• Vive la bicyklette! Díl 3: Snídaně u Lutense, niché ráj na zemi Jovoy a další parfémové radosti

Tak zase hurá do sedel, máme tu poslední den a hodně před sebou. I když, tentokrát jsem byly jako chytré horákyně. Ne, že bychom byly oblečené – neoblečené, ale byly jsme s kolem – bez kola. Poslední den nás totiž ten úžasný systém na půjčování kol poslal do háje. V prvních dílech jsem popsala jak systém Velib blokuje (a nevrací) peníze na kreditní kartě. No a poslední den došly. Tedy jedno kolo nám ještě povolil a druhé ne. Než jsem zjistila co se děje, na chvíli mi bylo docela horko při představě, že jsou ty peníze (skoro 30 000 pryč). Určitě jste už někdy četli výraz „polil ho/ji studený pot“. Tak já vím, jaký to je!

A přitom ten den byl co do parfémových zážitků ten nejbohatší. Posuďte sami: právě se probouzející butik Serge Lutens, niché ráj na zemi Jovoy, turistická informační kancelář Guerlain na Champs Elysées, obchodní dům Printemps se svou parfumerií,  úžasnou vyhlídkou ze střechy a vitrážovou kopulí. A závěrečná tečka u Sacre Ceur a v divokém klubu na Picadilly.

Takže bon voyage!

Snídaně u Lutense

Butikový čas je zcela jiný, než náš běžný čas. V luxusních buticích se nepředpokládá, že by se tam někdo hnal nakupovat před jedenáctou hodinou. A tak se nám povedlo u Lutensů skoro posnídat. Být svědky otevírání, chystání postříkaných papírků, oprašování a leštění.

Sergeův butik, umístěný v Palais Royale (královském paláci naproti Louvre), je celý vyvedený celý ve fialové a černé, až na bodové osvětlení je tam tma jak v pytli. Na focení to moc ideální není, ale pár fotek se snad povedlo. Nejfotogeničtější je točité schodiště umístěné uprostřed a pak samozřejmě zvonkové flakony. Lutens má jen dva typy flakonů – ty hranaté, obdélníkové, které se prodávají všude a pak zvonkové s exkluzivními vůněmi, které se prodávají pouze v buticích a v oficiálním eshopu SL. Nevím, podle jakého klíče se řadí vůně tam, nebo tam, ale mění se to. Vůně, které kdysi patřila mezi běžné, jako třeba Douce Amere, jsou najednou exkluzivní a naopak.

Jovoy, niché ráj na zemi

Jovoy je skoro po cestě mezi Louvrem a Vítězným obloukem, jen malinko uhnete v Tuilerijských zahradách doprava a jste tam.

Cestou jsem ale ještě zachraňovala turistickou rodinku před jistými spoluobčankami, které dobře známe i z našich krajů. Mají teď v Paříži nový trik: pronásledují turisty s cárem papíru a špačkem tužky, aby se podepsali na jakousi petici týkající se postižených dětí či čeho. Napřed tvrdí, že prý jde jen o podpis. Když se nedejbože zastavíte a projevíte ochotu podepsat, tak přitvrdí, požadují příspěvek na ty nebohé děti. Co by asi následovalo, kdybyste vytáhli peněženku jsem raději nezjišťovala. Situace totiž vypadá tak, že zatímco mluvíte s jednou, další dvě, tři, čtyři vám stojí za zády.

Takhle se vrhly na už i tak dost zmatenou rodinu, jejíž hlava (otec a manžel, předpokládám) se mě pět minut před tím, na začátku Champs-Elysées ptal, jak se dostane na Champs-Elysées. No já mít tohle doma, tak to vyměním.

Turisti byli zachráněni od zabloudění i okradení a mohly jsme pokračovat do niché ráje na zemi – butiku Jovoy. Musím znovu složit poklonu bezmezné trpělivosti mé kamarádky, která to tam se mnou vydržela přes dvě hodiny. Ještě, že to personál i sám šarmantní majitel Francois Henin s nezbytnou šálou na krku, chápali a zpříjemňovali jí pobyt jak mohli. Napřed jsme dostaly kávu, pak vodu, pak jí nabídli heslo na wifi a myslím, že kdybychom se tam zdržely ještě o chvíli déle, dostala by snad i oběd.

I jinak byli v Jovoy velmi ochotní a příjemní. Měla jsem seznam vůní, které jsem chtěla zkusit. Paní prodavačka si ho ode mne vzala a sama mi nachystala papírky. Ovšem pravé orgie nastaly, když majitel nařídil personálu, že mi mají udělat vzorky ze všeho, co si řeknu. Asi věděl co dělá, protože když jsem nasbírala asi dvacet vzorků, bylo mi hloupé si něco nekoupit. A tak se mi nastěhovala na poličku úžasná, sladce omítková Musc od Mony di Orio. Při odchodu Francois ještě pobavil neboť blahopřál kamarádce, že může konečně odejít.

Turistická informační kancelář Guerlain

La Maison Guerlain na Champs-Elysées, to je povinná zastávka parfémového nadšence. Bohužel si to myslí i většina turistů. Všude v butiku je plno hlučných lidí, kteří do vás šťouchají, šlapou vám na nohy a mávají papírkama. Nedá se zkoušet, soustředit. Na rozdíl od Jovoy, kde se za ty dvě hodiny vystřídali dva zákazníci, tady to bylo jak v nádražní hale. Vlezla jsem tam abych si prohlédla interiér, což ovšem moc nešlo a abych ještě jednou vyzkoušela novou Mon Exclusif, od které už jsem stejně z předchozího vyzkoušení v Le Bon Marché nic nečekala. A po proboxování se k papírku jsem si potvrdila první dojem.

Když už i zapřísáhlí zastánci domu Guerlain musí v recenzích používat diplomatický slovník, za který by se nestyděla ani  Madeleine Allbrightová, je jasné, že je zle. Podle mě se Thierrymu u Mon Exclusif převrhla do kotlíku cukřenka, když si sladil kafe. Levandule chvíli úpí pod nánosem sladkosti a pak to vzdá. Sladké mandle a cukr kam se podíváš  LPRN, L’Homme Ideal, French Kiss, Mon Exclusif…. to už je úchylný.

Chápu to tak, že Thierry se realizuje na znovuvytváření původních historických ukončených vůní Guerlain, což je projekt, na kterém teď pracuje, ale co my?  Vintage vůně jsou k dispozici v La Maison Guerlain k očichání na workshopech se vstupným 130 EUR, ale prodávat se nikdy nebudou, protože nesplňují představy EU o naší bezpečnosti. A současná produkce Guerlain evidentně směřuje na jiné trhy. Například pro americký trh se udělala ještě sladší (!) verze La Petite Robe Noire. Ale hlavním cílem je očividně trh ruský a arabský.

Káva na střeše Printemps

Parfémovou Tour de Paris jsme zakončily na střeše architektonicky úžasného obchodního domu Printemps. Tenhle pařížský palác z 19. století je zajímavý nejen krásnou vitrážovou kupolí, ale i tím, že pod ním protéká řeka. Kdysi se k ní dalo i dostat, pořádaly se prohlídky, ale teď už kvůli bezpečnostním předpisům přístup není možný. A ještě jedno velkém pozitivum Printemps má i pokud vás nezajímají parfémy: úžasnou vyhlídku ze střechy zadarmo. Na střeše si můžete dát kávu a kochat se jak dlouho chcete.

V přízemí je parfumerie , kde se mísí niché s exkluzivkami podobně jako v Le Bon Marché. My narazily na mimořádně ochotného pána v butiku Caron, který nás po zmínce o blogu přímo zasypal materiály a vzorky i čistých parfémů.

Po kávě na střeše jsme pokračovaly na Montmartre, protože „kdo neviděl Sacre Coueur, jakoby nebyl“. Platí tam ovšem to samé, co u butiku Guerlain – myslí si to všichni turisti. Přes všechny ty lidi na schodech u Sacre Coeur pomalu ani nevidíte dolů na Paříž. Nahoru jsem se snažila vyjet na tom jednom kole, co nám systém půjčil, zatímco kamarádka šla pěšky. Dorazily jsme tam téměř zároveň – snaha vytáhnout sebe na třicetikilovém kole na kopec se totiž rovnala slušné porci posilovny.

Celý pařížský výlet jsme završily večerní procházkou po Picadilly k Moulin Rouge a návštěvou jednoho z místních klubů, kde jsme chvíli nad džbánkem vína kazily věkový průměr. Nakonec jsme usoudily, že lepší bude osvědčená kombinace happy hour a míchaného drinku na naší ulici. A tím jsme se rozloučily s Paříží a tím také končí série Viva la bicyclette.

Adieu, Paris!

Předchozí díly najdete zde: první a druhý.

A ještě galerie fotek, co se do článků nevešly