• LABORATORIO OLFATTIVO: Kashnoir (sklep na brambory)

Jak jsem slíbila, tak jsem i učinila a vrhla se na další vůni značky Laboratorio Olfattivo. Tentokrát to nedopadlo dobře, jak už asi z názvu tušíte, i když fakt jsem se snažila.
Tahle italská značka se prezentuje jako sdružení podnikatelů a umělců s láskou k parfémům, poskytující parfumérům svobodu vyjádřit se bez omezení, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A  jsou to tvůrci věru zvučných jmen (Pierre Guillaume, Cécile Zarokian, Marie Duchêne, Enrico Buccella…). Každá vůně má představovat nějaký příběh, inspiraci či fantazii svého tvůrce.
Ovšem skutečnost je trochu prozaičtější: římská parfumérie (jakože obchod s parfémy) jménem Laboratorio Olfattivo prostě najala talentované nosy pro vytvoření exkluzívních vůní. První čtyři spatřily světlo světa v roce 2009, další, včetně bytových vůní, následovaly v letech dalších. Marketingová strategie LO spočívá v tvrzení, že žádnou marketingovou strategii nemají, což je cool.

A protože jsou cool a všechny blogy jásají nad každým jejich počinem, taky protože tvůrkyní Kashnoir je Cécile Zarokian, která je autorkou takových skvostů, jako jsou Epic Woman pro Amouage či Mon Nom est Rouge pro Majdu Bekkali, trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala k recenzi jejího počinu pro Laboratorio Olfattivo – Kashnoir. Doufala jsem, že mě šálí nos, že se změnou, já nevím, teploty, tlaku, rosného bodu… se něco změní a já objevím skryté krásy téhle vůně. Nestalo se. Sklep zůstal sklepem. Bramborovým.
Jako malá jsem nesnášela, když mě maminka poslala do sklepa pro brambory. Uskladňovali jsme je tam vždycky na zimu a když v košíku ve špajzu došly, musel někdo jít do sklepa nabrat další. Znamenalo to většinou pořídit si nějakou tu slušivou pavučinu do vlasů, trochu prachu na oblečení a hlavně čichat ten pach pocházející z bedny s bramborami. Pach suché hlíny, který vám naplní nos, až se chce kýchat a zároveň zatuchlý nasládlý a teplý pach z procesů probíhajících dole, ve spodních bramborových vrstvách.

Ano, správně tušíte: pačuli se v téhle vůni urvalo za řetězu. Pačuli, se kterým jsem dosud byla kamarád, měla jsem ho ráda (Coromandel je podle mě velmi blízko parfémovému svatému grálu), ale tady se spiklo s koriandrem  a  dokonale mě vyšplouchlo. Zadupalo do země. Kde že je ta levandule? Na prach usušená a rozdrcená. A pomerančový květ? Dokonce absolutní? Zasypán tunami prachu vysílá slabé pomerančové S.O.S.
Už ten začátek mě mel varovat. Očekávala jsem úžasný citrusový úvod, jako je třeba v Noblige, ale dostalo se mi instantního čaje s příchutí citronu zn. albert Quality.

Citronový pseudočaj je vzápětí zasypán hromadou koriandru. Dobrovolně jsem na sobě udělala test a nanesla si na vlastní kůži 100%-ní esenciální olej koriandru a přihodila k tomu pačuli. Ruka přežila, zato čichové buňky to málem zabalily. Bez pačuli má koriandrový olej zemité tóny, ale zároveň i lehce větrový, medicinální tón. S pačuli v téhle koncentraci je to prostě sklep z té nejhorší noční můry.
Ostatní složky v nerovném souboji s touhle povedenou dvojkou vůbec nemají šanci, jen přidají protivnou nasládlost a ještě více prachu. Procházka sklepem trvá dlouho, předlouho, vlastně celý den, než se dočkáme snesitelného benzoinového drydownu.
Vůně je prezentována jako orientální, ale podle mne je orientální asi tak, jako když česká mamina uvaří maso s rýží, sejpne tam solamyl s kari a nazve to “čína”.
Tak, a teď mám vážně strach vyzkoušet novou vůni Patchouliful, jejíž autorkou je taky Cécile Zarokian.