• EX NIHILO: Jak jsem si pokecala franglicky

V článku o návštěvě Harrods jsem se zmínila o butiku Ex Nihilo, který najdete v salónu parfémů naproti butiku Guerlain. V něm vládne moc milá paní, s níž si báječně povykládal můj muž a posléze i já. Tak báječně, až mi bylo podezřelé, jak perfektně jí všechno rozumím. Abych to vysvětlila, v Londýně se totiž nemluví angličtinou, anobrž londýnštinou, která je pro mne na míle vzdálená tomu, co nás učili ve škole a v kurzech a co se snažím poslouchat na BBC. Takže pokud v Londýně někomu dobře rozumíte, můžete si být jistí jedním: není to Londýňan.

Paní v butiku Ex Nihilo jsem rozuměla perfektně. Byla velmi milá a šarmantní a když začala vyslovovat názvy vůní, bylo to jasné. Takhle krásně francouzsky to může vyslovit jedině Francouzka. Její kouzlo v mých očích ještě výrazně stouplo, když mi po zmínce o blogu nabalila vzorečky celého portfolia značky do obálky s vyraženým zlatým logem Ex Nihilo a ještě přiložila vizitku, obálku orazila razítkem “certifié authentique” a napsala na ni “samples”. Asi abych si to nespletla s … fakt nevím s čím by se to dalo splést.

Celá prezentace značky je naprosto profesionálně designově zpracovaná, od zařízení butiků, flakonů přes krabičky a difusery až po webové stránky. Připočteme-li honosné adresy butiků  na Rue Saint-Honoré v Paříži a v Salon de Parfums  v Harrods, velké peníze vložené do této rok staré značky z ní přímo trčí. Bohužel se odráží i na ceně flakonu: 260EUR za 100ml je už opravdu nadstandard.

Značka “z ničeho” (ex nihilo latinsky) má základní portfolio osmi vůní, ale věnuje se spíše tzv. personalizaci parfémů, což, když se oprostíme od marketingové omáčky, vypadá asi tak, že do předmíchaného základu přidávají zákazníkem vybrané složky.
Úspěchy slaví i v oblasti scent marketingu. Zakoupíte-li teď nový vůz ze stáje Peugeot, ucítíte v něm buď “French Vetiver” nebo “Santal Sacré”.

Personalizovat si můžete i víčko flakonu, při nákupu na stránkách Ex Nihilo, za pouhých plus 50 EUR. To vážně.

Na testování jsem se moc těšila. Nechala jsem si ho až na chvíle klidu, až zpracuju ostatní “materiál” dovezený z Londýna a testování proběhlo v několika dnech a opakovaně, pokud jsem si nebyla jistá na první dobrou. A jak to dopadlo?

Fleur Narcotique: hořký neroliový začátek mírně zesládne květinami, hlavně pomerančovým květem s lehkým nádechem jasmínu. Uváděnou broskev necítím a vůně zůstává nahořklá, osvěžující, nicméně lineární. Co se jí nedá upřít je rozpínavost a výdrž. I po čtyřech hodinách ji cítím kolem sebe. V závěru se přidá trochu pižma. Pokud jste blázni do pomerančového květu v nesladké verzi, nemáte rádi překvapení a vyhovuje vám, že vůně bude po několika hodinách stejná jako při prvním přičichnutí a nevíte, co s penězi, pak ano, jděte do toho. Narkotické to moc není, spíš otravné. Zvláštní, četla jsem rozhovor s Quentinem Bisch, tvůrcem této vůně, který tvrdí, že mimo jiné materiály použil opravdu velké množství kvalitní májové růže. Kam ji dal?

Bois d’Hiver začíná jako mentolová žvýkačka s perníkovým kořením. Počáteční akord je hodně větrový a studený, ale sladký. Po jeho vyvanutí koření s  heliotropem vyvolává dojem perníkové buchty, jakou pekla maminka, ale pepř ji nadnáší, takže nesklouzne do úplné buchtovitosti.  Ale to je vše. Po “bois” (dřevu) ani památky, se zimou se mi to taky neasociuje a dále platí výše uvedené – linearita a nuda. Oproti Fleur Narcotique je slabší, drží se u těla, výdrž je ale mnohahodinová. Když budu chtít jiskřivou “zimní” vůni, určitě si raději vyberu Malleho L’Eau d’Hiver. Nosem je Michael Girard.

Jasmin Fauve na téhle se mi líbí nejvíc první tří vteřiny, které má pod taktovkou sladký pomerančový květ doplněný lilií. Pak ale zmizí pod asi tak tunou lehce indolického jasmínu a hlavně jedovatých kovalinek. Jasmin Fauve je zpočátku opulentní nesladká kytice bílých květin, potenciální bolehlav. Výrobce uvádí kožený akord, ten jsem ale nepotkala. Jako kytice bílých kytek to začíná a jako kytice bílých kytek to mnoha hodinách končí. Nuda. Nosem je Aurelien Guichard.

Oud Vendôme je oudovka bez oudu. Někde ho Olivier Pescheux cestou vytrousil. Vůně začíná pěkným pudrovým a mandlovým heliotropem, ale v dalším okamžiku se z ním stane téměř čistá pižmovka.

352 Cologne je povedená kolínská s klasickou citrusovou hlavou a hořkým a studeným tělem z drcených listů a bobulí. V základu se pak ohřeje a zjemní bílýma kytkama a pižmem. Hezká letní polívačka za 260 EUR. Úkolu se zhostil Jacques Huclier

Vetiver Moloko z téhle řady výrazně vybočuje. Ne co do vývoje, ale co do nápadu. A navíc je úvodem k té lepší a zajímavější části z celé řady.
Tenhle článek vyzníval původně mnohem pesimističtěji, ale na základě Vetiver Moloko vůně jsem ho nakonec překopala.
Vetiver Moloko nomen omen – podstata vůně je obsažena v názvu. Vetiver a mlíko. Na Fragrantice ji kdosi srovnává s Hermessence Vetiver Tonka, tak to prosím nee. Hermessence, se svým tónem na pomezí pražených oříšků a lehce připáleného popcornu, je podobná tak akorát slovem vetiver v názvu. Kouzelná tráva ve Vetiver Moloko tu zase rozehrává svůj rejstřík tónů sena, dřeva, kůže a kouře a to vše je podbarveno, zastřeno mléčným  závojem benzoinu a vanilky. Unisex jak vyšitý. Za mě tedy ano i když ani tato vůně nemá kdovíjaký vývoj a ani tady není opodstatněná ta šílená cena. Body za nápad i zpracování dostává Guillaume Flavigny.

Rose Hubris je hutná, přímo hmatatelná a rozpínavá růže, která nikoho o svém postavení královny květin nenechá na pochybách a nebere zajatce. Každá značka musí mít nějakou růži ve svém portfoliu a tenhle klasický, předvídatelný, ale kvalitní růžový soliflor podpořený pačuli má na svědomí Olivier Pescheux.

Musc Infini je zvláštní musc. Od pižmové vůně bych očekávala buď živočišné tóny, nebo takové ty sterilní bílé a hebké, jaké známe z moderních pižmovek. Tahle vůně je ale jiná. Pižmo je tu ostré, rostlinného a umělého původu, neučesané, místo hebkosti drhne a škrábe umocněné pořádnou dávkou pačuli. Mohl by to být znepokojivý a dobrý akord, kdyby za ním něco následovalo, kdyby se vůně někam posunula ve vývoji. Bohužel ani zde žádný vývoj není a tenhle akord mě po čase začal svou disonancí skutečně znervózňovat. Umíchala Louise Turner.

No, nedopadlo to, jak jsem čekala, mé dojmy jsou rozpačité. Parfumerie je umění a dobrý parfém by měl stejně jako třeba obraz, hudba vyprávět příběh, něco ve vás vyvolat, emoce, reakce. A to se tady nepodařilo. Jistě, složky jsou vysoce kvalitní a pěkně poskládané, vůně elegantní s obrovskou (celodenní) výdrží, ale působí tak nějak neosobně a hlavně vás brzy znudí svou linearitou. Možná i proto, ale to je jen můj subjektivní dojem, že nevznikly v laboratoři nadšeného parfuméra, ale v odosobněném Givaudanu, obrovské nadnárodní chemičce na výrobu všemožných esencí.

A nebo lze tuto řadu brát jako velmi solidní základ, portfolio, na kterém by šlo postavit zajímavé vůně. Třeba to tak bude, necháme se překvapit. Zatím zkusím zaexperimentovat sama a vyzkouším s nimi layering. Nelekejte se, to není nic nezletilcům nepřístupného, to je vrstvení parfémů. Pokud vznikne nějaká zajímavá kombinace, dám vědět.

V každém případě se mi jeví cena přemrštěná, ale zřejmě existuje cílová skupina, ochotná ty peníze dát.

Své nové naděje teď vkládám do posledního z londýnských úlovků: tří nových vůní z domu Mona di Orio.