• SERGE LUTENS: La Religiéuse (s jasmínem už se asi nic vymyslet nedá)

Soliflor a sladký jasmín je něco, na co u Lutense nejsem zvyklá. Vypadá to, že Lutens už delší dobu přešlapuje, rozšiřuje sortiment o vůně, které nesedí vybudované imagi excentrické (vyhraněné, zajímavé a originální) parfumerie a tak se to snaží dohnat aspoň v PRku: “Deliver us from Good! Jasmine petals are as white as snow. Black is my religion.” Popravdě nevím, co je na ní černého a jaká funguje logika mezi bělostí lístků s černou, když i barva téhle vůně je vínová, ale v souvislosti s Mirčinou včerejší novinkou jde možná o to, že má Lutens černou náladu. Anebo černé svědomí z toho, že vyrobil dupe Fracase / Piguet.

Obě jsem zkoušela na dlouhé cestě; fotka je rozříznutá a druhou recenzi čekejte zítra. Bude taky krátká.

Začátek: dusivá, sladká, dominantní tuberóza s jasným jasmínem a lehkým nádechem žvýkačky Pedro; chybí gumová příchuť tuberózy, ale co je z ní převzato do poslední molekuly, je cukrová sladkost rozbalené žvýkačky na jazyku. V pozadí pracuje jemná živočičná semišová kůže, která vůni bílých kytek trochu umravňuje. No prostě Fracas.

Po počátečním pobláznění bílými květinami se vyloupne slušný, přirozený jasmín se vším, co v něma najdete – tady indolický (nahnilá vůně odkvětlých květů a lístků). Hodně vypíchnutá je sladkost nektaru, která má až orientální charakter. To je fáze “soliflor”.

Po hodině zvrata a objeví se tón, který převezme vládu a v autě mi okamžitě připoměl modrého shalimara: cukrová vanilková voda. Nebo spíš voda z heliotropu, protože jí chybí ta vanilková něžnost a plnost a má spíš květinový, než gurmánský charakter. Když jsem si pak přečetla, že La Religiéuse je francouzský zákusek, něco jako náš větrník, který Lutense (nebo Sheldraka) inspiroval, docvaklo mi, že podobnost s Shalimarem Soufflé de Parfum byla oprávněná.

• Nedaří se mi rozeznat, co ta “cukrová voda” vlastně je, ale analýzou složek vůní, které ji obsahují, tipuju na prádlové (křišťálové) pižmo s nějakou horší vanilkou. Výsledek pak voní jako hrnec od vanilkového pudinku, do kterého jste napustili vodu s Jarem (může být citrusový). Prázdná, vodová, nasládlá, syntetická studená vůně.

Zdroj: canalblog.com

V Lutensovi je ale “cukrová voda” líp zapracovaná, má tady svoje oprávnění, napájí usychající jasmín. V poslední fázi dostane prostor i zelenost. V tomhle módu pak jede až do konce: cukrová voda, suché kvítky jasmínu a zelená složka (čerstvé kadidlo). Je to bledé a vřelé jako jeptiška. Výdrž je tak 3 hodiny, nic moc za vůni, jejíž mililitr stojí skoro dvě eura.

Jestli jsem dosud o Lutensovi říkala, že je “studený” a “vypočítavý” a “nic mne srdečně neoslovilo”, tak jsem tu odtažitost a chlad mohla považovat za image, která mi prostě nesedí. Tohle je studené a vypočítané šlápnutí do nového terénu a prostě: nic moc. Nesedí mi k Lutensovi, není originální a vlastně ani moc hezká nebo zajímavá. Snad jen přivede nového zákazníka. Jsem zvědavá, co na ni řekne Derad, milovník jasmínu i hrobníka.

PS: narazila jsem na domněnku, že vůni inspirovala kniha La Religieuse od Denise Diderota. Našla jsem si “rozbor díla k maturitě” a hrozně jsem se u toho pobavila. Rozbor je dobrý, ale rozesmálo mne, jak nás nutili ve škole psát tyhle stati, učitelky nikdy nezajímalo, co si myslíme o hrdinovi, ke komu chováme sympatie, jestli nás příběh dojal a jak se nám to četlo; podstatné bylo “napsat obsah”. Asi jako důkaz, že jsme to přečetli. Což ale učitelky moc nevymyslela, protože obsah se dobře opisuje, na rozdíl od dojmu. Jsme prostě kultura, která obrovský, bolestivý příběh srdce a duše uzavře slovy “dostala nemoc a umřela”. To se asi pořád učí, co? 🙂