějaké typické parfumérské suroviny a číslem vznikalo tak, že danou složku zkoumali, kombinovali a přetvářeli a jednotlivé výsledné produkty číslovali. Takže třeba dnes recenzovaná vůně mohla být dvacátým čtvrtým experimentem s pačuli. Co na tom, že to vůbec není soliflor, ani tam pačuli nehraje hlavní roli. Romaniny neoblíbené rostlinky se sice nakonec dočkáme, ale i tak to bude něco jiného, než byste mohli čekat.

Le Labo tvrdí, že jejich vůně jsou komponovány tak, aby při prvním přivonění šokovaly a v případě P24 tedy plní, co slíbili. Kouřový březový dehet obalený nesladkou animální vanilkou je vjem, se kterým se nesetkáte denně. Je to udivující, malinko znepokojivé a rozkošně divné. Naprosto chápu všechny lidi, kteří to nerozchodí (mrkněte na recenze na Basenotes nebo Fragrantice). Následně se vůně začne měnit, a to velmi, velmi zvláštním způsobem. Namísto toho, aby se složky společně vyvíjely a postupně proměňovaly, jak jsme u parfémů zvyklí, tu dochází spíše k vývoji nálady, nebo chcete-li emocionálnímu výrazu vůně. Popsané základní rozvržení prostě zůstává a je pravdou, že později se skutečně dá vypátrat i ta pačuli. Lépe řečeno její méně problematický, řekněme dřevitý aspekt, o rozruch se tu už stará ústřední dehtovanilkové duo.

Nejvýraznější proměna parfému se odehraje následovně, po objevení pačuli: to co vyvádělo z míry, začne působit zajímavě, až nakonec regulérně zkrásní. Určitá gumovitost přítomná zpočátku v té neurčitě nasládlé udírně vyprchá a dovolí divákovi (čichákovi?) popřemýšlet, jestli ta bizarní směska náhodou není tak trochu dost zajímavá. Kouřový element vůně přestane působit rušivě; je to jako kdyby reálný, fyzicky přítomný kouřově-dehtový tón někdo nahradil jeho impresionistickou malbou. Uhozené, vím, ale nedovedu to popsat jinak.

Ve třetí, bjůtifl fázi taky uprostřed vůně vykvete nepatrný imaginární záhonek lahodných květin. Říkám imaginární, jelikož při soustředěném porovnání čerstvě nanesené a rozležené vůně jsem dospěl k závěru, že je to vlastně aspekt některé (nekvětinové) složky tvořící základ parfému, možná pižma. A taky mě napadlo, že ta podivná sladkost je možná ujetá slanost. Nebo naopak. V tuto chvíli už je P24 měkká, naprosto přítulná a hebká vůně, která nemá ekvivalent (resp. o žádném nevím) a vzpírá se popisu a analýze. Zkonstruováním P24 se podařilo stvořit vůni, která doposud na světě neexistovala, ale teď když tu je, je naprosto suverénní, jako by tu byla odjakživa, jako třeba vůně růže nebo moře. To dokáže jenom génius.

K té nesrovnatelnosti P24 ještě poznámka. Ta podivně sladká (slaná) vanilka je k vidění v Dzingu (Tuřín ji přirovnává k vůni zažloutlých stránek letitých knih – a má to něco do sebe) a březový dehet zpracoval (úplně jinak) třeba Andy Tauer v Lonestar Memories. Ale to spojení divného, ujetého, krásného a něžného jakým je PATCHOULI 24, je prostě nevídané. Děkuji za ně a líbám ruce, madame Ménardo. Mimochodem, Annick Ménardo dělala Bvlgari Black nebo Bois d’Arménie – zdá se, že kouř je její démona.