• BALKÁN STORY: Dva dny ve smutném Sarajevu

Nejsem takový dobrodruh, jako Mirka, abych se vydala lodí napříč Francií, každý den riskovala život při kotvení a přivazování lodi a nakonec přesedla do kajaku s batohem na zádech. Chci mít na dovolené klid a pocit bezpečí. Proto jsme se letos s mojí famílií vydali na Balkán.

Viječnica Sarajevo

Na Instagramu najdete naši BALKANSTORY

Moje předsevzetí převzít 23. července od Mirky žezlo, psát každý den krátký článek z cesty a prozkoušet při tom asi 120 vzorků z Esxence a podat report, vzalo za své překročením hranic Evropské unie. Jednak jsme ztratili internetový kontakt se světem, protože získat heslo k wifi stojí vždycky minimálně kafe, spíš skleničku; druhak proto, že postupně zjištujeme, co všechno tady musíme vidět a moje plánované ranní chvilky u PC se proměnily v hledání nejpřístupnější cesty do cíle. Dnes je 31/7, já poprvé sedím sama ráno na terase naší albánské vily, poprvé se snažím napsat balkánský článek, tašku se vzorky jsem ještě ani neotevřela. Novinkou zájezdu je, že v Albánii dnes nejde internet.
A staro-novinkou je, že se čeká na hranicích a prohlíží vám kufr a dávají razítka do pasu.

• Na SARAJEVO!

Vlastně jsem začala psát článek hned ráno, když jsme překročili hranice Bosny a Herzegoviny. Na mobilu. Jenže mne to záhy přestalo bavit, protože každých 5 minut “Maminko, podívej se na toto…” Tak jsem se dívala na toto: za hranicemi krajina navazuje na maďarskou pusztu a skoro nepoznáte rozdíl. Kdyby…Maďaři se pečlivě o své pozemky a domy starají. Bosenská plochá krajina s vysokými horami na horizontu, je posetá rozbitými vesnickými domky a kulturáky. “Kulturák”, nevím co jiného by to mohlo být, je v každé vesnici: obrovská betonová haluzna v různém stádiu poločasu rozpadu, s okny nebo bez. Postavená k provolávání slávy komunistovi na shromážděních pod kouzelnou hůlkou Strany. Komunistů, kteří byli mnohem hustější než ti naši slintavci. Budovy jsou bez výjimky posprejované a zoufale opuštěné. Meme komunismu.

Ty domy…vrtalo mi hlavou, proč je nikdo neopraví nebo nezbourá. Usoudila jsem, že na základě stejného kouzla, které nám v muslimských zemích pomohlo zachovat naše křesťanské památky mezi muslimy: když se v objektu nedá bydlet, ani už není co odnést, stane se objekt neviditelným. Jenže tady je to jinak a já už to vím. Máte to na konci článku. U první benzínky chytáme wifinu a kupujeme si zdejší navoněnou colu s veselým názvem Cockta. Nevěřili byste, že existuje JEŠTĚ sladší nápoj než Coca-Cola! Oproti očekávání Bosňáci vypadají jako Slovani. Takový světlý, hezký, urostlý národ, jako my. 🙂

• OLYMPIÁDA v ÚSTÍ

Přejeli jsme horu na obzoru a Sarajevo nás přivítalo stožárem s olympijskými kruhy. Olympiáda před více než 30 lety tady byla asi nadlouho poslední pozitivní událostí a město jí pořád žije.

První hořké poznání turisty ze Západu: kartou tady jinde, než v supermarketu, nezaplatíte. V nádherné kavárně na kopci nad Sarajevem, která je udělaná z ruin domu vojenské hlídky, jsme obsluze nakonec vnutili eura. Protože nedat si tady kafe by byl hřích. Z kopce přehlédnete celé město v údolí řeky Miljacky, abyste usoudili, že hlavní město Bosny a Herzegoviny je asi tak velké a bohužel i podobně malebné, jako Ústí nad Labem. Tohle že je město, kde se konala olympiáda? Velké překvapení!

• TEN MOST, TY MOSTY

Jasně, že nás všechny zajímal most, kde nám zastřelili Ferdinanda. Naše zklamané očekávání velkoleposti města dostála i řeka a most: řeka Miljacka je velikostně mezi Lužnicí pod Klokoty a Botičem v Nuslích. Asi taková zlínská Dřevnice. Je rovná jak pravítko a všechny městské mosty stojí v zákrytu, opravené nebo nově postavené, dominanta centra města. Žabovi se nejvíc zalíbil ten moderní se smyčkou, protože si myslel, že se tam chodí vzhůru nohama, dokud nerozkryl podvod, podobný jako v páter-nosteru.
Na tom NAŠEM mostě, přes naprostý nedostatek turistů ve městě, se fotil zájezd Japonců. Naplnilo nás to pýchou, že Japka se dostavily do tohoto ztraceného konce světa kvůli Františku Ferdinandovi, což si myslím hromada Čechů ví jen díky četbě Švejka. Jenže pak se ukázalo, že je Švejk a Ferdinand nikoho moc nezajímá. Je to totiž “starý Osmanský most”. Japonci mají sice k Osmanům stejný vztah jako k Ferdinandovi, ale na fotkách most vypadá jako takový menší Mostar.

Ten most, ten SARAJEVSKÝ MOST je jeden z řady mostů přes Miljacku. Široký moderní most, hlavní tepna města, plná auta a trolejbusů, spojující moderní komerční centrum města a obytné čtvrti. Most, na kterém ostřelovači zabíjeli lidi, kteří se snažili přejit na druhou stranu centra města, protože tam měli práci, rodinu nebo zařizování. To není žádný dlouhý most přes veletok, kde celý den sedí v úkrytu vrah a čeká na osamělou oběť. To je normální ulice na mostě v normálním městě, po které proudí normální městský život. Jen se dá dobře zacílit. Řeka tady je rovná, s břehy odkrytými bulváry. Tady prostě někdo střílel někoho jako opičky na špejli ve střelnici. Most má jméno Suada a Olga. První oběti. A tahle válka probíhala v době, kdy už většina z vás byla na světě. Jednu noc cesty autem od Prahy. Je to naprosto mrazivé. A teď se tady fotí Japonci.

• TRAGÉDIE KNIHOVNY

Knihovna – Viječnica – je suverénně nejmalebnější objekt v Sarajevu. Jedna ze staveb, na níž je český otisk. Architekt Karel Pařík se podílel před sto lety na vzniku moderního města a tak tady můžete navštívit více významných staveb, na které můžeme být pyšní, třeba synagogu.

Dnešní Národní knihovna vznikla jako radnice, pak se z ní stala městská hala a posléze v ní byly shromážděny všechny literární národní poklady. A poté přišla válka a budova byla zapálena při ostřelování a shořela tak, že z ní zbyly jen obvodové zdi. A s ní zmizel nenávratně kus papírové historie Bosny a Hercegoviny.

Z podpory Rakouska a Evropské Unie byla před 10 lety postavena znovu, do své původní, velkolepé krásy. Stavba je dokonalá v detailech a v celku dechberoucí; dechberoucí je taky skutečnost, že její obnova stála 170.000.000 korun, což je u nás cena za jeden větší domov důchodců nebo školicí středisko. V čem je to kouzlo, panečku?
https://youtu.be/pLVAryqDZaY

• ORIENT v SARAJEVU

Aby dostálo své orientální pověsti, Sarajevo vás vcucne do tureckého trhu Baščaršija a vy ani nepotřehnete jak. A jak tam jednou zapadnete, tak už nevyjdete ven, a když už vás to pak pustí, tak vycházíte jak z Ikey: ruce plné nepotřebných krámů a vůbec je nepotřebujete a budou jen chytat prach. Ale stálo to jen pár korun! Takovým obvyklým suvenýrem jsou ručně dělané popelníčky a dekorace z patron, ale podle jejich četnosti výskytu a vzhledu soudím, že už to vozí z Číny.

Pro mne je klíčový suvenýr návštěva místní restaurace. V Baščaršiji není problém nějakou najít, ale nějakou vybrat. Několik “žrádelních” uliček, jež mají všechny zahrádky na chodníku. Některými prochází nejrušnější tepna a můžete své dojmy o kvalitě jídla nasdílet s kolemjdoucími turisty i venčenými kozami místního domorodce, jiné uličky jsou slepé průchody mezi domy nebo dvorky či nádvoří, a tam pak užijete klidu pod stromy nebo baldachýny a obvykle tureckou kávu a šišu.
https://youtu.be/8KnKUzMuGTY
Srdcem Baščaršije je historická kašna s pitnou vodou pro všechny. I pro holuby, které si tady netroufnou krmit ani turisti.

Já si vybírám obvykle podle nabídky, která je tady všude stejná, pokud netoužíte po “luxusních lahůdkách z Dubaje” (v tomhle fast-foodu byl zalezlý japonský zájezd). Já jsem toužila po pljeskavici a místním vínu, což se mi nepovedlo skloubit. Pljeskavica, tak jak si ji představuju, byla dostupná jen tam, kde nebylo víno. Jeden z mála momentů, který vám připomene, že jste v muslimské zemi. Naháněči restaurací na to, že mají v nabídce alkohol turisty důkladně upozorňují, no, však…

• PROČ TY DOMY NIKDO NEZBOŘÍ

Teď už asi vím, proč ty domy nezbourají. Přestože si válku v Jugoslávii pamatuju a moji kamarádku zastřelili v Brčku v baru při přestřelce mezi vesničany, nikdy jsem se neponořila. Tady mne to vyprovokovalo. Začala jsem si historii války číst až po cestě. Nedá se to konzumovat souvisle. Příběh Srebrenice na jeden zátah prostě nedám. Ať už jsem četla verzi oficiální, romantickou, nebo tu oponující, která události popírá.
Proč ty domy prostě nezboří? Protože v mnoha vesnicích prostě už nejsou lidi, kteří by je zbourali nebo které by to vůbec zajímalo. A mnoho z nich má stigma genocidy. Asi tady budou ještě dlouho. Ostatně vybombardovaná továrna Apollo u Bratislavy zmizela až na začátku tohoto tisíciletí a Drážďany se dávají dohromady dodnes.

• SUD PRACHU

Když jsme opouštěli Bosnu do Černé Hory, loučila se s námi na billboardu “Republika Srpska”, křesťanské Srbské území muslimské Bosny. A na severu mezi nimi sedí ještě samostatné Brčko, ohnivý vzrušený Balkánec.

Bosna a Herzegovina vypadá dnes velmi mírumilovně. V Sarajevu vládne poklidná vesnická atmosféra a zahalenu ženu potkáte jen výjimečně. Z okna jsme ráno koukali na kostelní věž i na minaret, někoho probudil muezzin, někoho kostelní zvon. Přes ten pocit idylky je cítit neklid. Jako piknik na sudu prachu.

• VŮNĚ SARAJEVA

Sarajevo voní vodou, kávou a kořením. Poloha u řeky v horách je i v horku osvěžující. Ve městě jsou rozeseté městské kašny s pitnou vodou a parky. Náš první krok vedl na kopec na vyhlídku a moje první vůně konvenovala tomu, po čem jsem toužila už měsíc předem: arabské kávě. Byla to zpocená Kubánka a představovat ji asi nemusím.

Druhý den v městě jsme šli do knihovny. Sarajevo na mne udělalo takový dojem, že jsem si sáhla po té nejnoblesnější a nejdůstojnější vůni, co jsem měla na palubě: Mon Ame od košické 1907 (a tím se vůbec nesnažím naznačit, kde začíná Balkán…). Tuhle vůni taky nemusím představovat.

V moderrní části Sarajeva najdete i mrakodrapy a obchodní centra západního střihu. Ale kvůli tomu tam jezdit nemusíte. A koho by zajímalo, jak vypadají v Bosně cesty, tak kousíček placené dálnice mají taky….ale tohle je hlavní cesta, spojující Sarajevo s hlavním městem Černé Hory (to jsem zvědavá, kdo ví, jak se jmenuje, bez koukání na mapu).

Kdo má náladu na další videa, koukněte na náš youtube kanál na galerii BALKAN STORY – je tam spousta videí z interiéru knihovny, která, myslím, stojí za vidění.
Další díl bude nevím kdy, ale o Montenegru a Skadaru. Můžete hádat, čím to tam voní…