• MILLER HARRIS: Fleur de bois (kancelářská levandule) + galerie: podzim v Práglu

Ze všech ročních období nejhůř snáším podzim. Zlom z tepla do zimy a nevypočitatelné počasí, když přes sklo není viditelná známka chladu (sníh) a přitom je tam taková kosa, že rozhodně v těch lodičkách, co jsem v nich ráno vyrazila z domova, na oběd nedojdu.

Tento symbol pro mne znamená jen tři zkřížené hnáty. Lebka přijde s nulou.

Přes léto si zvyknu neparkovat v garáži, blbě se mi tam trefuje a mám ráda auto vyhřáté slunkem v zahradě, a příroda se mi za to na podzim odměňuje, každé ráno.

Dobré ráno, milovaný podzime!

Jdu zdomova v bundě a kozačkách, jdu domů, venku teplo, než nakoupím mám propocený cemr. Ráno sucho, pak začne lejt, spadané listí se rozmočí na mazlavou smrdutou kaši, kterou si namatlám na koberečky v autě.

Že hezké barvy? Paleta podzimu? Na podrážkách i Louboutinek jde všechno do jednoho odstínu, který nechci pojmenovávat.

Lidi v Praze podzim taky nesnášejí, všichni jezdí do práce a na nákupy autem a všude a pořád je zácpa.

Kdo říká, že

stát v zácpě je hezké, když

má tak krásné výhledy?

A bude tak dlouho, dokud nezačne sníh a náledí a pak už bude Praha bílá a hezká a čistá a zima vypočitatelná, kožich je kožich. Podzim je podraz!

A navíc “tvrdelník” je nejlepší v rukavicích, na sněhu a se svařákem.

Na podzim vůbec nepoužívám parfémy se zelenou vůní. Tak nějak mi přijdou stejně nepřístojné, jako jít ven bez punčoch. Mezi zelenýma vůněma jsem měla dlouho postavenou i Fleur de bois / Miller Harris, jen podle dojmu.

Nic zeleného na podzim. A nepřesvědčí mne ani pikareskní výhled z okna kanceláře. Cizí navíc.

Dnes réno jsem po ní sáhla tak nějak z nouze, měla jsem čtyři schůzky a potřebovala jsem něco nekonfliktního a jemného, ale osobitého. A musím vám říct: po prověrce v podzimním hnusném dni vůbec zelená není. Přes zelený potisk, lesní název a vojenskou krabičku, přesto, že se mi tak v létě zdála. A není ani květinová, rozhodně v ní nejsou divoké květiny natisklé na flakonu.

Přírodovědci.cz není žádný skrytý vzkaz, ti mi jen dali nálepku na kartu. Máme s Albertem společné rysy, a knír to není!

Začátek je teplounce levandulový. Dlouho jsem přemýšlela, co to je za složku. Levandule bývá ve vůních spojená s pižmem do prádlového, čistého, vodově studeného akordu. Tady ta pasáž o pracím prášku docela chybí. Jako když si na podzim pověsíte do prádelníku režný pytlík s květy levandule proti molům a na jaře ho najdete. Vůně se spojí do suše vlažného kulatého obláčku, který cítíte, ale nevnímáte v něm žádné ostré hrany, žádné citrusové tóny…ozaj, tohle že je plné citrusů? Ale ne! Troška sladkého mandarinkového džusu, ale asi stál chvíli na sluníčku na stole, všechny ostré tóny éterického oleje z kůry vyprchaly a šťávička se ohřála na příjemnou pokojovu teplotu. Tahle fáze je dlouhá a i přes pozdější změnu zůstává dominantní.

Po půl hodině najednou zaznamenáte ten les. Objevíte zlomený list divoké jitrocele, který se hřál na sluníčku na lesním palouku. Krásný, něžný zelený tón ve smyslu “odtučněná pačuli” se hezky spojí s teplou levandulí a vytvoří milý, příjemný, kancelářský odér. Kancelářský proto, že všichni si ho pochvalují a díky jemnosti nemůže dojít k overdose, kdy v tiché chvilce uslyšíte kolegu z opačného konce open space jak nenápadně hlasitě sděluje návštěvníkovi “To se asi Romana zrovna docela navoněla.” (Byla to Mandračka a rozhodně to nebylo “zrovna”, ani “docela”, Martine.) Výdrž lehce nedprůměrná, projekce dobrá.

Jak přežít podtim v Praze: kultura…

…hodně kultury…

…a povalování po kavárnách.

Váš podzimně nešťastný pražský motorista.