• Případ "Alchymista": část 2. (cesta z jasmínového háje na vaši poličku)

Jak jsem slíbila, tak činím. V článku o “alchymistovi” jsem se tak rozohnila, že vůbec nedošlo na to, co jsem chtěla udělat především. A to je zrekonstruovat co se děje v čase mezi otrháním květů z jasmínu, či růží a vaším navoněním novým parfémem.
Jako parfémový blog se zabýváme hlavně tím, jak je parfém zkomponovaný, jeho emocionální stránkou, myšlenkou, která za vůní stojí. A tak to má být. Mě ale vždycky lákalo pozadí této tvorby. Strašně ráda bych se někomu vetřela do laborky a koukala mu pod ruce. A možná se to i jednou podaří. Zatím jsem aspoň vyzpovídala pár parfumérů, majitelů i kreativních ředitelů a přečetla hromadů článků. V Grasse jsem si vyzkoušela umíchat vlastní parfém a navštívila muzeum Fragonard. To vše abych si udělala aspoň nějakou představu.


A tak vím, že cesta parfému z jasmínového háje na vaši poličku je dlouhá a trnitá. Proto mi to nekorespondovalo s tím, co “alchymista” prezentuje. Tento dlouhý proces musí proběhnout, ať už se jedná o sériově vyráběný parfém, nebo parfém na míru.

1. Sběr surovin

Než začne samotný výrobní proces, musí být z čeho. Takže je třeba mít shromážděny složky, ze kterých bude parfumér vůni skládat. To se ovšem v naprosté většině případů za asistence parfuméra neděje. Pokud se například Thierry Wasser fotí někde na druhém konci světa jak vybírá ty nejvoňavější květy jasmínu pro nový parfém, je to samozřejmě ryze marketingová záležitost. Tuhle část, ba i tu následující mají na starosti bezejmenní pracovníci – sběrači, technici, laboranti, chemici…
 

2. Extrakce parfémových olejů

Z nasbíraných surovin je třeba vytvořit extrakty – parfémové oleje, ze kterých se pak výsledný parfém míchá. Způsobů extrakce je mnoho, od parní destilace a enfleurage až po moderní metody jako CO2 extrakce či metodu Head Space. Popsat je by bylo na samostatný článek. (Pokud je zájem, dejte vědět).
Faktem je, že podíl naturálních složek se více a více zmenšuje vůči podílu složek získaných uměle. To neznamená, že je to špatně. Nahradit přírodní extrakty uměle vytvořenými molekulami může ve finále znamenat šetření životního prostředí a i méně škodit lidskému organismu. Tím se ovšem vylučuje bod 1 i 2 a vše se odehrává jen a jen v laboratoři.

Enfleurage – skleněné desky pokryté kvítky, které se každé tři dny vymění. Tuk se pak sebere, rozpustí v lihu a destiluje.

3. Tvorba parfémového vzorce

V tomto okamžiku nastupuje mistr parfumér, nebo-li nos, usedá před svoje “varhany” a míchá, zkouší, upravuje, zase míchá… a zapisuje vzorce. Mnohdy dokonce začíná jen s tužkou a papírem. Protože ze zkušenosti už ví, umí předvídat, jaký bude výsledek, když smíchá vybrané složky. To vše za neustále komunikace s kreativním vedením. Protože většinou to funguje tak, že kreativní ředitel/majitel značky má nějakou vizi a její ztvárnění si objedná u parfuméra.
Tenhle proces je dlouhý a vyžaduje zkušenosti a znalosti z oboru. Parfumér má složky “načichané” a ví i jak budou spolu reagovat. Má-li vzniknout dobrý parfém, rozhodně to není (i při znalostech zkušeného “nosu”) proces na třičtvrtě hodiny. Někdy se čas strávený na tvorbě počítá na měsíce, ba i roky, než jsou tvůrci spokojeni. Někdy proběhnou ještě testy na vzorku lidí, třeba zaměstnanců značky.

4. Míchání a ředění

Jakmile je konečný vzorec stanoven, vše se přesouvá zpět do laboratoře. Zde už se složky podle vzorce smíchají v množství potřebném pro produkci a naředí alkoholem na požadovanou koncentraci (to známé dělení eau de parfum, eau de toilette…).

5. Zrání parfému

Složky spolu s alkoholem se nechávají po nějakou dobu, která může čítat až několik měsíců, zrát. To se děje ve velkých kotlech, umístěných pokud možno v temné a chladné místnosti. Zrání zajistí hladké propojení parfémových složek s nosičem, tedy alkoholem. Na konci tohoto období probíhají další testy – mistr parfumér testuje, zda je vůně podle představ a může dojít i k domíchání a také se často přidávají antioxidační složky (nejčastěji butylhydroxytoluen) pro delší životnost parfému.

6. Filtrace a stáčení

Uzrálý parfém se potom ještě ochlazuje a přes filtry stáčí do flakonů.

7. Certifikace

Last but not least. Každý kosmetický výrobek, parfémy nevyjímaje, musí mít svůj certifikát. EU společně s IFRA generují kvanta nařízení, příkazů i zákazů, jež mají ochránit naše zdraví a životní prostředí. Zkušený parfumér už při samotné tvorbě musí brát zřetel na tyhle normy, omezující množství některých složek, či přímo zakazující jiné. Nejen hotový výrobek, ale i každá složka má, musí mít, svůj certifikát, datasheet obsahující 16 různých typů informací, od složení, hořlavosti až po zdravotní a ekologické dopady. Papírově to vydá na malou knížku. Certifikáty se navíc mohou lišit v EU, v USA, v Asii…

 
Žádná sranda, co, pane Alchymisto?
Pokud chcete vidět aspoň trochu na vlastní oči, jak se to dělá v malém, mrkněte třeba na Andyho Tauera (Tauer Perfume), Liz Moores (Papillon Perfumery) nebo třeba správně střelené Sarah McCartney (4160 Tuesdays). Ti všichni sdílejí na Instragramu, Facebooku či blogu příspěvky přímo z procesu. Třeba Andy teď sdílel video z ručního foliování krabiček s parfémy. Tak to bych fakt dělat nemohla. Asi bych skončila s upálenýma rukama.