• GRASSE: Turistické peklo a parfémový ráj

Navštívit Provence a nenavštívit Grasse, to pro parfémového nadšence nepřipadá v úvahu. Původně jsem ale měla v úmyslu projet se kolem Grasse a najít pole růží a jasmínů, které jsou tam pěstovány výhradně pro Chanel. Chtěla jsem prostě investigativně vypátrat místo, kde vzniká slavná Pětka.

Jenže člověk míní a manžel mění. Do Grasse jsem byla vyslána sama a vlakem. Musela jsem tedy narychlo změnit plány a protože už jsme v Grasse jednou byli, chtělo to něco jiného, než jen turistické poflakování mezi Fragonardy, Molinardy, Galimardy a jiným „ardy“. Naštěstí v podstatě všichni „ardi“ nabízí kromě komentovaných prohlídek i různě koncipované a různě dlouhé kurzy tvorby parfému. Je to samozřejmě instantní turistická ždímačka na peníze, ale co mi zbylo.

Vybrala jsem si dvouhodinový kurz za 46 EUR u Galimarda. V ceně mají krátký úvod do stavby parfému, poučení, jak správně čichat a pak si můžete namíchat a odnést 100ml své vůně v koncentraci edt. Recept, který vytvoříte, si u Galimardů nechají a dostanete číslo, takže si kdykoli můžete svůj výtvor doobjednat, dokonce i v koncentraci čistý parfém.

Grasse je asi padesát kilometrů daleko od Azurového pobřeží směrem do vnitrozemí, do kopců. Samotné město je rozloženo na několika kopcích a kolem jejich úpatí.

Vlakové nádraží je pod kopcem, staré město na kopci a Le Studio des Fragrances Galimard pro změnu pod dalším kopcem.

A to byl kámen úrazu. Neuvěřitelně roztahané město, kde nemáte jinou možnost přemisťování než autobusy (nebo taxíky) a zrádná podobnost jmen všech místních parfumerů je mix, který se pro turistu stane peklem. Mých několik pokusů přemístit se mezi nádražím a centrem pěšky vždy skončilo potupným ústupem do původních pozic. V Grasse asi nikdo pěšky nechodí, neexistuje cesta pro pěší. Při posledním pokusu jsem skončila v tunelu. Pro auta.

Další peklo jsou jména parfumerů. Zeptáte se na cestu ke Galimardovi. Ochotně vás posadí na autobus, který vás vyklopí před Fragonardem. Vždyť je to koneckonců jedno, ne? Voňavky jako voňavky.

Do Grasse jsem vlakem dorazila hodinu před začátkem a bláhově předpokládala, že mám fůru času. Poté, co mě místní znalci posadili na autobus, který jel přesně na opačnou stranu a po ztroskotání v tunelu, ke kterému došlo při pokusu vrátit se pěšky zpátky k nádraží, už toho času zase tolik nezbývalo.

Mezitím jsem potkala dvojici, která se zjevně pokoušela dosáhnout téhož cíle se stejným (ne)úspěchem jako já. Na poslední chvíli, ve stadiu téměř zoufalství,  se nám podařilo chytit taxíka a dostat se konečně na to správné místo.

V Le Studio des Fragrances Galimard nás asistentky v bílých pláštích rozdělily do skupin podle jazyka a posadily každého k vlastnímu parfumérskému stolu. To byl docela zážitek, mít na chvíli k dispozici parfumérské varhany. Varhany (anglicky organ) se říká stolu parfuméra, kolem něhož jsou seřazeny jednotlivé složky do půlkruhu a několika řad nad sebou, jako píšťaly u varhan.

Profi parfuméři tam mají koncentrované esence a míchají po kapkách, my jsme ale měli složky už naředěné do požadované koncentrace, takže jsme míchali v mililitrech až do konečných 100ml.

Začínalo se základem a aby lidi vůbec věděli jak začít, dostali jsme každý několik neoznačených lahviček, ze kterých jsme si měli dvě vybrat. Tipuju, že šlo o nějaké předmíchané základy.

Podle tohoto výběru nám asistentky vytipovaly několik složek do základu, z nichž jsme si měli vybrat tři až čtyři. K vybraným složkám jsme měli všichni přidat i vanilku, pokud k ní nemáme vyloženě odpor. Vanilka slouží jako fixátor a stabilizátor, i proto je ve většině vůní.

Já jsem asistentkami doporučený set pokaždé překopala, ale musela jsem se hodně krotit, bylo to jako když pejsek s kočičkou pekli dort: tolik dobrot kolem, nejraději bych je tam narvala všechny.

Když jsem horko těžko omezila svůj výběr složek do základu na tři plus vanilku a napsala si je do receptu, asistentka mi tam připsala ke každé složce množství v mililitrech. Přelitím mezi dvěma kádinkami se základ zamíchal a pokračovalo se srdcem.

Zase jsem dostala doporučený výběr a zase jsem si vybrala něco jiného a tentokrát jsem způsobila malé pozdvižení, protože jsem si do srdce zvolila cibet a tabák. Několikrát se přišly ujistit, jestli to jako fakt myslím s tím cibetem doopravdy. Myslím! Ale uznávám, že toho tabáku tam mohlo být míň.

Cibet je docela pecka složka a málokdy se dnes používá, i když už jde o uměle vytvořenou esenci, neb je neetické dolovat ho z cibetek. Ve svém výtvoru nakonec mám jen 2ml na celkových 100, ale i tak dominuje.

Složky do srdce (a pak i do hlavy vůně) se vybíraly tak, že se k nim přičichávalo společně s papírkem namočeným v základu, takže už se dalo snáze určit, co se základem souzní a co se bije. Musela jsem například vyloučit levanduli, kterou jsem chtěla použít, když už jsem byla v té Provence a namísto ní mi k základu krásně sedla orientální růže.

Nevím, jestli mě vedlo podvědomí, ale podařilo se mi nakonec vytvořit velmi old-school chypre kreaci, která se kupodivu dá i nosit. Byla jsem pochválena za „vůni s charakterem“, ale je mi jasný, že za ty prachy tam pochválí každýho. Pak mě ještě překvapili tím, že flakon není v ceně a musela jsem vytáhnout dalších 12EUR za flakon, abych neodcházela s kádinkou.

Ještě bylo třeba vymyslet název pro své dílo. Nijak kreativně jsem napřed vymyslela „Mirka“, ale na poslední chvíli jsem to změnila na o chlup kreativnější „Avec le Coeur de Grasse“, francouzštináři nechť mi odpustí. Název, jméno a číslo vám pak vytisknou na ozdobnou nálepku na flakon, vypíší diplom, že jste parfémový zelenáč a adieu.

Po dalších autobusových peripetiích jsem se ještě vrátila do centra a léčila si psychickou újmu z místní dopravy za pomoci hrnce mušlí. Nejpikantnější ovšem byl závěr, kdy jsem zmožená všemi těmi autobusovými peripetiemi dorazila na vlakové nádraží a zjistila, že vlaky nejezdí. Takže jsem skončila opět v dalším pekelném autobuse.

Centrum v podstatě patří Fragonardům. Nejen, že tam mají muzeum a paerfumerii. Oni dokonce prodávají oblečení a vůbec všechno možné. A pokud se ulice v Grasse nejmenuje po nějakém Fragonardovi, tak se jmenuje Jasmínová, Růžová a tak podobně

Plnění flakonů u Fragonardů

K Fragonardům na komentovanou prohlídku můžete, ale obrňte se proti nesmyslům, které tam vykládají. Některé perly fakt stojí za to a tak je dobré se soustředit na samotný proces výroby a neposlouchat paní, jak vykládá, že levandule v žádném případě nepatří do dámského parfému, či jak je teď v poslední době nejmodernější složka vanilka. Vymluvit si to totiž nenechá.

Určitě ale navštivte muzeum parfémů, tam vám do toho nikdo kecat nebude a je tam k vidění spousta zajímavých věcí z historie i současnosti parfumerství, včetně různých interaktivních hrátek s čichem a vůněmi i  živých voňavých rostlin.

Grasse stojí určitě za návštěvu, ba je to přímo povinnost pro parfémového nadšence, jen se nepokoušejte chodit mimo centrum pěšky.

Na konec mrkněte ještě na pár fotek z muzea parfémů.