TAG: v peřinách. Intimita naší postele (když se Tutto nekouká)

Díky zvědavé Tutto Bene za spací štafetu. Spaní kdysi, v bezdětném období (strašně dávno, asi tak v devatenáctém století), patřilo k mým oblíbeným víkendovým koníčkům. Občas si na to ještě vzpomenu…jinak celoživotně trpím nespavostí. Teda spíš nevstávavostí. Nemám problém jít spát okolo čtvrté ráno, mám problém vstát do práce. Teda já s tím ten problém nemám, spíš mí nadřízení. Tímto bych chtěla veřejně poděkovat zaměstnavateli za uvolnění pracovní doby. Ne, že bych teď vyspávala dýl, ale došlo k legalizaci mých dlouholetých příchodů mezi 10,00 – 10,15 hod. Díky amnestii si teď můžu svou ranní myš v klidu vychutnat.
A nyní odpovědi pro Tutto.

Zdroj: menshairstylesonline.com

1.    Bez čeho Frangipani neodchází do peřin? Bez fousatého fešáka.
Tedy jen v prvním kole. Po půlhodině, když zvířátko začne chrápat nahlas, fešáka odkládám na parapet, navlékám flitrované koktejlky, přes ramena přehazuji péřové boa, do drdolu vetknu diadém, cigaretu zastrkuji do stříbrné špičky a za něžného cinkotu diamantových náušnic odcházím do víru noci vyndat nádobí z myčky nebo prádlo ze sušičky. Pravda s těma fešákama je taková, že jich mám ohromnou spotřebu: letos už jsem zdolala pošťáka Pata, požárníka Sama, stavitele Bořivoje a trpaslíky ani nespočítám… už se těším, až si oblíbí Tři mušketýry, Fanfána Tulipána, Terminátora a Ramba.
Ve druhém kole odcházím do postele s mobilem, bo jsem závislá na budíku. Mám takovou zvláštní formu dysnumerie, která se týká jediné a zcela konkrétní věci: nejsem schopná absorbovat dvojí systém vyjadřování času. S jistotou vím, že když se s někým domluvím na 8,30, tak se sejdeme v půl osmé. Je tam osmička, tak co? Jenže už se znám, po chvíli mi začne vrtat hlavou, že…a co když i ten budík je blbě…no, dokážete si představit, co to se mnou udělá, když mám ráno meeting v 8,30. Nespím vůbec, celou noc si ověřuju správné nastavení, dívám se do diáře…a stejně se občas spletu (tam i sem, to je fuk). Dokážete si představit, co se mnou udělá změna času? Občas máme na domovních hodinách čtyři různé časy následkem mé snahy „sjednotit to“. Možná se ta moje nemoc jmenuje „dyshorologie“. Máte to taky někdo, nebo jsem unikát a půjdu do lihu?

Roy Lichtenstein

2.    Svůdné Sanssousi nebo pohodlné pyžamo?
Pět kapek Chanelu No.5.  Doslova. Jen když je ukrutná zima, natahuju chlupaté pruhované ponožky od Vietnamců nebo babičky. A když občas spíme v létě na terase, tak si čistě ze sousedské solidarity beru tričko a leginy, otázka je, co je pro sousedy děsivější, jestli nahá rozcuchaná příšera deroucí se za svítání z pod deky, nebo saň vylézající ze sluje v elasťákách.

3.    Kniha?
V posteli? Ne, děkuji. Čtu zásadně ve vaně. To je jediné místo, kde mám relativně klid. Aspoň nožičky mají klid. Z postele se klidně kdykoliv dá vylézt za účelem utření pokakaného zadku, nutnosti namazat rohlík nebo uvařit kafe. Z vany ne. Moje obvyklá koupel dva až třikrát týdně trvá od Krakonoše do monoskopu a ustálili jsme si doma takovou milou zvyklost: v jejím průběhu mne průběžně navštěvují příslušníci domácnosti, aby vyjádřili, jak jsem pro ně nepostradatelná, aby mi dolívali červené nebo šumivé víno, nosili pochoutky (zbytek jabka, ukousnutý sýr) a padali do vody (mňáááu!!!)

4. Nějaký kosmetický rituálek?
Cože? Čištění zubů nestačí? Tak…asi ošetřování bodnořezných ran: lehám potmě potichoučku do postele, au!, co to tady je, přepadení, kudla zaseknutá mezi lopatkama, Ludrovystřelodsud! Tak se jmenují naše kočičky.

5. Sklenička něčeho dobrého před spaním?
Jedině ve vaně. V zimě červené, v létě bílé, výjimečně bubliny, bo jsem alergik a žádná jiná potravina neobsahuje tolik histaminu, ale když mně ten histamin tak hrozně chutná s citronovým sorbetem! Jiný alkohol nepiju, a to ani mimo domov, pokud nejsem donucená k nějaké debilní becherovkové sázce nějakým nedospělým kolegou, milý Petře.

6. Chrápe Frangipani?
Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout? A vůbec, u nás chrápou jen kočky. A taky prdí. Jen kočky.

7. Snídaně do postele?
Ne, dnes už ne. Ale před pár lety, zamlada, mne ráno rád obsluhoval náš kočičí puboš, který neodolal volání divočiny, v noci se vykrádal balkónem na zahradu a nad rozbřeskem, když je spánek nejsladší, mi s nadšeným hurónským kočičím řevem naservíroval na polštář čerstvou myš. Některé se ještě cukaly. Nemohli jsme ho to odnaučit, ludra vypozorovala, že když hlučí, tak nastane čoromoro, myš letí do koše, prádlo do pračky, kočka ječí, protože nechápe, proč taková pochoutka letí do popelnice, pak se urazí a odchází středem… Takže začal, ludra, klást podloudně, prostě založil myšáka na polštář a zdrhnul. Tak se mi podařilo v několika gurmánských snídaních vyválet, aniž bych si to náležitě vychutnala. Obvykle mne probudil do té doby neznámý pach myšiny. Já, dívka z města, která nikdy myš kromě Zverimexu neviděla, dnes bezpečně ve spánku vyčichám myšona na padesát metrů. Samozřejmě chápu, že se nikdy nechtěl dělit s manželem, jen se mnou, má mne rád. Jeho kulinární láska ke mně skončila veverkou bez hlavy, to už bylo pro mne fakt velké sousto. Veverka letěla do popelnice (škoda, vydržela by mi i tři dny) a kocour z baráku. Vrátil se až večer, dva dny ofrňoval granule a od té doby už jsem snídani do postele nedostala.

Holá teorie.

Tutto Bene, můj kosmetický guru, děkuju ti za tag, a co příště, co tě bude zajímat, nakouknout do hrnců při vaření? Nedoporučuju!

(A od USB jsem neopisovala.)