AEDES DE VENUSTAS: Iris Nazarena (teplá mrkev)

První, eponymní vůně, tohoto luxusního parfémového butiku se mi moc líbila. Přestože nesnáším vůni rybízu a celkově k ovoci neinklinuju. Když ohlásili mrkvovou kosatcovou vůni, nespala jsem už ani jednu noc klidně: co když se mi to bude líbit tak, že to zastíní všechny ostatní kosatce? Budu to pak shánět po celém světě jako šílenec, jako Buccelovu Jolie?

Iris Nazarena (Iris Bismarckiana) je zvláštní druh bílého kosatce s temnými skvrnami a fialovým žilkováním květu a roste jen v horách blízko Nazarethu.

Zdroj: Aedes de Venustas

Z parfumerního hlediska nemá zvláštní vlastnosti, ale tuhle vůni inspiroval jeho zvláštní vzhled a tajemný původ: mlhavý, šedivý, zastřený. Barvě květu odpovídá i flakon, tvarem stejný, jako první vůně.

Zdrij: Aedes de Venustas

Tak konečně! Začátek: čistá vařená mrkvička. Ano! To jsem vždycky chtěla! V tak čisté formě jsem měkký kosatec ještě nepotkala. To, co nabízejí Chanely, a že to vůbec není špatné, naopak, vynikající, je proti téhle mrkvové polívce lehounký odvar, obyčejný mrkvový čaj. Vůně je lehce nahořklá, jako když kousnete do neoškrábané starší mrkve a cítím i mrkvové listí, možná je to celer nebo petržel, co roste ve vedlejším řádku. A mám to i s tím záhonkem; v hlavě je ambrette, semínka ibišku jedlého, tedy obyčejné okry (tu už všichni znáte z all inclusive v Turecku, Tunisu a Egyptě). Ambrette je velmi častým průvodcem kosatce, tlumí jeho kyselost. Sama o sobě voní lehce pižmově nasládle, má v sobě tón čerstvě rozemnuté hroudy jílovité hlíny a kovové tóny a proslavila jednu zajímavou kompozici, ve které je ovšem v jiném zapojení: s růží, osmanthem a frézií. Je to Encre Noire pour Elle/Lalique. Jde o ten tón, kterému říkám „čuchat k fialkám zespoda“. Už víme všichni?

Takže máme nasládlou mrkev a máme hlínu. To je ohromná věc. Klidně by to tak mohlo zůstat, tohle by byl luxusní mainstream. Ale to ne, je to art vůně, ta musí ještě něco ukázat. Na jednou zjistíte, že vlastně hlína není hlína, ale že se víc podobá vůni kůže kvalitní kabelky, že naprosto nenápadně se proměnila jedna složka v druhou. A přesně ve třinácté minutě se to zlomí a máme kadidlo. Kadidlo ale není to klasické, kořeněné kyphi provoněné sluncem. Tohle je ponurá zálěžitost, který vytekla ze stromu zasaženého parazitem. Oud není přítomen tak,jak ho známe z arabek; jen v náznaku, jen jeden jeho parametr, trpká hořkost. A ta tu právě dává kadidlu jeho zvláštní charakter. Kadidlo je nevýrazné, neostré, jako mlha, ale přitom jsem si dobře vědomá, že tady je. A to samé se stalo s mrkví, rozostřila se, zapustila do kadidla jako akvarel, nejdou vnímat  jednotlivě. Vlastně ta vůně není vůbec zřetelná. Je zamlžená, zastřená.

Je to jako když víte, že v místnosti je vrah, nevidíte ho, neslyšíte, nevíte kde je, ale cítíte ho v kostech. Celkový mrak je velejemně mrkvově nasládlý, dusivě, jako rozvařená mrkev, kterou prošlehávají záblesky oudu, kadidla, kůže, každou chvíli pustí na povrch něco jiného. Fáze se střídají v delších intervalech, jak postupně složy mizí a vůně se proměňuje v rámci výše popsaného asi čtyři hodiny za slušné projekce.
Jo, je to mlha. Našedlá mlhovina, bez krémovitosti, s kovově šedými tóny. To, co chtěli stvořit, sedí.

Nejvíc se mi líbí úvodní fáze, ta mrkvová, a pak závěrečná, kdy má mrkev zase umožněno vystoupit. Celkově se mi Iris Nazarena jeví jako mistrovský kousek, u kterého nikdo nemusí přemýšlet, jestli je to vůně kvalitní, což mi potvrdila i obvyklá focus group na s kolegy:
„Ty, ako toto je  vôňa luxusu! To je ako nové auto s koženými sedačkami!“
„Voní jako interiér nového auta?“
„Nie! Ako keď máš úplne novú bielu limuzínu Mercedes, tú najluxusnejšiu výbavu, takto vonia ten pocit.“

Tak kupujeme? Srdce říká ano, hlava říká „kdo chce být za mrkev“? Každopádně moje dva nejlepší kosatce třináctého roku jsou Iris Nazarena a Ombre Mercure/Terry de Gunzburg. Jeden z nich bude můj, asi si hodím vzorkem.