• MONA DI ORIO: Violette Fumee ála Zdenda

Mona di Orio vůni vytvořila pro svého přítele Jeroen Oude Sogtoena, podle toho co měl rád. Někde píšou, co měla ráda ona, ale to je asi blbost. Ten příběh všichni znáte. Je moc smutnej, vůně byla vydaná dva roky po její smrti, tedy v roce 2013.

Když jsem se o Violette Fumee poprvé dozvěděl byl to pro mne šok. Nemohl jsem uvěřit tomu, že někdo navrhl vůni pro muže, kde je hlavním hráčem fialka. Panebože, vždyť to nosila moje babička. Tehdy byl mým favoritem parfém, který se skládal z cedru, cedru, kadidla a cedru. Posunu se ale o pár let později.
Držím v ruce typickou skleněnou kostku. Začátek je dost překvapivý. Po super krátkém závanu citrusů začínám cítit růži. Růži! Jmenuje se to Violette, dělala to žena, takže první je růže. Na hvězdu večera si budu muset ještě počkat. Následuje levandule, která elegantním způsobem ubírá květinovou sladkost a větvičník, dávající jasně najevo, že je to vůně dělaná hlavně pro muže. Nádherná kombinace levandule, bergamotu a zelených listů fialky. Okamžitý pocit něčeho klasicky starobylého a neuvěřitelně elegantního. Přiznám se, že růže mi neustále trochu vadí. Možná i proto že nechci, aby se to ocitlo někde v orientu. Fialka se objeví jako mladá pubertální dívka “Nazdar! Moc si mě nevšímejte, ale jako v poho, jsem tady. Dobře, dala jsem si na zahradě cigaretu, ale je mi už šestnáct.” Pravdou je, že právě ten kouř suší starosvětskou vůni fialek a dává jí jemný, moderní nádech fialového sametu. Vlastně je to velmi chytře udělané. Někdo z těch slavných řekl, že omamnou vůni tuberozy může ,,srovnat” jen vetiver. Tady se to daří dokonale, i když jde o fialku. Vetiver, kašmeran, myrta. Cítím tam šafrán, ale je možný, že jsem zblblej z tý růže.
Violette Fumee je zvláštní vůně neosobní a dokonalé elegance. Vše je zde od začátku až do konce pečlivě naplánováno. Každá složka má svůj čas a prostor a zaroveň kontroluje tu další. Vůně chladného a deštivého dne. Dokonale oblečený muž a žena. Podobně jako v Eau Absolue je v ní něco krásného, ale zároveň smutného.

Kamarádky už jsou nervozní a vrtěj se na červeným kanapi. Stříkám si vůni na ruku a pokládám jí na stůl. Ještě jednou se rozhlédnu po stěnách Jovoy. Je toho ještě hodně, co jsem nestačil očuchat. Jdeme! Už za hodinu sedím v obchodě s dámskou obuví. Píšu si všechno do notesu, co kdyby se ze mne stal českej Luca Turin. ,,Dano, Dano, teda ty sou, hele a ve slevě, ty si musím koupit”,  křičí Štěpánka. Jsme v Paříži a píše se rok 2015.
Až do roku 1968 naše rodina bydlela v Horních Březinách u Děčína. Tam jsem prožil velkou část svého dětství. Hned za naším barákem byl lesejk, kterému jsme říkali Lesejk. A přesně tady, v tomhle magickém místě vždycky začínalo jaro.

Já a můj starší bráška. Březiny 1966

 

Vonělo vlhkostí, půdou a něčím, co vám vzrušeně sdělovalo, že se tady za pár dní budou dít zázraky. A děly. Každý den se objevily nějaké nové kytky. Devětsil lékařský, plicník tmavý, podléšky, sasanky. Všechno se dralo skrz starý hnědý plášť podzimního listí. Začátkem března se na mírné stráni u lesa se začal připravovat zelený koberec pro královny jara fialky. Nikdy jsem vlastně nezachytil přesně ten okamžik, kdy začaly kvést. Prostě jsem se jednou probudil a stráň byla modrá a všechno vonělo tou nejkrásnější vůní na světě.

“A co ta stráň s fialkama?”

Příroda začala vytvářet svůj vlastní parfém. Přidala vůni země, lesů, zelených listů a možná i vůni mého dětství.