GUY LAROCHE: Clandestine – DUO recenze Dzona+Romana

Dva pohledy na jednu povedenou vintage vůni. Přísahám, že jsme od sebe neopisovaly a přísahám, že ani jedna z nás netrpí sexuální frustrací!
 (Vintage erotika)
Včera jsem se zastavila v parfumérii ověřit si, co je na mojí neurčité, ale úporné představě, že Clandestine má něco společného s Poème. Má i nemá. Zůstává to jen ve vnějším dojmu velkolepé zahrady. Ale každá je jiná. Nicméně ještě něco je spojuje, a na tom jsme se s milou paní prodavačkou shodly: takové – v uvozovkách – charakterní vůně se už dnes nevyrábějí (chápej pro mainstream).
Ačkoliv Clandestine vznikla v polovině 80. let, působí mnohem zraleji. Když k ní čuchám, vyvolává vzpomínky na filmové scény s Claudií Cardinalovou nebo Sophií Lorenovou, kde předváděly, jak rafinovaně se dá eroticky dráždit bez sklouznutí k lekci zdravovědy pro školy. Což je přesně to, co dnes importují z Hollywoodu. Jak je možné, že tamní chytré hlavy zapomněly, že touhu živí nejen nahota, ale hlavně gradovaná hra se zakrytou kůží a tajemstvím? V jakých vztazích to žijou?

Clandestine v překladu znamená tajemnství. A přesně vystihuje to, o čem tu byla řeč. Na povrchu šťavnatá medová květinovka, lehce chypré, ale podtím už tušíte kypré tvary. Což znamená nejen její plnost, ale především neskrývanou, ba přímo vystavovanou tělesnost. Je to vůně, která si žádá být lita na vnadná ňadra a spolu s nimi se dmout. A ze zpocené horké kůže pak šíří vůni zahrady se vším všudy, od medově sladkých květů až po studené krtince zelenající mechem.
Když si člověk odmyslí cibetkový tón – pro štítivé nutno poznamenat, že je velmi dobře zabalený v květovém medu – může se mu vybavit bujnost zahrady v Poème. Ta je o rok starší, takže inspirace není vyloučená. Naopak o dvacet let mladší Soir de Lune mohla, čistě teotericky, vycházet z onoho animálně vášnivého proudu v Clandestine a podstatně ho zesílit. Bohužel zašla moc daleko a sklouzává do babské zakyslosti.
Těmi přirovnáními chci hlavně ukázat, kam by se Clandestine dala přiřadit, kdyby byla ještě k sehnání. Velká škoda, že takové velkolepé vůně ustupují lehkovážným cukrovým květinovkám, které po nikom nevyžadují charisma ani bujný dekolt.
Popisovaná je verze EdT, srovnání s EdP při nedostupnosti vůně bohužel nemám. Ale i toaletka má značnou intenzitu a výdrž.
P.S: Pro potřeby focení jsem Clandestine postavila vedle Revolution à Versailles (1989), mám jen miniatury, tak aby to nepůsobilo tak prázdně. Ale i jinak spolu dobře ladí. Revolution, což bude překvapení pro ty, kdo znají Bal à Versailles, je radostná zahradní květinovka. Je to přesně ta část  Clandestine, kam smějí děti. Nadšená medová mimóza a chladivý mech. Škoda, že už ji Jean Desprez nevyrábí.
A ještě patřičné sváděcí video: Takhle to dělal tenkrát na západě Henry Fonda s Claudií Cardinalovou.
[youtube=http://www.youtube.com/watch?v=ftmRf0AY8Co]

(Swanova láska)
Moje máma měla ve skalce polštáře květin, které byly nezničitelné, vždycky v červnu ochotně vykvetly, dlouho si udržely květy i na záhonku i ve vázičce a omamně hřebíčkovo-medově voněly. S koncem tisíciletí asi zplaněly a zmizely. Říkali jsme jim „karafiátky“, i když správně to byl asi druh hvozdíků. To je základ Clandestine.
Clandestine jsou osmdesátky se vším všudy: hořký cibetkový začátek, sladce květinová vůně laku na vlasy a šminek a sprejů Impulse a medová opulence tehdejších italských parfémů, třeba Vendetty nebo červené Marielly od M. Burani, Jaisu (i když ten je anglický). Težká, budoárová vůně, lehce exoticky kořeněná, omamná. Takhle určitě voněla Ornella Mutti líně se povalující ve své luxusní mramorové koupelně ve filmu Swannova láska.

Původně jsem si myslela, že miniatura, kterou jsem sehnala na burze, je zkažená; ale ten divný hořký začátek mají všechny (všechny!) vůně z osmdesátých let. Takový ten trpký, hořký, tmavě zelený akord zelených (pačuli) a živočišných složek (tady cibet). I dnes celá klasická kolekce Dior začíná tímhle houslovým klíčem. A to se mi fakt moc nelíbí. Po prvních pěti minutách ale téměř vyprchá, zůstane jen jako taková ta připomínka, kterou ve vůni vnímáte, ale necítíte, a objeví se nektarový karafiátek. Hořké pozadí vůni tlumí, aby se z ní nestala nějaká jásavá Aqua Allegoria, dodává jí vážnost, průraznost a sex. V téhle pozici už zůstává v podstatě lineární až do dloooooouhého konce – výdrž je neuvěřitelná. Měla jsem v úmyslu ji dnes testovat, hodila jsem si miniaturku do kosmetické kabelky. Ráno jsem si rozmyslela kabát, což následovala rychlá změna kabelky…a já jsem najednou neměla vůbec žádnou parfémovou zálohu. Normálně mám v každé kabelce refan s No.5, v práci v šuplíku taky něco, ale po úklidu mi tam zůstaly takové banální věci jako Skin, pomerančová Prada…a ve dvě hodiny najednou schůzka s přítelem z mládí. Něco sexy jsme spolu prožili, takže Skin nepřicházel v úvahu (dřív se mi líbil, ale sehnala jsem ho své těhotné kolegyni a od té doby pro mne navždy ztratil sexepíl, navždy to bude maminka). Nezbývalo, než sáhnout po Clandestine, i když jsem to ráno neměla v úmyslu. Šplíchla jsem si na krk z obou stran, podle úbytku tak 1,5 ml. A co myslíte: 23,27 a já stále zřetelně vysílám, nejen sobě pod nos, ale i manžel mne před chvílí se zájmem očichával. Má rád Soir de Lune, předražený mainstream, který bych si já sama nikdy nekoupila; on mi ho kupuje a Clandestine by možná mohla být její babičkou.
Clandestine je ten týpek, co chodí krok za vámi: necítíte ji, ale jakmile pohodíte hlavou, otočíte se, nebo odjedete se židlí od stolu, udeří. A udeří tím starým známým tónem karafiátků. To je první dojem. A pak začicháte mozkem a ucítíte tam ty zelené tóny, med, pižmo, cibet…a pochopíte, že je to mnohem, mnohem složitější, než jen květiny. Že PRINCIP je pod květinami.
Ten princip je tady v té scéně (8m:10s):
[youtube=http://youtu.be/N2DFlpc0z48?t=8m10s]