• Hrátky nosu a mozku: letem světem Googlem

Minulý týden se mi zbláznil nos. Nejspíš to má na svědomí ta chřipka a patnáctiminutové pěší dobrodružství na Ústecké ulici v Děčíně. Už chápu, proč jsem tam byla jediný chodec. Zřejmě jsem se přiotrávila, každopádně jsem celý minulý týden cítila výfukové plyny všude, kam jsem se hnula. Musím říct, že to bylo dost denervující. A rozhodně se nedalo nic testovat.
Vypadá to, že už to přešlo, ale dost mě to rozhodilo. A donutilo k zamyšlení nad tím, jak si s námi naše smysly (a mozek) dokáží pohrát.  

Tak 300 let zpátky byste takovou prkotinu neřešili: zpocení, nemytí lidé vylévali splašky přímo z okna a kdybyste na ulici začali sbírat pozůstatky po svém koni či psovi, nejspíš by vás rovnou zavřeli do ústavu. Nemluvě o všudypřítomném pachu hnijících potravin v „předledničkových“ dobách. My, s našimi zpovykanými nosy bychom rozhodně měli problém v takovém prostředí přežít.

Na druhou stranu, už v 19. století lidi věřili, že zápach může na výskyt nemocí a tak třeba vznikla „zápachová mapa“ New Yorku.

Mapa výskytu zapáchajících provozů a výrob v New Yorku z cca r. 1870
zdroj: www.citylab.com/

A zřejmě tomu věříme dosud. Odbouráváme čím dál víc pachů a snižujeme tak hodně hladinu pachů na pozadí, že se zároveň stáváme více citlivými na jakékoli vybočení. Naše nosy zachytí to, co by ještě před dvaceti lety přešly bez povšimnutí. Dříve nikdo neregistroval, když se kouřilo v restauraci u vedlejšího stolu při obědě. Dnes zaregistrujete i to, když kolem vás projde člověk se zakouřeným oděvem.

Množí se stížnosti na různé pachy, které musí obce řešit. Dříve to byly živočišné výroby nebo třeba čističky odpadních vod. A dnes? Lidem ve městech vadí vůně z pražíren kávy, z pekáren, vůně z etnických obchůdků a nebo udávají souseda, že příliš často griluje maso.

Dost často lidem vadí i pěstírny marihuany pro její specifický pach.

Za loňský rok úřady jen v New Yorku zaregistrovaly 10 000 stížností na pachy. A tak vznikají takové šílenosti, jako jsou vyhlášky, které regulují, jestli smíte na veřejnosti nosit parfémy a jaké. Nebo „pachové“ komise a inspektoři, kteří tyto stížnosti prošetřují. Mají k tomu dokonce i přístroj, zvaný Nasal Ranger (že by Chuck Norris změnil povolání?), který úroveň zápachu měří.

K tomu ještě jedna zajímavost: od roku 2000 klesl prodej levných (drogerkových) vůní na polovinu. Ani celebrití vůně už tak netáhnou. Není to ale přeorientováním na luxusnější vůně. Zlepšování životního prostředí, spolu se scent marketingem, ale hlavně neustálé vylepšování pracích prášků, aviváží, šamponů, mýdel a další drogerie vede k tomu, že lidé přestávají používat parfémy úplně. Vystačí si s mýdlem a deodorantem.

Tohle jsou samozřejmě hlouposti zhýčkaných Evropanů a Američanů (běžence z Afriky na nás). Při svém pátrání, co s těmi výfukovými plyny jsem ale narazila na horší hrátky, které si s námi náš čich (a mozek) může zahrát.

O anosmii už jste možná slyšeli. Je to ztráta čichu. Určitě nepříjemná záležitost. Ale našla jsem další takové poruchy čichu a to je teda nářez. Třeba phantosmie. Tu jsem zřejmě chytla, naštěstí dočasně, já. S touto poruchou cítíte pachy, které ve skutečnosti neexistují. A může být ještě hůř: parosmie, kdy vám mozek běžné pachy a vůně převrací do pachů nepříjemných, jako je hniloba nebo rovnou exkrementy. A potkat to může každého, třeba právě po úporné chřipce a třeba i blogerku píšící o parfémech.

Můj způsob, jak zatočit s phantosmií

Já to o víkendu na jižní Moravě přepila, nebo jsem měla štěstí. Ale Louise Woolan to štěstí neměla. A přitom průběh stejný – chřipka se ztrátou čichu, následovala phantosmie, ale u ní pak bohužel parosmie. Blogerka, píšící o parfémech a nominovaná na nejprestižnější cenu Jasmine Awards za své články a vlastnící 500 flakonů parfémů, které nemůže použít, s parosmií zápasí dodnes. Už rok a lékaři si neví rady. Přečtěte si její blog o parosmii, je to dojemné čtení o tom, že i obyčejné mytí vlasů může mít za následek zvracení ve sprše (Romaniny ajurvédské bylinky by asi nerozdýchala vůbec), o tom, že nejhorší jsou káva, víno a cigarety. O tom, že některé dny jsou lepší a některé se snad ani nedají přežít.
Ale čichový nerv se neustále regeneruje a tak má Louise naději.

Čich nahrazuje i chuť. Chuťové pohárky dokáží rozeznat jen čtyři základní aspekty – sladkost, slanost, hořkost a kyselost. Veškeré ostatní nuance obstarává právě nos.

Čich vůbec se dá i do jisté míry zlepšit, jak mi řekla Viktoria Minya: nos je sval. To asi zná každý, kdo se trochu zabývá parfémy (nebo vínem, nebo dalšími požitky). Vnímání jednotlivých složek, ale i vnímání pachů a vůní vůbec se dá trénovat, ale o tom až příště a zatím si ty svoje nosy opatrujte, Jsou důležité.

Zdroje: NY Times, Washington Post, The Parosmia Diaries