• L´ARTISAN: Traversée du Bosphore + galerie Istanbulské mosty

Je to vlastně jedna z mých nejoblíbenějších vůní a už dlouho se chystám věnovat jí důstojnou recenzi s hezkou galerií z Istanbulu. Protože Traversée du Bosphore bylo nejvýznamnější spojení suchozemských obchodních cest, kudy proudily náklady koření a vonných látekz Asie do Evropy. Jedinou překážkou mezi kontinenty byl průliv Bospor, nejužší místo moře, na jehož obou březích vyrostla vznešená a bohatá Konstantinopol.

Lodě převážely vzácné náklady z asijského Kadıköy do bezpečných přístavů Zlatého rohu na evropské straně, po staletí pod dohledem oken paláce Topkapi.

To platilo hrozně dlouho. Až ve druhé polovině 20. století vyrostly dva odvážné štíhlé mosty přes Bosphor a loni dokonce tunel, který se hrozně dlouho rodil v politických bolestech, protože obyvatelé a vládní opozice jej považovali za tunel na tureckou státní pokladnu. No, asi nebyl postavený tím nejlevnějším a nerychlejším způsobem, jako naše Blanka, a navíc – co tunel? Díra v zemi…zajímá to někoho? Zato mosty! Jsou elegantní a překrásné, lákají nebezpečností.

První, starší, istanbulský interkontinentální most, který se jmenuje prostě 1. Boğaziçi Köprüsü, tedy První bosporský most, se stal ztělesněním tisíciletých tužeb o přemostění průlivu.

Už pět set let před Kristem nechal král Darios postavit dočasný most z lodí, po kterých přešlo jeho vojsko. Projekt Prvního začal kreslit sultán Abdulhamid II. a podařil se dokončit anglickým inženýrům v roce 1973. To už si leckdo z nás pamatuje, že? Pro obyvatele se stal kultovním místem, pro turisty atraktivní není, jen je príma, že se dostanou rychleji na letiště při zpátečním letu. Do Istanbulu se totiž jezdí jinudy.

Podle istanbulských urban legends je nejelegantnější způsob sebevraždy životem zklamaných stárnoucích filmových hvězd, které z pláten tureckých kin vytlačily americké velkofilmy, a jejich milenců, istanbulských gangsterů a vládců pašeráckých band, sjet s bílým buickem z mostu do černých vod Bosporu.

Istanbulci věří, že až jednoho dne Bospor vyschne, najdou se na jeho dně celá města, postavená z toho, co do Bosphoru za tisíce let naházeli, v nichž žijí gangsteři s jejich krásnými herečkami, prohánějí se ulicemi podvodního města v bílých ameických autech a posluhují jim pouliční zlodějíčci a prostitutky, zabití v pouličních válkách. Proto tenhle pyšný most dostal přezdívku “Novodobý Traversée du Bosphore”.

Když se v roce 2007 snažila společnost Philips přenést do Turecka svoje fabriky z Evropy, aby získala kvalifikovanou pracovní sílu ukázněných, kultivovaných a pilných Turků nedaleko od lukrativních evropských trhů (a přízeň vlády a uředníků s tužkou na smlouvách o dotacích), povedl se jí mistrovským kousek, jak Turkům “fouknout pod pytlík”, jak říká přítel Jindra: ověsila První bosporský tunou LED světýlek, nasadila primitivní software a od té doby se můžou domácí i turisti za tmy kochat siluetou zázračného mostu levitujícího mezi černou olovenou hladinou Bosporu a  tmavěmodrou oblohou, plnou hvězd, které technologii Philips nemůžou konkurovat. Nejsem přívržencem kolotočů a blikátek, ale První bosporský vypadá magicky.

V 80. letech byl dál na sever od Zlatého rohu postaven ještě podobný Fatih Sultan Mehmet Köprüsü, most sultána Mehmeta, ale ten byl od počátku jen dopravní a jako součást moderního Istanbulu, od Zlatého rohu neviditelná, už nikoho nezajímá. Nic romantického na něm není.

Dlužno podotknout, že ve starém Istanbulu jsou ještě dva mosty, mnohem starší a slavnější: Galatský a Ataturkův. Přes zvedací dvoupatrový Galatský, který je blíže Marmarskému moři, jezdí tramvaje a auta a má široké pohodlné chodníky v prvním patře. A v přízemí, nebo spíš přívodí, v obloucích těsně nad hladinou, je souvislá řada kaváren a skvělých restaurací. Sedíte na terase jen přes zábradlí od černé vody, žužláte kostičky mořského ďasa a kocháte se panoramaty, protože most spojuje starou Galatu a Egyptský bazar.

Devadesát let starý Atatürkův most výš po proudu je zakonzervovaný ponton, je ošklivý, ústí v nákladním přístavu a vypadá, že každou chvíli spadne a slouží hlavně dopravě a rybářům. Za soumraku je obsypaný rybáři, kteří loví lahodné bosporské ryby nacucané olejem a benzínem vyteklým z člunů a splašky z celého Istanbulu, opékají je na břehu a prodávají západním turistům.

Oba mosty jsou na tradičních místech, kde vždycky přemostění bylo. Ale ani jeden z nich nevede přes Bospor. Spojují břehy přes říční zátoku Zlatý roh, která se deltou vlévá do Bosporu. Tedy žádný přejezd přes Bospor.

***

Jak je to tedy s tou podobností Traversée du Bosphore a Iris Ganache?

Uklízela jsem si parfémovou poličku, takový mezisklad, kam odkládám vůně, které jsem nedávno nosila a zrovna nejsou aktuální, ale ještě nepatří do archivu. A tak se vedle sebe dostaly právě tyhle flakony. Při pohledu na ně jsem si vybavila jejich vůni, napadla mne určitá podobnost, tak jsem je zkusila a co myslíte? Měl ho tam, pane doktore!

Začátek je asi nejmíň podobný. V IG dominuje kosatcové máslo podepřené bergamotem, zatímco Traversée překvapí tím zvláštním duchaufourským papírovým šafránem v balíčku se šťavnatým jablkem, kosatec není moc zřetelný. Z obou je cítit silné pižmové pozadí a kořeněná laskominka. No a v tomhle momentě se začnou sbíhat: jakmile poleví kyselý začátek u obou a ke slovu se dostane gurmánské tělo, zcela dominantní u obou, začnou se tvářit velmi bratrsky. Po nějaké půlhodině už si spolu notují společný akord nakyslý pudrový kosatec + jemné kořeněné cukroví bez kakaa + bílé pižmo. V závěru sedmihodinovky fantastické siláže už nejsou k rozeznání.

Je toto možné?

A tak jsem si udělala takovou pomůcku. Složky jsou seřazené podle toho, jak se mi zdají podobné. Tedy: kosatec – totožný. Pižmo – velmi podobné. Koření, ač popsané jinak, velmi podobné. Zákusky – skoro stejné. Hořko-zelené složky sice složené jinak, ale s výsledným dojmem působícím hodně podobně – pačuli může být s tabákem vlemi lehce zaměnitelné, jak potvrzuje třeba Habanita/Molinard, šafrán zelenost umí vypíchnout. Bergamot a jablko – to je to, co vůně v začátku odlišuje, ale brzy vyšumí. Zůstává co? Cedr s ambrou vs. kůže a tulipán: tak ano, tady se jemně rozcházejí.

Zatímco u Traversée je pořád velmi lehce rozeznatelný charakteristický suchý šafránový likér, v IG je trochu patrná vanilka a bergamot. Nevím, nakolik by to dokázali rozeznat lidi, kteří tyhle složky neznají; já Duchafourovy L´Artisanovské vůně s šafránem používám dost často, Guerlainy s vanilkou taky; znám je dobře, jsou to ty tóny, kvůli kterým je nosím. Dávala jsem čichnout manželovi – nerozezná je. Musím zkusit další králíčky.

No a pozor! U Iris Ganache jsem našla, že ji lidé často zpodobňují s Insolence EdP, a tak jak známo, vedle fialky, stojí na čem? Kosatec+ovoce+tonka; sladkokysele ovocný tón. Což mi jen potvrzuje podobnost s Bosphorem, ten ovocný začátek; ale navíc mne to přivedlo zpět k jedné arabské vůni od Sáry, kterou jsem zkoušela nedávno a všem v okolí jsem vsugerovala fialky (kůže, růže a ovoce už cítili všichni): Mystique Musk od Al Haramain. Arabové se často snaží trefovat do evropských chutí inspirací (napodobováním?) západních bertsellerů. A tento haramainovský Bollywood jde zaručeně po guerlainovském pižmu, čokoládě, fialkách a ovoci (doporučuju vyzkoušet, Sára prodává vzorečky, vezměte si rovnou pro srovnání Artisany).

U Traversée Bosphore se uvádí částo podobnost se Skin on Skin, ostatně to říkala i prodavačka v butiku. Ale u Skinu je posílená právě kožená a likérová složka, což ji odvádí od Iris Ganache dále, i když si nejsou nepodobné. Hlavně ve finále, zkoušela jsem všechny tři zároveň a v konci se hezky sjednotily.

Takže – result? Tak to si samozřejmě nenechám ujít, jak už tušíte: nesnáším, co LVMH provádí s Guerlainem. Přebalování starých “levných” (nikdy nebyly) vůní do nových flakonů s dvojnásobnými cenovkami, rozmělňování dobrých nápadů, vydávání nových vůní za staré osvědčené a hlavně totální chaos s jediným cílem: postavit Guerlain jako prémiovou a hloupou značku pro nemyslící bohaté plebejce, stejně jako se to povedlo s Louis Vuitton, Marc Jacobs, Fendi, Céline… Ostatně myslím, že opakovaně ohlašovaný a stále nepřicházející parfém LOUIS VUITTON: Heures d´Absence nikdy nevznikne. Nebo spíš ano, ale bude se prodávat na Champs Elysées taky v butiku naproti přes ulici, kde bude možná zabalený do jiné lahvičky. Nebo několika.

Myslím, že každý, komu to vrtá hlavou, si konečně bude moct zodpovědět věčnou otázku “Stojí kvalita kabelek LV za ty vynaložené peníze?” Někdo říká ano, někdo pochybuje…v tomhle případě jsme on-line svědky procesu, na jehož konci se budeme ptát sami sebe “Byly parfémy Guerlain před pár lety, než stály dovjnásobek, opravdu o polovinu horší?”. No ano, samozřejmě že ano, stejně jako kabelky LV…

Vzhledem k ceně, kterou jsem taky uvedla na obrázku, je moje volba jasná: mně se zdá i stodeset euro dost (za slušnou cenu považuju 1ml/1€, a to jsem ještě udělala úlitbu novému eurokursu), takže víc než dvojnásobek ne, to si raděj koupím kabelku. LV, samozřejmě, kvůli kvalitě.