• ACQUA DELLE LANGHE: Cerequio (jedlé kadidlo)

O této značce jsem se zmiňovala ve článku o Global Art of Perfumery Dusseldorf 2014 a zase jsem si na ni vzpomněla na nedělním Čajomíru. Ne jen všudypřítomná vůně garam masaly, ale vyfotila jsem si na instagram vinici Le Langhe, přestože ta moje fotka je z Vyšehradu.
A nesedí jen vinice (až na tu lampičku, uznávám). Sedí nálada všech těch tří fotek, které jsem na Vyšehradě udělala: Cerequio je teplý, hustý, hladivý mléčný kadidlový koktejl připravený ze sladkého mandlového mléka a mysorského santálu. Kdo už tady někdy četl cvičeníčko na téma santál, ten ví, že na rozdíl od ostatních disponuj santál z Mysorie mléčností na úkor lepkavé živočišné sladkosti ostatních santálových dřev.
Kadidlo, ze začátku podepřené poněkud zelenou mízou labdana, voní jako zapálené na volném, vlahém povětří, letní teplý podvečer na Vyšehradě. Žádný kouř, rozfoukal ho teplý větřík, jen ta lehce dusivě teplá silice stoupá kolem nosu.

Ve druhé fázi, gurmánské, která je ta hlavní a zůstává dlouho dominantní, se připojí mléčné tóny a zmizí zeleň: mandlové mléko a výše popsaný mysorský santál, oslazeno vanilkou. Vlažné nasládlé mlíčko, hladivé v krku i v nose. Vím, že kadidlo se nezdá jako typická jedlá složka: kdo někdy jedl kadidlovou zmrzlinu, uvěří; ostatní si musejí představovat. Mléčný nápoj je pikantně přichucený špetkou garam masaly, ale jen drobkem (podle složení kmín, pepř, kardamom), nepředstavujte si něco, co by porazilo pořád dominantní temné kadidlo bez kouře.
A to je vlastně všechno, co z Cerequia, dostanete. Pro mne hodně zvláštní a neobvyklé zpracování kadidla; oceňuju nápad najít v kadidle gurmánskou složku. Kadidlovek je tolik, a kadidlo je tak charakteristické, že vymyslet něco nového je umění. Cerequio / Aqua delle Langhe je umění.
A na závěr pár slov k Čajomíru: letos potřetí a dost. Letos jsme byli hrozně zklamaní úrovní akce. Čaj nepiju, chodíme sem kvůli programu a hlavně kvůli jídlu. Ve tři hodiny odpoledne, a to byla účast kvůli počasí podstatně menší než v předešlých letech, nebylo asi u pěti (celkem pěti) stánků co jíst. Pomlčím o šílených cenách, miska fazolových lusků 110 korun, zelený kokos za kilo, raw-tyčinka z pekárny (asi 20 gramová) 60 koru;, kolik stály ne-bio makronky z cukru a umělých barviv netuším, protože ty jsme jen zdálky zahlídli – zmizely raketovou rychlostí. Všude řady na desítky minut, standardizovaně zmatená zčajovaná zpomalená obsluha (s jedinou výjimkou – Číňana a jeho rodiny). Jiné sladkosti, mimo smažených krupicových koulí u Číňana (normální čínský stánek s nudlema se sojovkou bez masa, žádné bio/raw/eco) a datlí á 10 Kč/ks (jeden kus deset korun, ano, přátelé). Vlastně ještě takové ty standardizované čokoládové pralinky ze stánků okolo staromáku, ruská obsluha, cukr a pražené kakao… Takže naše menu se skládalo z čínských závitků od toho obyčejného Číňana, jednoho zeleného kokosu a kafe zadarmo z ochutnávky. K tomu všudypřítomní psi čurající na trávu, kde se válely děti a neodolatelně nepříjemná obsluha u stánku Rafaella parfumerie (můj druhý cíl), která vlastně ani nic neprodávala. Lidi, kteří akci pořádají, jsou přirozeně nekomerční. Ale akce komerční je a tak by taky měla mít nějakého pořadatele. Příští rok vynecháme a počkáme na recenze. Jen ty výhledy pořád stojí za to.
Díky Čajomíru jsem se ale přece jen raw ukojila: jeli jsme hladoví z téhle zdrávé akce do príma české restaurace Mlsnej kocour na náměstí Míru na tatarák. Čímž tuto hospodu chválím a doporučuji, výborné jídlo, čtyři rozlévaná moravská vína, domácí hranolky z brambor a přetahovaly se o nás dvě servírky. Dá se vybrat jídlo i pro děti, smráďata dostanou omalovánku a pastelky a dá se i vybrat dětské jídlo (nesmažené, neslazené). A naučila jsem se nové pravidla piškvorek: kdo má víc křížků, ten vyhrává. Na tom, kde se nacházejí, vůbec nezáleží. Přece.