• SERGE LUTENS: Un Voix Noire (zero-white-flower) + galerie: Palais Royal, Paříž

Nic jsem nečekala – nic jsem nedostala.

O značce Serge Lutens se nerada bavím a nerada ji i recenzuju. Nesdílím všeobecné nadšení, Lutens má jednu dobrou a oblíbenou (Feminite du Bois), která ale zase není jinak výjimečná mezi orientálkami a ostatně sám Lutens (nebo spíš Christopher Sheldrake) ten nápad tisíckrát rozmělnil v Fille en Aiguilles, Bois Oriental, Bois et Musc, Bois et Fruits, Bois Violette, Bois Bla Bla Bla… Milion variací s minimem invence, hlavně že to sype, moderní marketing. Sama jsem si o ní uvažovala, ale našla jsem u sebe ve špajzce tři zaměnitelné: Aziyadé, která se mi zdá pikantnější a originálnější, i když vcelku zaměnitelná, Guerlain Aroma Allegoria Exaltant, která je úplně stejná (ale uznávám, že nedostupná) a Diane Brill, která je sice lehce odlišná, protože namísto půl dávky skořice obsahuje vlašské ořechy, ale tím se dá nosit i ve vedru. A má nezanedbatelně luxusní balení.

Mmch. co se týká věčných, ale zásadních sporů:
a)      jestli se sedí na špuntu nebo u kohoutku,
b)      jestli se banán loupe od špičky nebo od stopky,
c)       jestli je Shiseido a Lutens Feminte du Bois tatáž vůně,
jsou správné odpovědi za a) na špuntu, za b) od stopky a c) ano; Shiseidu skončila obchodní licence od Lutense na tuhle vůni, takže teď ji dělá SL sám a podle naprosto stejné receptury, dokonce ani neprošla reformulací (oficiálně).

Víc se mi u Lutense zamlouvají vůně obsahující suché složky, to jim opravdu jde – kosatec a zázvor: Five O`Clock Au Gingembre, Gris Clair a Iris Silver Mist je špica a navíc voní přesně tak, jak se jmenuje a to se málokdy povede a mně se to hrozně líbí. Pravda je, že kosatcových soliflorů je hromada v široké cenové škále a dá se koupit dobrý kosatec za daleko míň peněz (třeba mezi florentskými značkami si určitě vyberete – dám vám tip, za dva dny klikněte dole pod článkem na klíčové slovo „iris“). Iris Silver Mist je a zůstane nedoceněná.

Ale nejvíc ze všeho se mi líbí Lutens sám a jeho image dělá podle mne 80% prodejního úspěchu. Lutens je jedna z těch niche značek, která už před pár roky úspěšně pronikla na maistreamový trh a přizpůsobila tomu produkci: stálé novinky, tedy spíš inovace, málo odlišné od toho, co se líbilo v minulosti. Ostatně Lutens tuhle strategii dobře ovládá ze Shiseida a EL dnes má obdobnou pozici na mainstreamovém trhu: dražší značka s pověstí kvalitních surovin, pro poučené (chytré) zákazníky, kteří vyžadují kvalitu, jsou ochotni si za ni připlatit, ale ne zbytečně přeplácet. Marketingově chytré, tržně úspěšné, bohužel ničící jedinečnost. No a já s tím vždycky narazím: když se zmíním, že mi nějaká momentální hitovka EL přijde banální a stokrát viděná, tak se začnou spolustolovníci ošívat, zahrnou mne nevyvratitelnými argumenty o kvalitě surovin (no ano, souhlasím) a obvykle to skončí pohrdavým konstatováním, že je mi to „moc mainstream“ (ano! ANO!). Tak radši pst.

Mno, ještě že jsem si napsala tak dlouhý úvod, protože recenze bude kraťoučká (a asi zase dostanu mainstreamově vyhubováno): že temný hlas Billie Holiday? Pche. To je možná školačka Billie v katolickém kostelním sboru. Billie byla tak černá, jak tehdy černošky dokázaly být krásně černé (proč vlastně všechny černošské zpěvačky dnes vypadají bíle?). Když ji pustili z polepšovny, živila se jako prostitutka spolu se svojí matkou, roznášela alkohol v harlemských klubech v době prohibice, celý život brala drogy, za jejich držení strávila pár měsíců v base a umřela ve čtyři a čtyřiceti na cirhózu jater se 70 centy na kontě. Když zpívala blues, plakalo půl orchestru, jí samotné se koulely slzy po tváři a posluchači zapíjeli antidepresiva whiskou. A tuhle divokou černou holku s hlasem jak mačeta má reprezentovat unylá bílá gardénie převlečená za tuberózu? No tak to pardon. Billie nosila v účesů bílou gardénii, ale ani to neopravňuje vydávat tuhle vodičku za její signature. Lutensi, to jsi mne pěkně nasr…!

Pokud abstrahuju od Billie: obecná bílá květina, hodně tuberózová, trochu zastřená živočišným pachem (pižmo, cibet), vůbec ne temná nebo černá. Vím, jak voní gardénie, kupuju si ji pravidelně (a pravidelně hubím) v květináči. Její vůně je sladká, líbezná a téměř neidentifikovatelná mezi desítkami dalších bílých exotů: ylang-ylang, frangipani… Počkám si, až svoji gardénii dokončí Andy Tauer (měla by být v roce 2013), jestli z ní dokáže vytáhnout něco charakteristického. Ta tuberóza, která je osekaná o indoly, je celkem fajn; není to ta typická syrová tuberóza ze soliflorů (třeba Heeley Bubblegum chic, i Lutensova Tubereuse Criminelle); ale není to ani líbezná medová sladkost s Fracasu. Dokázali ji umírnit a učesat, až skoro ztratila tvář. Ale byl to dobrý nápad, bez ní by v Un Voix Noire nebylo NIC. Zero.
Jakmile vyvane tuberóza (dlouhé tři hodiny – dobrý mezičas, aspoň jedna hezká vlastnost), v podstatě přestávám cítit jakýkoliv charakter. Nějaká slabá generická květina, ne moc příjemná. Un Voix Noire není ničím zajímavá, není dokonce ani příjemná, je to jen další lahvička na předvánočním trhu v Douglasu a v e-shopech. Zapomínám na ni.