HILDE SOLIANI: 24. 11. 2009 – TRIOrecenze DDR

Dzonin pokus zorganizovat sebe, mne a Derada do společné trojrecenze novinky od Hilde Soliani nemohl dopadnout dobře: Derad je stejně dezorganizovaný tvor, jako já a jestli máme tvořit něco spolu, tak jedině za podmínek malé, uzavřené místnosti, bez potravy a nápojů, s pohrůžkou, že nedostaneme najíst dříve, než to bude hotové. Tolik poučení pro příště a příště, maminko, příště už to snad napíšeme spolu rovnou na naší schůzce. Dnes zatím každý za sebe.
První
Za těch pár týdnů, kdy mám flakon téhle vůně – pro zjednodušení jí říkám Září – doma, jsem si všimla, že působí na lidi zvláštním způsobem. Má vlastnost spíš lidskou: Asi každá z nás měla nebo má takovou kamarádku, která ač žádná krasavice, přesto přitahuje lidi, muže i ženy, jako bonbon vosy. Každý s ní chce posedět a popovídat, protože v úzkém kruhu kolem ní je svět podivuhodně v klidu a pohodě tak, jak je.

Myslím, že to je podstata zvláštního působení Září. Vytváří ochranou zónu, kde drží svět v šachu, aby byl v pořádku. A co je ještě zajímavější, každému se to přepisuje podle jeho vlastních představ. Někteří podlehli Hildinu popisu, že je to vůně anděla, který ji doprovázel na cestě do Izraele a ke Zdi nářků, a cítili dotyk křídel. Kdo si to nepřečetl, cítil prostě pudr, klid a bezpečí. Pro mě je Září vůní začínajícího podzimu, doby, kterou jsem jako dítě milovala nejvíc. Těšila jsem se do školy a těšila jsem se, že než to začne, můžeme s kamarádkami, vracejícími se se prázdnin, mizet k rybníku a tam se schovávat celé odpoledne ve vysokém rákosí a nikdo nás neuvidí. Rákosí sladce uvadalo na papír, bylo v něm sucho až pudrové, jen vkleče při zemi byla cítit hlína s vlhkým mechem. Pryskyřice z dřevnatých stonků přestávala lepit a měnila se ve sladký prach. Vítr byl ještě teplý a měly jsme spoustu času. Je to v té vůni komplet celé, celá ta báječná doba, kdy byl svět úplně v pořádku a bezpečný. Odpouštím Hilde pro tu vzpomínku i ledabyle nalepenou etiketu nakřivo. Vždyť to není podstatné…

Druhá
Zvláštní a krásná vůně založená na suché, krotké pačuli, dozdobené ambrou a/nebo tonkou. Později se ve vůni objeví i kouřový nádech, ale kadidlovou bych ji nenazval. Hned po nanesení cítím i závan bílého pižma (není ve složení, ostatně ani pačuli – možná je to ve skutečnosti něco jménem calamus). Všechny složky spolu krásně ladí a hladce do sebe zapadají, rozhodně jde o umně vytvořený parfém.

Ač patří mezi sladké vůně, díky svému pudrovému ladění a nepřítomnosti květin není přeslazená. Působí na mě decentně a melancholicky, řekl bych, že spíš než na každodenní nošení jde o vůni pro zvláštní příležitosti. 24.11.09 má dobrou výdrž se stálou a nenápadnou sillage – ta nerazí, nikam se necpe, ale díky jemně patrným závanům stále víte, že jste navonění. To ostatně ladí i s názvem řady, do níž 24.11.09 patří – Neviditelní.
Třetí
„To je asi tvoje“, zvedá z podlahy kolega vypadlou vialku se vzorkem od Dzony. „Jo, jasně, to mám včera ze srazu od kámošky.“ Kolega se pochichtává: „Vy se slízáte, maniaci, jo? A co v tom máš za dobrotu?“ Já jsem to vlastně ještě pořádně nevyzkoušela: „Nevím, ale je to něco o tatínkovi té parfumerky. Vidíš to datum? To je název. Jakože když umřel, tak ona si z toho udělala voňavku…“. Kolega valí oči: „A co vlastně na těch srazech jako děláte? Používáte i spiritistický stoleček?“ Neměl se ptát.
Pravdou je, že 24. Září není ani datum úmrtí Hildina otce, a není to ani první vůně, která je vzpomínkou na něj. Krásný Antonio z Parmy měl hromadu koníčků a ten nejmilejší bylo divadlo a po divadle s přáteli na noční cigaretku bez filtru a čerstvě umleté espresso bez cukru. To jsou hlavní složky Bell’ Antonio a až si to tady Derad přečte, bude žadonit, kdy už tam budeme.
V září 2009 byla Hilde na dovolené v Izraeli a tam, u Zdi nářků, se jí myšlenky na mrtvého otce zhmotnily do molekul puškvorce, ambry, myrhy a sladkého kadidla. Podle složení to zní, jako by Hildin táta byl pořádný drsňák, že? Tak to asi klamal tělem.
Září je průsvitná, živočišně pižmová vůně. Proč není pižmo ve složení nevím, ale u mne v nose rozhodně je. Některé přírodní pryskyřice voní pižmově; Hilde vybírá složky velmi pečlivě a upravuje je zvláštním „molekulárním“ způsobem. Je možné že pižmo, které cítím, je vlastně smůla; je možné, že je to ten puškvorec, ale to potom není ani nohodou ze stejné louže, jako ten nilský v Hermésu.
Je lehounká jako pach suchého prachu a písku nafoukaného z pouště v arabském městě. Medina a trh s kořením, vysušeným na troud, tak suchým, že už ztratilo většinu vůně. Vedle koření pytle s jantarovými hrudkami zaschlých balzámových silic pro vykuřování. Stará, rozfoukaná rákosová rohož, která zakrývá stánek v horkém poledni. Slyším i to šustění a praskání suchých stébel ve slabém proudu vzduchu, průvanu z tmavého průchodu, který  není chladivý, ale osuší pot. Není to vlastně vůbec suchá ani horká vůně; není to vlastně skoro vůně. Je to ten dojem, který mám, když jdu tichým arabským trhem v poledním klidu.

Ještě nějakou historku? Jak Hilde začala dělat voňavky. Hilde je původním povoláním šperkařka (a malířka a performerka). Na tiskovce prezentovala šperky k Valentýnu balené ve svíčce: svíčka se zapálí na slavnostní večeři a jak se vosk roztéká, vydá briliantovou kopretinu. Novináři byli unešení, až na jednoho, který se zeptal: „A proč ty svíčky nevoní?“